Albus

Ze starého bytu po dědovi je byt víceméně nový (až na ty prastarý skříně v ložnici, přes který by se možná dalo dostat i do Narnie), až na pár výjimek to tu už vypadá opravdu jako místo na bydlení a ne jako staveniště nebo výkup sběrných surovin, všechny životně důležité věci jako moka konvička, modem, rýžovar nebo srdíčkový waflovač už mají své místo, holé bílé zdi postupně plním plakáty Andyho Warhola, ze spíže se pomalu ale jistě stává království oříškových másel a čokolád, já do mrazáku nosím zmrzliny a Lukáš zase maso, protože mrazáky by prostě neměly být prázdný, na okně dozrávají avokáda, ve váze (no dobře, vázy ještě nemáme, je to sklenička) jsou první růžové tulipány, už si skoro pamatuju jízdní řád šalin na nejbližší zastávce, a dokonce jsme tu měli návštěvu, která nám jen tak mimochodem zapojila televizi (díky, Martine!), o které jsme si mysleli že ji ani nebudeme nikdy potřebovat, a teď jede pomalu nonstop.

No, kromě toho, že takhle dlouhý souvětí nepíšou snad ani KKRD boys nebo Hrabal, jsem tím úvodem chtěla říct, že teď už je všechno zase v klidnějších kolejích. Těšila jsem se, jak se zase vrhnu do psaní článků, kterých mám teď v plánu až až - od rozepsaného souhrnu poslední doby plného kavlitních fotek jak z National Geographic a sdělení na úrovni 40 minut Zpravodajství na ČT24 mobilových fotek v k pláči kvalitě přes sportovní plány až po články o stěhování a hlavně o bydlení, nebo něco ze čtenářského koutku, ale......copak můžu psát ódy na to, kde mají v Brně nejlepší burgery, o tom jak (ne)běhám nebo o tom, jak bych asi nevyhrála cenu za hospodyňku roku když jsem i sporák se zabudovaným křesadlem zapalovala sirkama, když mi pod nohama leží TOHLE?

Seznamte se, tohle je Albus. Idol vašich fen a postrach vašich psů.

Naše mimino a jedno z mých největších (doslova, čekali jsme ho drobnějšího) splněných přání.

Mopsíka jsem si přála už několik let. Mám doma milion mopsích věcí, od ponožek až po termosku, a pokaždé, když jsem nějakého potkala na ulici, se můj hlas okamžitě změnil do příšernýho pištění a zdrobnělin. Proto bylo jasno, že dřív nebo později vlastního prostě mít MUSÍM. A protože jsem tím nakazila i svého muže, byli jsme rozhodnutí, že až to bude jen trochu možné, mopsíka si pořídíme.

Jasně, možná by bylo rozumnější nějakou dobu počkat až se všechno pořádně ustálí, až budeme mít byt vybavený se vším všudy (nebo až si ověříme, že spolu fakt vydržíme bydlet :D), a nepořizovat si štěně v situaci, kdy ještě nemáme ani pořádnou postel a spíme na matraci, ale.......proč bychom byli rozumní, když místo toho můžeme mít mini mopse!

Asi před dvěma týdny jsem začala pořádně projíždět inzeráty a hledat mopsí miminka. Ideální by to bylo v Brně nebo alespoň na Moravě, ale na nic takového jsme nenarazili. Našla jsem jeden inzerát, zavolala, a už jsem měla v mailu fotky mopsí princezny. Hned jsme přemýšleli, jestli se bude jmenovat Leia, jak jsem prosazovala já, nebo Vanilka jako můj další návrh, na což přistoupil i přítel. A sestra se mě stále snažila přesvědčit, že nejlepší jméno bude Rozinka.

Výběr jména pro mopsí slečnu byl nakonec ale úplně jedno. S majitelkou byla tak zmatená a špatná domluva, že jsme nakonec do Jindřichova Hradce vůbec nejeli, a tak jsem musela zamáčknout slzu hledat znovu.

