úterý 8. dubna 2014

Jablečný dort s celozrnnými piškoty

Hezký den!
Minule jsem si trošku zanadávala (a vám moc děkuju za všechny reakce i vaše historky, vždycky mi to udělá radost!), ale dneska si na nic stěžovat nebudu (protivná budu zase příště, hohoo).
Dneska to bude jen mírumilovný recept.
Miloučký dortíček. 
Na růžovoučkém talířku.
Ňuňuňu. A tak.

sobota 5. dubna 2014

Sobotní sloupek : Jeden úsměv s mlékem bez cukru, prosím!

Jelikož jsem stále děvče studující, mnohokrát jsem se už ocitla v situaci, kdy jsem si musela shánět brigádu. A jedna z to-bych-dělala-docela-ráda možností bývala vždy práce v nějaké kavárně.
Když procházím městem nebo nákupním centrem, sem tam zahlédnu na skle inzerát "přijmeme servírku", to samé na různých webech s inzeráty či na facebooku jednodlivých podníků.
Pokaždé tam je však jedno ALE.
Praxe.
Bezpodmínečně a jedině. V každém případě.
Podle toho by se tedy mohlo zdát, že všechny servírky i číšníci jsou vždy vyškolení a naprosto profesionální. Nejlépe přímo s hotelovou školou. A bohatou praxí.
Ale pak se stane, že přijdete do kavárny, chcete si odpočinout, užít si odpoledne a dát si něco dobrého....a najednou tam na vás obsluha čumí jako byste měli na hlavě hovno.
A když si chcete objednat, zasloužíte si opovržlivý pohled jako byste právě zavraždili deset štěňátek.
A pak vám teda někdo mrskne na stůl tu kávu, samozřejmě beze slov.
A voda z kohoutku? Trhněte si nohou, v nabídce je předražená Bonaqua za 30!
Vysolte bohaté dýško a zmizte, tak!
Odkud že mám tyhle nemilé zkušenosti?
To je právě ono. Ani nevím. Kdybych měla vyjmenovat všechny podniky, kde se obsluha tváří, že jste obtížný hmyz, musela bych vypsat polovinu brněnských adres.
Ale kdybych měla vyjmenovat kde na mě byli tak milí, že mi to zlepšilo den, věděla bych hned. Dost smutné, že si musíme vážit toho, že jsou na nás někde příjemní, ale nad tím, kde jsou arogantní už ani nemá cenu se pozastavovat, protože je to tak běžné, jako zácpy na D1. (Nebo jako prázdná sklenice od máslíčka u nás doma. Nebo....no dobře, dost trapných přirovnání.)

U nás máme hodně takových podniků, kde si, alespoň podle cen, hrají na něco extra, ale aby byla i extra milá obsluha, to ne. Na černou listinu musím napsat například Tripoli, kde jsem byla asi 4x, vždy na přání kamarádek (protože asi bývalo cool tam chodit), ale pokaždé platila rovnice jak drahý kafe, tak protivná obsluha. A korunu tomu nasadil večer, kdy jsme si šly s kamarádkou
sednout na skleničku.
"Jednou lambrusco, prosím"
"Hmmmm pfff"
...a za několik dlouhých minut mi na stole přistála celá lahev.
Chápu, asi vypadám, že si spíš dám víc než míň, ale aby mi rovnou přistála na stole flaška? To je jako objednat si hovězí tatarák a dostat celou mrtvou krávu.
Samozřejmě že jsem byla ta nejhorší na světě, když jsem si dovolila říct, že jsem vážně nechtěla rovnou celou lahev, protože pan číšník mi ji už milostivě otevřel, a co jako teď bude dělat s otevřenou flaškou?!
Takže když to shrnu, je mi úplně, ale úplně jedno, kdo má vystudovanou hotelovou školu (naopak, to že mě obsluhuje někdo kdo studuje vysokou mě nijak nepohoršuje :D) a léta praxe, je mi úplně ukradený, jestli mi příbor přistane z prava nebo z leva a jestli dostanu ubrousek správně složenej. Jediný, co mě zajímá je jestli je ten člověk milej, což se očividně na hotelových školách neučí.
Nečekám, že když si objednám kafe za 50 korun tak že mi za to musí leštit boty a pod nohy pokládat červenej koberec, ale úsměv a slova jako "hezký den" ještě nikoho nezabily.
Samozřejmě chápu, že každý den není posvícení, každý má právo být unavený, smutný, bez nálady a myslet na své vlastní problémy, ale je rozdíl mezi tím vypadat unaveně a netvářit se jako sluníčko a mezi tím, čumět jak na zdechlinu.
Sama moc dobře vím, co to je práce s lidmi (otrava!), jaké to je, když vám není dobře, jste unavení, ale musíte s někým komunikovat a lidi vás serou. Často v takové dny vypadám dost sklesle (včera i dneska jsem byla dokonce tak zmrzlá, až mi z toho zfialověly rty i prsty), nechce se mi s níkým mluvit, ale nikdy by mě nenapadlo být na někoho protivná a tvářit se jak kyselá prdel.
A ono se to vyplácí, s milým přístupem utíká i ta sebehorší práce mnohem lépe.
A přitom stačí tak sakra málo!
P.S. A kdyby někdo chtěl použít oblíbený argument "no jo, protivní Češi", můžu vás uklidnit že pomalu vynadáno za objednávku jsem dostala i ve Vídni nebo Londýně:D
P.S. 2. Běžte do Melounového cukru nebo ke Třem ocáskům!
P.S. 3. Stejně jsme pak šly do Tesca, koupily si flašku lambrusca za 60 a vypily ji na kašně.

