Pečení : Domácí celozrnný chléb a nejlepší housky

Co běžně dělají dvaadvacetileté studentky?

Některé tráví většinu času učením, jiné tráví hodiny a hodiny pobíháním po obchodech a nákupem oblečení, jiné se zajímají hlavně o kosmetiku a líčení, vymetají jednu párty za druhou, jedno rande za druhým, probírají s kamarádkami nad skleničkami samé životně důležité věci...

No a já...

Já peču chleba.

Pečení : Zimní celozrnné bagely na sladko

Recept je stejný jako bagely (to nejdokonalejší pečivo!) podle mého staršího receptu (který vlastně můj vůbec není, ale okoukala jsem ho od nejšikovnější Vaci:D), který jsem jen převedla do zimního kabátku, do sladké verze, krásně voňavé po skořici.
A nejlépe chutnají rozříznuté napůl, opečené v topinkovači (nebo na pánvi) a potřené máslem, ať už normálním, nebo arašídovým.
Snídaně vskutku božská!

Na 8-9 bagelů budete potřebovat 
3 hrnky celozrnné pšeničné mouky a 1 hrnek hladké mouky (hrnky mám o obsahu 250ml)
1 a 1/3 hrnku vlažné vody
Půl balíčku čerstvých kvasnic nebo půl balíčku sušeného droždí
5 lžíc třtinového cukru
velká lžíce skořice (a klidně přidejte i perníkové koření)
kůra z citronu
hrst rozinek (a když jsou ty Vánoce, tak třeba i namočených v rumíčku :D)
lžíčka soli
vajíčko na potření
Smíchejte mouky, přidejte skořici, vytvořte ve směsi důlek, do toho dejte kvasnice, trošku teplé vody a lžící cukru a chvíli počkejte. Po chvíli kvásek smíchejte s moukou, přidejte vodu, zbylý cukr, rozinky i citronovou kůru a pořádně vypracujte těsto. To nechte hodinu kynout.
V hrnci přiveďte vodu k varu a postupně do ní dávejte bagely (vejdou se tam tak tři najednou), které vytvoříte tak, že z těsta vyválíte váleček a ten spojíte. Minutu bagely vařte, poté je otočte a vařte další minutu z druhé strany. Pak je vyskládejte na plech s pečícím papírem, potřete vajíčkem a posypte třeba mandlemi nebo mákem a pečte přibližně 30 minut na 220 stupňů.

A opravdu se toho nebojte, i když se bagely chvíli musí povařit ve vodě, je to mnohem jednodušší než to zní.

Dobrou chuť!

Vánoční pečení : Vinné cukroví

Je mi jasné, že už máte beztak všichni napečeno.
A je mi jasné, že takhle na poslední chvíli už se vám asi péct nechce.
Ale je jedno, že máte napečeno a že už se vám na poslední chvíli nechce.
Tohle si upéct musíte.
Je to totiž to nejlepší cukroví (a neříkám to proto, že je z vína :D) pod sluncem. Minulý rok jsem ho pekla poprvé, a okamžitě se u nás doma stalo jedním z nejoblíbenějších, o čemž svědčí i to, že 26. prosince padl za vlast poslední kousek.
A kromě toho, jak výborné je, je to i neskutečně jednoduché a snadné na přípravu. Smícháte dohromady pouhé tři suroviny, a je hotovo.
A už jsem říkala, že si to upéct prostě musíte?

Vánoční pečení : Zázvorové perníčky + Mrkvovo-makové rohlíčky

Hezký den!
Doufám, že už máte hotové makronky podle včerejšího jednoduchého receptu, protože dnes budete muset zadělat těsto na perníčky a patlat rohlíčky. Nedá se nic dělat!
Tyhle perníčky jsou totiž ty nejlepší, co jsem kdy udělala (to, že jsem je pekla jen 4x a z toho dvě várky nebyly k jídlu není podstatné :D), chutnají moc dobře a hlavně krásně voní.
No a druhým receptem třeba naopak potěším ty, co jsou do zdravého jídla tak moc zapálení (prostě strašně healthylifestyle, clean eating, body building, abs, uuuuu!), že by do pusy nic oficiálně nezdravého nestrčili ani o Vánocích.
A nebo ty, co mají obavy z toho, že z cukroví z obyčejné mouky, másla a cukru by jim okamžitě narostla obří prdel a ještě větší špek.
A nebo ty, co chtějí zkusit letos i nějaký nový druh.
Jasně, psala jsem o tom, že cukroví nijak "ozdravovat" nebudu, a samozřejmě budeme mít poctivé linecké, ořechové rohlíčky od babičky, rafaela, vinné cukroví (pokud víno nepadne za vlast jinak...) a další tradiční dobroty, ale do oka mi v německém časopise Women´s Health padly i tyhle, rádoby zdravě se tvářící, rohlíčky s mrkví, mákem a mandlemi, tak jsem je jako zpestření vyzkoušela, a chutnají taky moc dobře.