"....a kdyby se ptali, jak se bude jmenovat, tak řekneme že nevíme, jo? Jinak by si to taky mohli rozmyslet, že nejsme normální!"

Při hledání jsem na stránce s tak hrozným názvem, že se to pomalu stydím napsat - Bazoš.cz - narazila na inzerát s největším mopsím fešákem. Byl už trošku starší, a hlavně jen jeden! V tu chvíli přišel domů přítel, ani jsem ho nenechala převléknout, a už jsem ho nutila, ať tam zavolá (jsem jediná, kdo nenávidí volání cizím lidem? :D). Pán se smál, že tam ten inzerát zveřejnil sotva před dvaceti minutama, ale všechno šlo opět až podezřele hladce. Po dvou minutách už jsme měli domluvenou cestu do Rokycan. Ale vzhledem k tomu, že nám to už jednou nevyšlo (říkala jsem tomu, že už jsme jednou potratili....ahahah....ok, není to vtipný) a taky proto, že mám vždycky strach se na něco až moc těšit, jsem z toho nebyla nijak nadšená.

A rodiče na víkend potřebovali auto, což pro nás znamenalo jediné. 9 hodin ve vlaku.

"....až ho poprvé uvidíš, tak hlavně nesmíš pištět tak, jako obvykle! Jinak by je ještě mohlo napadlout smlouvat o ceně, když by viděli, jak moc ho chceš a že dáme cokoliv!"

Ale všechno se vždycky dá udělat hezký. A vlaky mám stejně ráda. A obzvlášť se svým pravidlem vlak = výlet, výlet = pořádně sladká snídaně a kyblík kafe.

A tak jsme v sobotu před sedmou ráno stáli na nástupišti - v jedné ruce vanilkový croissanty, ve druhé káva a přes rameno psí taška.

Čím víc se blížily Rokycany, tím víc jsme byli nervózní. A když jsme najednou stáli před brankou a čekali kdo nám otevře, byla jsem snad víc vynervovaná než když jsem přesně před rokem čekala na školní chodbě a snažila si na poslední chvíli opakovat státnicové otázky.

Přece jen to byl dost risk. A jasně, možná jsme měli i víc štěstí než rozumu. Neznali jsme nic víc než adresu, tři mopsí fotky a věk 13 týdnů. Adresu jsme si teda našli přes Google Street View, abychom získali okouzlující informaci......jo, dům tam stojí. 

Ale jak je vidět podle fotek, všechno dopadlo víc než dobře, na cestě zpátky už jsme si v tašce vezli maličkej vystrašenej uzlíček. Cestou z Rokycan do Prahy se ani nepohnul, po cestě z Prahy do Brna už začínal vymýšlet kraviny a kousal mi vlasy, což se potom dělo i v noci. 

Ano.....hned tu první noc. Plány o tom, jak bude mít vstup do postele přísně zakázán samozřejmě byly, ale naše výchova selhala ještě dřív, než jsem čekala.

A tak máme teď o zábavu postaráno. Já už se pomalu začínám učit, že když můj muž něco říká, s největší pravděpodobností to není na mě, lednička je plná Lipánků (který jsou o dost lepší než můj nízkotučnej tvaroh, asi brzo skončí na waflích!), po kapsách nosíme piškoty, ze zverimexu nosíme psí čokolády, šišláme jak pitomí a jméno Albus tu lítá víc, než ve všech 7 potterovských knížkách dohromady.

To je prostě náš Albus. Původně prý Marek, s bílou nožičkou, kvůli které mám podezření, jestli náhodou není trošku šmrncnutej buldočím plemenem - podle toho, co vyběhlo ze dvěří. 

Ale tak co, placatej čumák je placatej čumák.

P.S. Je bez papírů.

P.S.2. Ne, články o množírnách mi posílat nemusíte. Jako svéprávní dospělí jsme se, stejně jako spousta lidí z okolí, prostě rozhodli pořídit psa bez papírů, s přijmutím všech možných rizik. Tak to buď respektujte, nebo o tom debatujte v jedné z mnoha skupin nebo diskusí - ale ne tady.