čtvrtek 3. dubna 2014

Snídaňový speciál + domácí máslové croissanty

Snídaně, nejlepší jídlo dne. 
Nikdy bych se ráno neošidila a nikdy bych si neodepřela pořádnou a dobrou snídani. Protože jaké ráno, takový den. A přeci nebudu mít hnusnej den.
Nechápu lidi, co nesnídají a NEMAJÍ na to čas - taková škoda, ochudit se o hezké ráno. A navíc ráno má čas každý, záleží jen na tom, kdy vstanete. A vstát o 15 minut dřív za to stojí.
Já vstávám pokaždé s předstihem, většinou minimálně o hodinu dříve, než musím odcházet - abych si mohla v klidu umýt vlasy, namalovat se (pokud nejdu cvičit), postávat před skříní s tím že nemám co na sebe, vychutnat si snídani a u toho koukat na zprávy nebo Dobré ráno.
A ne, vážně nejsem Šípková Růženka co by vyspávala do 10. Mnohdy mi zvoní budík před 6 a ovesná kaše mi chutná klidně i v 5.
Takže milé dámy, radši si přivstaňte, hezky se upravte, dejte si nějakou dobrotu, a vyražte s úsměvem.
Vaše okolí to ocení víc, než když se přiřítíte s mastnýma vlasama, nasraným výrazem a všechny seřvete, že nestíháte. 
Tak!
A abych nezapomněla, jediné moudro z dámských časopisů, které jsem schopna akceptovat je to, že lidé, kteří snídají jsou štíhlejší.
Však znáte to moje pravidlo o tom, že ráno se může cokoliv a ničemu to neuškodí - naopak. Souhlasit s tím nemusíte, ale když budete, budete mít i hezčí rána. A to se vyplatí! (a co tam máš dál, Horste?).
Večer si dortík a nějakou tu dobrotu klidně bez problému (ehm....většinou bez problému) odepřu, ale ráno? Proč bych to dělala? Sem s tím!

