Kam v Brně : Indie a Skandinávie

Brno je moje oblíbené město.

Už 23 let.

A proto bych mu chtěla věnovat více prostoru i na blogu.

V Brně je totiž všechno potřebné i nepotřebné. Je tady hezky, místy i dost nehezky, ale hlavně je tady plno míst, kde se dobře najíst, napít, nebo kde doplnit pravidelnou dávku kofeinu! 

Zkrátka - jsou to místa radosti. A dneska vám představím dvě z nich - pro Brňáky to nejspíš nebude nic nového, protože zejména to první je taková brněnská klasika, ale to nevadí, protože svoje místo si tu zaslouží. A stejně - statistiky říkají, že brněnských čtenářů je tu jen zlomek, a vy ostatní alespoň budete mít pár tipů, kam v brně zajít, až tady budete třeba na výletě. (Což budete! Ne že ne!)

Proč nedržím diety a neobědvám saláty, aneb proč tolik lidí nevydrží "žít zdravě"

"Chtěla bych jíst zdravě a cvičit, ale nikdy to dlouho nevydržím! Co mám dělat?" 
"Chtěla bych zhubnout, tak jím saláty, ale mám po tom hlad!"
A to jsou věty, které občas čtu na všech těch internetech a čas od času něco podobného přistane i v mé mailové schránce, jestli bych neporadila.
Ale co to vlastně znamená jíst zdravě? A žít zdravě? A proč to nejde vydržet?
Přijde mi, že hodně lidí tohle vnímá úplně špatně.
Jako by snad byly jen dvě možnosti.
1) Prohlásit o sobě "žiju zdravě" a jíst jen zeleninu, saláty, vločky, tvarohy případně netučné maso nebo tofu. Neustále cvičit, hlídat si každou kalorii i makra, nikdy "nezhřešit" a být děsně fit, zdravý, svalnatý, štíhlý. Pekáč buchet, sval tady i tam. Prostě dokonalost.
2) A nebo snídat koblihy, obědvat hranolky se smažákem, svačit párky v rohlíku a večeřet pizzu, zapíjet to Colou, nehýbat se, vážit sto kilo a vypadat jak Michellin. Ke svému zdraví i vzhledu být naprostý ignorant a místo vánočky mít na břiše mazanec.

Střípky z kuchyně

Hezký den!

Včera jsem psala o tom, jak by podle mě měl vypadat kvalitní blog, a dneska s velkou slávou přijdu s článkem o tom, co jsem v poslední době nacpala do břicha.

No....logika.

Ale ne, nevadí. Jídlo je v poslední době VŠUDE. V televizi se každý měsíc objeví několik nových pořadů o vaření, restauracím se daří tak jako snad ještě nikdy, za kurzy vaření jsou lidé ochotni platit tisíce, kuchařky se prodávají ve velkém...

No a svou kuchařku může v dnešní době vydat úplně každý. A ne, umět vařit není potřeba, že Láďo.

O blogování

Už to budou skoro tři roky, co píšu moudra na tenhle blog. Ten však není mým úplně prvním - blogísky jsem měla snad od 12 let nebo tak nějak, i přesto, že jsme doma ještě internet neměli (neuvěřitelný, že i já jsem zažila ten pravěk!), ale na základce jsme mívali předmět jménem informatika, což v překladu znamená líná učitelka, které se nechce nic dělat a děti nadšené z hodiny na počítačích.
V té době bylo strašně moderní obdivovat celebrity. Mít nějakou oblíbenou byla přímo nutnost! Povinnost pro začlenění se do kolektivu (před)pubrtálních holčiček.
A tak jsem teda milovala dvojčata Olsenovy.
A tak jsme o nich s kamarádkou měly i blogísek, tenkrát ještě na blog.cz. Dávaly jsme tam fotky, co jsme stáhly různě z internetu a v malování na to dávaly adresu našeho blogu(aby nám to někdo neukradl, když jsme na ty stažený fotky měly takový právo!:D). A obzvlášť velký vzrůšo bylo, když jsme našly nějakou pohyblivou animaci, nedej bože i blikající nápis! 
Po tomhle jsem měla ještě pár dalších blogů, podobně tragických, než jsem se na nějakou dobu uklidnila.
A až před třemi lety jsem si založila tento blog. Nikdy by mě nenapadlo, že u toho vydržím tak dlouho, a už vůbec ne, že by to četlo TOLIK lidí! 
A protože se teď cítím, že jsem už děsně otrkaná bloggerka co sežrala moudrost celýho světa a protože mi občas chodí dotazy na to, jak začít nebo jak získat více čtenářů, rozhodla jsem se sepsat tak nějak všechno, co mě o blogování napadá.
A to, že můj blog není nijak profesionální, nejlepší ze všech s nejkvalitnější grafikou, profesionálními fotkami a tak originálními texty, že by z toho všichni padali na zadek?
Nevadí! 
Jak říkal Karel Čapek - "Kritizovat - to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl."
A já dneska budu kritická dost! 

WISHLIST

Články s tímhle názvem cože? anglickej nadpis i u mě? se objevují na blozích poměrně často.
Což bývá zpravidla jedna velká nuda - koláž, a na ní černý kontíčkový boty, kabelka Michael Kors, hodinky od stejné značky, kalhoty z Topshopu a k tomu rtěnka od MACu, případně i jinej MAC, z dílny mistra Jobse.
Jo a Yankee candle svíčka, na to nezapomenout!
Otevřeno, prohlédnuto za dvacet sekund.
Konec.
A to já ráda nemám. Když už článek, tak článek, což pro mě znamená víc slov, než "tohle bych si ráda koupila" a plesknout k tomu jednu fotku.
Plesk!
Ale i já mám plno přání, která bych si ráda splnila, některá reálná, jiná spíš nereálná (víc než ta Michael Kors kabelka!:D). Pro některá něco dělám (no dobře, jen chodím pracovat, abych si pak něco koupila), pro jiná ani nehnu prstem a doufám, že to spadne z nebe samo. Některá jsou povrchní méně, jiná sakra hodně.
A dneska budu i hodně materiální! (o problematice Islámu a o tom, jestli "jsem nebo nejsem čárlí" to bude třeba jindy, třeba nikdy).
fotka ukradena zde

Leden

Leden, první měsíc v roce. Pořádně studený, šedivý, a s trochou štěstí občas i bílý. 

