#challengeaccepted aneb moje výzva pro letošní léto

Edinburgh, jedno z mých cestovatelských přání. Staré kamenné domy, hrad jako z pohádky (té mé oblíbené, o čarodeji s jizvou na čele), promenáda kolem pláže, spousta kaváren s voňavou kávou a ještě voňavější dortíky...

Poprvé navštívím Skotsko, poprvé budu v Anglii jinde, než v Londýně. Po delší době zase uvidím moře, i když hodně studené. Poprvé uslyším skotský přízvuk, ochutnám místní speciality, budu si procházet město. Někdy s mapou, někdy schválně bez ní. Už jsem si i našla místní CrossFit box, kam si zajdu na lekci, a od milé Lídy jsem dostala seznam nejlepších podniků, od čokoládovny až po vegetariánskou pizzerii a k tomu tipy na místa, kam každý fanoušek Pottera prostě musí. 

A hlavně ta nádherná příroda! Louky, skály, útesy, okolo kterých si půjdu zaběhat pár kilometrů.

No nezní to jako ideální prázdninový výlet?

Zní. Jen to má jeden malililičký háček. 

Zaběhat si pár kilometrů totiž v tomhle případě znamená dvacet. Dvacet PLUS. Třeba dvacet jedna, třeba dvacet osm! No nepovídej. A k tomu angličáky. V mém případě minimálně stopadesát. A voda! Tak ledová, že by mi na zahřátí nepomohl ani panák skotské. A další příjemné věci jako lezení přes milion překážek, šplh na zabláceném laně, plazení se v bahně, plazení se pod ostnatým drátem. Takže odhadem tak čtyři hodiny utrpení, kdy budu střídavě nesnášet Skotsko, nesnášet celej svět, nesnášet každýho, kdo se na mě podívá a střídavě chtít umřít.

Prostě Spartan Race v té nejtěžší podobě.

Rovnou úroveň BEAST, a aby toho nebylo málo - rovnou taková, kterou poběží budoucí mistři Evropy.

 

Když mi před nějakou dobou přišel mail od Anežky z Reeboku, že pro mě mají pořádnou výzvu a jestli do toho půjdu, přemýšlela jsem o tom asi 20 sekund. A vlastně i těch 20 sekund bylo zbytečných, protože je jen málo sporotvních výzev, co bych odmítla (jen mi prosím nikdo nenabízejte maraton. Ještě bych řekla "tak jo!" a pak tam umřela!).

Nevím, jestli to znamená, že jsem odvážná, cílevědomá, nebo prostě jen nemám soudnost.

I když podle všeho to zatím vypadá na to poslední. Třeba jak jsem se přihlásila na první začátečnické crossfitové závody, přestože jsem neuměla ani double unders, cvik, co by měli pomalu i začátečníci dávat na rozehřátí? To znamenalo prostě jen nemít soudnost. 

Tehdy sice byla už samotná kvalifikace pořádná ostuda a sama nechápu, co jsem tam s tím švihadlem předváděla, ale i přesto, nebo spíš právě proto mi to dalo hodně. A nejen to, že teď už ty dvojskoky dávám s prstem v nose.

Pravda, neumět skákat přes švihadlo a přihlásit se na závod, na kterej dost možná nemám ani fyzicky, je úplně jinej level, ale trošku se tím uklidňuju.

Další věc, proč jsem do toho šla bylo to, že jsem v tu chvíli nějakou výzvu vyloženě potřebovala. Něco, na co se můžu soustředit. I když to bude znít jako největší laciný klišé, překonávání se ve sportu mi pak dost pomáhá překonávat se i v normálním životě. Třeba teď, když spousta věcí není zrovna jak z reklamy na jednorožce a cukrovou vatu, často vzpomínám na závody, kde jsem šla hodně, hodně přes bolest, ale nakonec jsem to nějak zvládla a navíc si splnila, co jsem chtěla (fakt, že jsem pak nemohla několik dnů pomalu ani chodit pomineme:D).

Uběhnout extrémní závod, co bude mít v těžkém terénu minimálně 20 kilometrů, i když jsem nikdy neběžela víc než 12? To nebude sranda a už teď vím, že si sáhnu na to nejhlubší dno.