středa 2. dubna 2014

Obědové tipy : Cuketa na 3 způsoby

3 obědy s cuketou?
A ani jednou se tu neobjeví můj tradiční kuskus! Sama tomu nemůžu uvěřit! A vy taky ne!
Abych se přiznala, ne pokaždé se mi chce k obědu něco vařit - častokrát nepohrdnu ani nějakou tou (tmavou) bagetkou, houstičkou nebo krajícem, nejlépe domácího nebo lidláckého slunečnicového, chleba. A dát si k obědu kus pečiva mě nijak neuráží (spíš naopak, nejradši bych vyjedla celou pekárnu!). 
No, jsem to ale grumán a zdroj inspirace!
A když neobědvám doma, což je většinu času, nosím si s sebou buď nějaké to pečivo, nebo růžovou krabičku. A nejčastěji se v ní skrývají palačinky na slano, z rozemletcýh ovesných vloček, plněné šunkou a sýry všeho druhu. 
A nebo, velmi originálně, ten zmiňovaný kuskus. 
A ne, nepřejedlo se mi ani jedno a jsem si jistá, že kuskusovému království budu vládnout ještě dlouho.
Ale když už si doma oběd vařím, měl by splňovat tři základní faktory.
- aby to bylo rychle. Rychle! 
- aby to bylo zdravé
- aby to bylo tak dobré, že se budu plácat po zádech a olizovat až za ušima
- aby to zasytilo, ale ne až tak, abych se potom nemohla ani hnout 
- aby v tom byla cuketa
....Ne dobře, poslední bod samozřejmě není nutnost, ale snažím se si ke každému obědu nebo večeři dávat alespoň nějakou zeleninu - a abych byla upřímná, z mísy plné lupení radostí do stropu zrovna neskáču, a tohle je pro mě ta nejlepší forma, jak do sebe dostat POŘÁDNOU porci zeleniny. (zelenina od slova zelená. A zelená je cuketa. Takže všechno v pořádku!).

neděle 30. března 2014

Mikulov

Eat run love?
Jsem si toho vědoma, název poněkud nešťastně zvolený a lehce debilní.
Jím sice neustále, miluji taktéž, ale že bych běhala nějak často se zrovna říct nedá. Místo tohoto utrpení dávám přednost jinému utrpení úplně jiným sportům, ale co si budeme povídat, eat-mlácení do boxovacího pytle-love nebo eat-věším se na lanech-love by znělo ještě hůř.
O poznání lépe by jistě sedělo eat-wine-love.
A nebo ještě lépe, wine-wine-wine, třeba jako teď.

neděle 23. března 2014

Střípky ze života

Únor a březen?
Užívala jsem si návrat z Vídně do pohodlí domova. Nastoupila na měsíční praxi do České televize. A na konci měsíce tam skončila. Byla to sice zkušenost k nezaplacení (doslova:D), ale teď je opět čas pracovat i za nějaké ty koruny a začít šetřit na léto a na oblečky. 
A tak jsem si hned našla brigádu.
A k tomu ještě jednu.
S návratem domů jsem se samozřejmě vrátila i do školy. A že mě to tam teď obzvlášť baví, bez jakékoliv ironie. Předměty jsem si zapsala více než zajímavé. A taky si vážím toho, že tam na mě mluví jen v češtině. 
Dvakrát jsem byla v Praze. Stokrát jsem pekla. A ještě víckrát jsem byla ve své oblíbené kavárně. A taky jsem objevila nejlepší a nejsladší Pálavu v celém Brně. Viděla jsem jednu výstavu v Domě umění (aneb špagety na stěně=umění), v kině Vlka z Wallstreet, po sto letech jako největší ostuda zase začala číst. A koupila si boty. A kalhoty. Už po šesté ty stejné (že by sklony k autismu?). A v obchodech si vyhlédla sukni a šaty co prostě MUSÍM mít. Při cvičení jsem vypotila litry potu, snědla celý záhon cuket a poprvé upatlala domácí croissanty. A už nikdy nechci jiný. Taky jsme s přítelem přemýšleli, kam pojedeme v létě na dovolenou. Nemohli jsme se rozhodnout, a tak jsme si pustili film Půlnoc v Paříži. A vsadili se o burger, jestli Hemingway spáchal sebevraždu nebo ne. 
Prohrála jsem.
Poprvé jsem byla tento rok běhat venku. V tričku running sucks. A konečně odložila kabát a vytáhla křivák. A balerínky. A sluneční brýle. 
A na kickboxu jsem dostala první ránu do hlavy. Což zní jako by to bylo v nějaké rvačce. Ve skutečnosti to bylo trochu míň bad ass drsný - blondýna zase stála jako solný sloup, když na ni letěl medicimbal.
A taky.....ne dobře, to už by stačilo. Dnes to budou prostě takové střípky ze života, fotky co pan Nikon sesbíral za poslední dobu.

neděle 16. března 2014

Cupcaková premiéra

Rozhodla jsem se z trůnu sesadit cupcakovou královnu a ovládnout tak království plné malých dortíků.
A nebo radši zatím ne, ale se svým prvním cupcakovým výtvorem se pochlubit prostě musím.
Co udělá normální člověk, když dojde v sobotu večer domů, utahaný po celém týdnu tak, že se pomalu nemůže ani pohnout?  
Velmi nečekaně si jde lehnout.
A co udělá ve stejné situaci blondýna?
 Nalije si víno a jde péct.