Pro někoho oblíbený měsíc, protože v něm může začít "s čistým štítem", pro někoho nenáviděný, protože léto a teplo je ještě v nedohlednu.

A pro mě je to hlavně měsíc....

Měsíc černého svědomí.

Protože v lednu máme my vysokoškoláci zkouškové, což znamená, že je pořád plno povinností, které bych měla plnit - ať už dělání výpisků, cpaní informací do hlavy, a nebo třeba psaní esejí.

Ne že bych celý leden nedělala nic jiného, než se učila, ALE když se zrovna neučím, mám černé svědomí, že bych měla. Sedím na kafi s kamarákou, a mám černý svědomí, že se neučím. Koukám na Big Bang Theory, a mám černý svědomí, že radši nečtu něco k bakalářce. Píšu tenhle článek na blog a mám černý svědomí, že nepíšu esej do Herních studií. (sakra, copak já vím něco o počítačových hrách?!). 

Měla bych se polepšit - ne v tom, že udělám všechno okamžitě, zas tak naivní nebudu....ale v tom, že když už se flákat, tak alespoň s tím, že si to fakt užiju.

Jak jsem nakonec nebyla poslední, aneb mé první Crossfitové závody

Na crossfitové lekci jsem předtím byla jen dvakrát v životě, ale někdy před měsícem a půl jsem se rozhodla, že s crossfitem začnu pořádně, a začala jsem tedy chodit na kurzy pro začátečníky, kde se vysvětluje technika, na každé lekci něco jiného - od kettelbellů přes stojky až po vzpírání. A do toho jsem si párkrát zašla i na lekci klasickou.

A zhruba ve stejné době jsem si v Crossfit Parku všimla letáku, že se tam budou konat první amatérské crossfitové závody. Hned jsem se chytla slova amatérské, a řekla si, že když už začít, tak se do toho vrhnout rovnou po hlavě. Odcvičeno mám sice petstotisíc hodin TRX nebo fitboxu a naběháno plno kilometrů, ale přeci jen, crossfit je ještě o level výš...

Za ten měsíc jsem si to asi tak 654x rozmyslela, že nepůjdu, pak že zase jo, pak že ne, že přeci musím mít nějakou soudnost, pak zase že ano, protože nutně potřebuju to účastnický tričko (:D), po jedné lekci, kdy se mi chtělo omdlít, jsem byla rozhodnutá že ani náhodou, ale po pár dnech jsem zase byla přesvědčena, že je to fakt i pro začátečníky a nevadí, že neumím kliky ve stojce a podobný lahůdky.....a pak jsem konečně zaplatila startovné.

Potom jsem si pro změnu střídavě nadávala, že jsem kráva co nemá žádnou soudnost ("proboha Markéto, bylas na lekci asi čtyřikrát!!!"), a střídavě se strašně těšila. 

A jak ten den D vypadal?

Ve zkratce asi takhle...

Třikrát se mi chtělo zvracet, dvakrát brečet a jednou umřít. Střídavě jsem crossfit strašně nenáviděla a milovala. Litry potu, šejkry s proteinem kam se podíváš, a v každé ruce banán nebo proteinová tyčinka, svalnatí fešáci všude okolo (sakra, to mám vlastně zakázáno říkat, vždyť to tady čte můj muž! Takže ne, žádní tam samozřejmě nebyli!), a skvělá atmosféra k tomu.

A v trošku delší verzi?

Nějak takhle...

Jaký byl rok 2014?

Období těsně po Vánocích mi vždycky přijde takové prázdné, možná až smutné.
Prakticky celý prosinec je věnovaný vánočním přípravám a různým vánočním činnostem, které k tomu adventnímu období patří - od popíjení punče a trhání proužků z trdelníku až po výběr nejhezčího balicího papíru a falešný zpěv all i want for Christmas. A hlavně to celé provází těšení, obzvlášť tedy, pokud jste tak vánočním člověkem, jako já.
A můj taťka vždycky říkal, že těšení je nejlepší.
A pak přijde Štědrý den, Boží hod...
A najednou je všechno pryč.
Z města zmizí stánky s trdelníky a punčem (smutek!), chodit po obchodech a vybírat vánoční dekorace už by bylo divné, a zpívat si all i want for Christmas bude už za chvíli úplně mimo (i když v mém případě by se to mělo zakázat i v prosinci:D), a pro svou oblibu v pečení vánoček už ani nebudu mít správnou záminku.
A ten sníh, co napadl, mě akorát naštval, že takhle krásně a vánočně to nevypadalo i na Štědrý den!
Dalším těšícím se bodem je v tomhle období však ještě Silvestr.
Nevím proč, ale na takové ty "významné dny" jako konec roku, narozeniny nebo výročí se vždycky těším, i když kolikrát ani není důvod, protože to pak nejsou dny nijak výrazně jiné. Asi holt vždycky musím mít něco, na co se těšit.
A pak je tu najednou odpočítávání, cinknutí skleničkou, rozzářené oči při pohledu na ohňostroj...
Konec roku je tu!