Minulý týden jsem byla v Praze na běžeckém-sparťanském tréninku, abych trošku okoukala, jak se připravovat. No, nevím co jsem si se zánětem v koleni myslela (to jsem ještě neměla verdikt dokrota, ale jen vlastní diagnózu s názvem "to rozhýbu"), ale v hlavě jsem si to naplánovala tak, že angličáky budu dělat na jedné noze, při výpadech nebo dřepech to nebolí, a běh když tak vyměním za rychlou chůzi. Už při rozcvičce mi koleno ale dost jasně řeklo že NE, OPRAVDU NE, a tak jsem tam celou dobu jen seděla jak shnilá hruška u cesty a pozorovala, jak ostatní trpí. Za což mě museli dost nesnášet, protože to vypadalo, že se slečinka najednou rozhodla, že se nehodlá zapotit a běhat prostě nenene a nebude.

Nejdůležitejší ale bylo to, že jsem tam měla možnost pobavit se s Terezou Janečkovou (Klimešovou), vítězkou všech možných velikých Sparťanů, prostě superženou z téhle oblasti. Ale buďte rádi, že jste neviděli její výraz poté, co jsem řekla, že za měsíc a půl jdu na Beast na mistrovství Evropy, a zatím jsem v životě uběhla nejvíc 12 kilometrů. No, nedivím se jí.

Dala mi spoustu rad, jak se připravovat, což mě ale místo motivace spíš hodně vyděsilo a uvědomila jsem si, jak zlý to bude, jak špatně na tom jsem. A při povídání o různých únavových zlomeninách a utržených šlachách nebo svalech jsem si chtěla zacpat uši a nebo se schovat za nejbližší keř a předstírat, že já do něčeho takovýho rozhodně nejdu.

Crossfitový tréninky jsou totiž jedna věc, nějakou fyzičku bych mít měla, o sílu na ručkování se nebojím, ale tohle je něco úplně jinýho, než denně dělám, než na co trénuju a než na co jsem připravená.

Jestli na to mám? Upřímně, nejsem si jistá.

A jestli to zvládnu? Rozhodně! Teda......nějak....ehm....no....v rámci možností...eh....ideálně přežít. 

A ještě líp, nic si nezlomit.

Co se týče přípravy na tuhle šílenost , pár věcí mi úplně nepřeje.

1) Zánět v kolenu, kvůli kterýmu jsem nejen že 3 týdny neběhala, ale prakticky skoro necvičila. A nějakou chvíli ještě potrvá, než se budu moct opřít do tréninků naplno. A to je to poslední, co jsem teď potřebovala. Ale na druhou stranu, všechno špatný je pro něco dobrý #chytrájakrádio, a já můžu být ráda, že to byl jen zánět a až zmizí, koleno bude zase v pořádku. Nejdůležitější je, že jsem se díky tomu poučila (i když nevím na jak dlouho:D) a trénovat pak budu víc s rozumem, když vidím, jak snadno se může něco stát z přetížení. Což ale samozřejmě neznamená, že budu chodit 2x týdně na aerobik a zbytek času ležet s nohama nahoře...jen už prostě s větším respektem.

2) Načasování. Protože týden před cestou do Skotska budou v Plzni crossfitové závody, na které za každou cenu jít chci. A nejen že tam chci jít, ale chci se na to i co nejlíp připravit. A připravovat se souběžně na dva úplně odlišné závody? To není dobrej nápad.......ale když musíš, tak musíš. #klišéčíslo655

3) Čas. I kdyby nebylo té dlouhé pauzy, stejně bych teď jen těžko dohnala to, na co někdo trénuje několik let, má tomu přizpůsobený tréninky, jede systematicky přípravu na Spartana, zatímco já visím na hrazdě a házím činku nad hlavou. Panika, panika!  Až budu mít koleno úplně doléčený, vyzkouším to, co mi doporučila jako trénink Terka. A záměrně zatím neříkám co to je, protože je to tak hrozný, že to nechci ani napsat! Tak snad až potom, až to přežiju.

Ukradeno z Instagramu od mojí kočky Michelle ❤️ :D

Ale na všechno je potřeba se koukat z té lepší stránky. Když už tam umřu, alespoň to bude v těch nejkrásnějších sparťanských botách! 

Už teď vím, že to bude hrozný. Hrozně hrozný, strašně strašný.

A přesto, nebo spíš právě proto, se na to jakýmsi zvráceným způsobem fakt těším!