čtvrtek 6. března 2014

Špaldovo-ořechové halušky

Hezký den!
Dnes tu pro vás mám další recept (a pro mě oběd hohoo!). Rozhodla jsem se totiž začít zkoušet nové recepty a potraviny, co jsem ještě nikdy nejedla. Ne že by se mi snad přejedl kuskus, cuketa nebo cizrna, ale vyzkoušet něco nového nikdy neuškodí, a kdyby se to náhodou nedalo jíst, kuskus jako náhradu mám hotový za 3 minuty. A nebo tousty, opečené za půl minuty (což jsem nouzově musela jíst naposledy v neděli, kdy jsem vařila gnocchi :D).
Zkušenost s jáhelníkem podle receptu z Bioabecedáře Hanky Zemanové byla dobrá, a tak dnes padla volba na další recept ze stejné knížky - špaldové halušky!
Klasické halušky jsou podle mě jedno z nejlepších jídel na světě. A dokonce to bývalo nejoblíbenější jídlo malé Markétky. S pořádnou porcí bryndzy a kopou opečené slaniny. Mmmmmm!
Těm se samozřejmě tahle ozdravená verze nevyrovná. Těm se totiž nevyrovná nic.
Ale i tak jsou tyhle špaldové halušky dobré, moc! Jen to musíte brát jako úplně jiné jídlo, ne jako nějakou náhradu za ty klasické. Tyhle mají prostě jinou chuť, barvu i konzistenci, a dát si je můžete s čímkoliv.

neděle 2. března 2014

Víkendové pečení : Jáhelník

Hezký den!
Víkend pro mě znamená pečení.
Ale pečení pro mě neznamená jen víkend, jsem totiž schopná motat loupáčky klidně i v 10 večer, i když třeba dojdu domů až pozdě, utahaná jak kotě, jen aby byly ráno k snídani.
No ale k víkendu prostě nějaká ta dobrota padne jak prdel na hrnec, ať se děje cokoliv.
A včera, po dlouhém odhodlávání, padla volba na jáhelník.
Na jáhelník a jáhly celkově jsem se chystala už dlouho. Znala jsem sice jáhlové vločky a kaši, kterou jsem občas a ráda posnídala, ale u normálních jáhel jsem pořád měla obavy.
Víte jak to bývá, některé potraviny jsou sice zdravé (a když je sníte, budete okamžitě zdraví, štíhlí a nesmrtelní!), ale že byste se potom olizovali až za ušima se tak úplně říct nedá.
A nebo třeba takové to zdravé pečení.
Brownies z červené řepy. Brownies z fazolí. Ovesné sušenky, upečené pouze z vloček a rozmačkaného banánu, zdravé cukroví, které bylo tak zdravé, že ho nejedl ani náš westík a tak podobně.
Sníst se to všechno dá, žaludek se vám při tom asi neobrátí, s trochou představivosti můžete říkat, jaká je to dobrota....ale......upřímně, přidat bych si nemusela.
A jáhly jsem měla tak nějak měla zařazené do stejné kategorie.
Moje první zkušenost s jáhelníkem byla v Rebiu, když jsem tam chvíli pracovala.
To, co se neprodalo jsme si totiž večer mohli vzít domů (a tak jsem ve velkých krabicích zachraňovala všechno jídlo :D)
A jeden večer tam zůstal stát i opuštěný jáhelník. Hezky barevný, z několika vrstev, nahoře želé a nějaké zdobení...i když už lehce oschlý. 
A ten mi chutnal moc. 
Ale pak jsem na to zapomněla a dlouho se nemohla odhodlat k tomu, abych to sama vyzkoušela.
Až když jsem k Vánocům dostala knížku Bioabecedář Hanky Zemanové, bylo jasno a na stranu s tímhle krasavcem jsem si dala záložku.
Už při vaření jáhel a kaše z nich mi bylo jasné, že jsem se toho bát nemusela, protože mi dělalo docela problém nesníst všechno už v podobě kaše, ale vydržet a namačkat to do formy.
Recept od Hanky Zemanové jsem si ale trochu upravila protože nemám sušené švestky ani rýžový sirup, ale ničemu to nevadilo.
Protože jsem měla obavy že mi to třeba nebude chutnat (a doma mi připomínali, jak často dopadá moje "zdravé pečení":D), radši jsem si recept přepočítala jen na jednu třetinu, do malé zapékací misky 15x15 centimetrů, což byly dvě porce. 
Pokud ale budete chtít upéct celý jáhelník (a klidně to udělejte, protože chutná moc dobře!) do klasické kulaté formy, vynásobte všechno třemi.
Na malou formu budete potřebovat :
50g jáhel
2-3 lžíce medu
hrst rozinek
hrst ořechů
2 menší jablka nastrouhaná na hrubo
lžíci vanilkového pudingu
skořici
200ml mléka (a nebo jablečný mošt)
Jáhly spařte horkou vodou - dejte je do nějaké nádoby a přelijte vařící vodou. Po chvíli slijte a dejte vařit na kaši. Jáhly povařte ve 200ml mléka (a nebo moštu) do měkka.
Kaši nechte trochu vychladnout a poté přidejte med, ořechy a rozinky i skořici.
Do vymazané a vysypané formy namačkejte polovinu směsi z jáhel, a na to dejte nastrouhaná jablka spolu s lžící pudingového prášku. A navrch druhou polovinu jáhel.
A Hanka ve své knížce píše, že před pečením můžete jáhelník i pokapat smetanou. Tu jsem neměla, ale určitě by to bylo dobré.
A teď už zbývá jen dát do trouby, na 30-40 minut, 200 stupňů.
A recept si samozřejmě můžete udělat i ve veganské verzi, místo mléka použijte třeba sojové, rýžové nebo ovesné, a nebo jáhly uvařte v jablečném moštu, což je hezky osladí. A místo medu jakékoliv jiné sladidlo, třeba sirup z agáve.
Jáhelník je dost sladký a prošel i u mamky i sestry, takže ho vám teď můžu s klidným svědomím doporučit.
Dobrou chuť!

čtvrtek 27. února 2014

O kaloriích a sacharidech

Původně byl nadpis "21. století = století kalorií" ale naštěstí se mi v mozku rozsvítil detektor trapnosti a přepsala jsem to.
I když si nejsem jistá, že jsem tomu nějak pomohla.
Jako z bláta do louže.
Předem ale musím varovat, že dnešní článek není založen na žádném věděckém výzkumu (ooo to je u mě velice překvapivé!). Ani na žádné studii amerických vědců z univerzity v Ohiu. A dokonce jsem nesáhla ani po žádné moudré a zaručeně pravdivé knize o výživě (kterých jsou stovky a vzájemně si odporují.)
A je mi jasné, že můj pohled na věc je velice neprofesionální a nejspíš to odporuje i většině výživových poradců, kteří na mě možná půjdou s vidlema a všemožným tabulkám....ale mně je celkem ukradený, co říkají tabulky, odborníci (nebo "odborníci"?) a moudré dámské časopisy.
Mnohem důležitější je pro mě to, co vidím na sobě i na svém okolí. A místo tabulek mi celkem dobře poslouží selský rozum (ale kroj nemám!).

úterý 25. února 2014

Co mi Erasmus dal a vzal?

Zpátky z Vídně, z mého studijního pobytu (ooo to zní tak vznešeně!) jsem sice přijela už na konci ledna, ale stále jsem ještě nesepsala všechny vídeňské články, co jsem měla v plánu.
A protože hodně z vás určitě o Erasmu přemýšlí (a jestli ne, tak byste vážně měli!), bude to dnes takový souhrn toho, co mi tenhle půlroční výlet dal i vzal.
Všechno samozřejmě z mého pohledu, jak jinak.

pátek 21. února 2014

Praha a červená sedačka

Hezký den!
Napřed musím poděkovat za tolik milých reakcí u minulého článku, respektive vysílání v rádiu. Opravdu mě to překvapilo a potěšilo.
Je mi jasné, že tam působím dost stydlivě a nejistě, ale nemějte obavy - v běžném životě až tak tichá nejsem (a ve škole jsem dokonce pravidelně dostávala napomenutí za vyrušování v hodině), ale přeci jen, mluvit poprvé takhle do rádia je něco úplně jiného.
Rozdávat moudra v baru nad koktejlem mi jde holt líp, než v rádiu. A ještě k tomu bez koktejlu.

neděle 16. února 2014

Kavárenské Brno : Tři ocásci

Hezký den!
Psát články o různých zajímavých místech (a hlavně o těch, kde se dá dobře najíst nebo napít, samozřejmě.) ve Vídni mě bavilo, a tak jsem si říkala, proč v tom nepokračovat i nadále.
Jen se změnou města.
Protože si stojím za tím, že i mé rodné Brno je obzvlášť krásné, mám to tu moc ráda, a zajímavých míst je tu více než dost.
No a tolik krásných kaváren, co tu máme, by nám mohli všichni pražáci jen závidět!
A tak vám dnes, jako velký kavárenský povaleč, představím jedno z mých oblíbených míst.
S nejlepším názvem - Tři ocásci!

čtvrtek 13. února 2014

Falafel s bylinkovým tvarohem

Mohla bych přidat Módní okénko, kam bych vyfotila svou jedinou kabelku, kterou pořád tahám. A taky boty od pana Bati, co mi rozedřely nožičku.A nebo outfítek s puntíkovaným svetrem, kterej nosím tak často, že mi za chvíli přiroste k tělu. Nebo oblíbený šaty, co se mi srazily a leze mi z nich zadek.
Módní ikona jak vyšitá!
Mohla bych přidat Egoistické okénko, kde bych se plácala po zádech za to, jak se mi povedly vídeňské zkoušky. Dneska jsem se totiž dozvěděla výsledky a dostala jsem známky, jaké za celý svůj vysokoškolský život ještě nikdy. (a o tom, kolik slz teklo a kolik nocí jsem nespala s obavami že nezvládnu ani jednu, radši pomlčíme.)
Mohla bych přidat Důležité okénko, kde bych vám cpala co všechno v poslední době dělám.
Mohla bych přidat Cvičící okénko, kde bych vás přesvědčovala o tom, že jste líný zadky a já největší sportovec (do Soči se mnou!). A že na pole dance vypadám nějak takhle.
Mohla bych přidat Valentýnské okénko, kde bych vám poradila jaké kýče nakoupit.
Mohla bych přidat Filmové okénko, kde bych se vám svěřila, že ve Vlkovi z Walstreet na mě bylo až moc překokainováno a přesexováno. (ne že by mě to nějak pohoršovalo, ale...)
Mohla bych přidat Jídelní okénko....
....a to taky udělám!

neděle 9. února 2014

Střípky z kuchyně + Hummus se sušenými rajčaty a domácí placky Naan

Střípky z kuchyně? Název poněkud hloupý.
V mém případě by se to mělo jmenovat spíš fleky z kuchyně, protože různých skvrn vytvářím při svém vaření i jedení značně více, než střepů. (i když občas nějakej ten talířek taky upadne....)
Podle mého oblečení jde okamžitě poznat, co jsem jedla a jestli jsem měla kávu. 
Mínus pro mě, že ráda nosím bílé košile.

pátek 7. února 2014

Domácí celozrnné piškoty

Celozrnné piškoty Manner jsem si moc oblíbila ve Vídni (celozrnné pro lepší pocit), hlavně na své oblíbené tvarohové "tiramisu".
A klasické piškoty mám ráda už od malička. Kdy jsem je jedla schované v pudinku. A nebo k hrnku kakaa. A nebo jen tak, po hrstech. 
A nebo když jsem je ujídala ze zásob pro našeho westíka (no dobře, to nebylo když jsem byla malá, ale včera).
Ale celozrnné piškoty stojí ve Vídni nehezké dvě a půl Eura. A přitom se to dá udělat doma za zlomek ceny. Rychle a snadně (a když to zvládám já, tak není pochyb o tom, že to zvládne zbytek světa).
Takže rozpalte troubu, jdeme na to!
Na 2 plechy budete potřebovat :
3 vejce
4 lžíce celozrnné pšeničné mouky
2 lžíce hladké mouky
5 lžic třtinového cukru.
Vyšlehejte bílky do tuhého sněhu, poté přimíchejte 2 lžíce cukru. Žloutky vyšlehejte ve vedlejší nádobě, se 3 lžícemi cukru. Poté ke žloutkům přidejte prosátou mouku, a na závěr opatrně vmíchejte bílky.
Těsto dejte do cukrářského sáčku (a pokud nemáte, tak postačí obyčejný pevnější sáček s ustřiženým rožkem) a na plech s pečícím papírem vytvořte piškoty.
Pečte 10 minut, na 160 stupňů.

A pak si z toho udělejte třeba "tiramisu". Abyste mohli snídat jako král. Nebo jako já.

neděle 2. února 2014

Tvarohový koláč s drobenkou

Tvaroh a drobenka.
Může být něco lepšího, jak jde o koláče?
Odpovím si sama. 
O mé lásce (nebo spíše úchylce a závislosti) k cheesecakům a všem koláčům podobného typu jistě víte, obzvlášť pokud sledujete můj instagram plný duchaplných fotek mizerné kvality.
No a drobenka? To je kapitola sama o sobě.
Už jako mini-Markétka jsem ji loupala z babiččiných pouťových koláčků. Samozřejmě vždy s nenápadností tajného agenta. Dva drobečky z jednoho koláče, jeden uždibnout z dalšího, kousek z tam toho a ještě drobek odtud, aby nikdo nic nepoznal. A tak dál a tak dál, až byly koláčky skoro holé.
A podobně to praktikuji již 20 let, od té doby co sama chodím a sama jím. Když sestra nebo mamka upečou drobenkový koláč. Nebo když sestra pekla crumble. 
Klasické koláče s drobenkou moc nemusím, ani ten crumble. Pod drobenkou se totiž skrývá ovoce, a to já nerada, to je nuda.
Ale jak je pod ní tvaroh, chutí připomínající cheesecake, to je něco jiného, prostě reklama na dobrotu. 
A přesně takový je tenhle koláč, žádné loupání drobenky netřeba, lepší je ho jíst celý.
Sama na něm ale nemám žádný podíl - recept je původně od Kitchenette, trochu upraven a upečen mou sestrou. Jediná má zásluha je to, že jsem do něj pořádně zakrojila, na talíř naložila a s kapající slinou ho rychle vyfotila.
Prý bych tu na blogu měla založit Terezčino okénko, kam bych dávala dobroty od mé sestry. Říkala Terka.
A prý tu mám založit i rubriku Zlobíme se s Lukášem, kde byste se dozvěděli o křivdě a velikém rozhořčení z toho, že kozí sýr koupený v Paříži chutná jinak, než ten samý od stejné značky koupený v Brně! 
Ale nic takového, já ráda slíznu smetanu sama a budu se chlubit cizím peřím - takže tradááááá, obdivujte koláč!

sobota 1. února 2014

Café Central a Universität Wien

Krásný den!
Ve Vídni už sice nejsem, ale ve foťáku mám ještě pár fotek míst, co si zaslouží být ukázány.
Takže dnes ještě článek z vídeňské série. A zítra třeba zase něco z jiného soudku. Opět bych chtěla přispívat o něco častěji, ale v pondělí mi nejspíš začne zase úplně jiný režim, tak jsem zvědavá, jak to bude a co mě čeká. Ale o tom až jindy.
Podle komentářů u posledního článku soudím, že to asi vyznělo tak, že jsem smutná, že to dunajské království opouštím. Ale to vůbec ne (blondýna se jen neumí vyjadřovat:D), sice se mi tam líbilo, mám to město moc ráda a jsem za tu zkušenost vděčná, ale domů jsem se těšila velice převelice, Brno mám nejradši a žít natrvalo bych tam nechtěla . Zatím. Ale kdo ví...
Najednou mi tady připadá všechno tak levný, náš panelákovej byt se mi zdá jako velikej palác a těším se, že na cestu do centra mi bude stačit cesta jen jednó šalinó!