Vánoční pečení : Makronky

Trocha kultury neuškodí : Albertina

Je mi jasné, že tenhle článek zrovna rekordy ve čtenosti lámat nebude.

A taky je mi jasné, že mnohem víc čtenářů sem vždycky naláká fotka obyčejné ovesné kaše co vypadá jako kočičí blití nebo nových bot (které nemám). 

To mi ale žíly nijak netrhá, a hlavně tu chci mít všechna zajímavá a hezká místa, co jsem ve Vídni navštívila, tak proto i článek výstavní. (jako o výstavě, samozřejmě :D).

A přiznejte se, že sem někteří z vás vlezli jenom proto, že nevěděli, že Albertina je galerie!

Vídeňské Vánoce : Rathaus

Guten Abend!

Včerejší večer (a vlastně spíš i ráno) v jednom irském baru a následně v klubu Prater Dome byl opravdu velice vydařený, zábavný a parádně jsem si to užila. Prostě párty-párty jak má být.

Ale jak bylo včera veselo, tak jsem dnes trpěla.

 Markéto, Markéto, ty čuně!

Takovou bolest hlavy jsem snad ještě nezažila (a to trpím na migrény). Dnes jsem si opravdu říkala, jak závidím všem abstinentům a lidem, kterým nechutná Malibu s ananasovým džusem nebo Aperol Spritz! (i když to, jak může někomu nechutnat Malibu je asi tak nepochopitelné, jako že se někomu nelíbí George Clooney!). 

A jako třešnička na dortu pro mou třeštící hlavu bylo, když se ráno dopoledne o půl 11 rozezněl celými kolejemi požární alarm. Ten nejhlasitější a nejprotivnější alarm. 

Mít v hlavě zabodnutý střep by bolelo méně!

A tak jsem na sebe honem hodila kabát a v růžových Ikea pantoflích běžela z 12 patra dolů ven před koleje, kde jsme čekali asi půl hodiny.

Přehlídka pyžam a japonci fotící si hasičské auto.

Nejvíc mě ale stejně rozčilovalo to, že se mi zatím v misce rozmáčelo musli a vystydlo mi kafe!

Ale jak je ve Vídni jinak draho, večer to byl opět ve velice ekonomickém duchu - do Prater Domu byl pro slečny opět vstup zdarma a k tomu 15 ojro na útratu, a v irském baru mají různé míchané drinky za 2,80.

A pro dvě blondýny zdarma. 

Tak jsem si říkala, že bych mohla napsat i článek o tom, kde se levně opít si dát něco dobrého k pití nebo kam zajít protančit střevíce. 

Třeba se i tyhle tipy budou někomu hodit. A třeba taky budou maminky zakazovat svým nezletilým dcerám číst můj blog.

Ale radši už dost řečí, bolest hlavy se konečně vzdala a ustoupila, a tak tu pro vás mám další vídeňský článek. O řadě vánočních trhů jsem už psala, ale stále ještě tu chybí ty nejznámější - u radnice neboli Rathausu.

Vídeňský jídelníček + malý tip kam na oběd

Krásný den!

Tak vás opět zdravím z krásné, studené a vánočně naladěné Vídně, kde si užívám tu správnou atmosféru jak to jen jde. A v poslední době jsem se tu měla ještě o chlup lépe, a to jen proto, že za mnou, až z dalekého severu, přijela jedna milá návštěva. 

A neměla jsem tu nikoho jiného, než mou oblíbenou blonďatou Téru, která mě ihned, co vyskočila ze žlutého kočáru, obdarovala taškou plnou krásně zabalených dárků (včetně buldočko-trička!) v sobím papíře.

Myslím, že tolik balíčků nedostanu snad ani 24. prosince! 

No cítila jsem se trapně, jelikož já sem svou (dost maličkou nadílku....nebo spíše nadílečku) nezvládla ani zabalit, protože tu nemám ani takové vymoženosti, jako jsou nůžky. Mám jen houbařský nůž.

Ale výčitky jsem spláchla domácím kokosovým likérem, kterým jsem mimo jiné byla také obdarována, a asi se mi nepodařilo skrýt, že zrovna tenhle dárek mě zaujal nejvíce. I když...ten voňavý krém...nebo šokolate....hmmm...

Původně byla taková dobrota asi určená k tomu, abych si sem tam dala malého panáčka na chuť.......ale osud to tak chtěl a celá lahvinka do nás padla jako do studny během jediného dne. Aby nebylo těm punčům v žaludku smutno.

Jak jde o takové sladké (a sakra dobré!) tlamolepy, umím být docela prasátko.

Ale o tom, že to, co je sladké, dobré a tekuté, do mě padá jako do studny, to dnes (a snad ani jindy:D) nebude. A o tom, jak jsme se tu s Térou měly a o dalších věcech z mého flákačského vídeňského života zase někdy jindy.

Dnes to bude totiž pro změnu o tom, jak se tu stravuji.

Jako dáma, ne jako prasátko! (ehm....o čistotě svého povlečení pomlčím)

Protože vím, že jídelní články máte rádi.

A protože vím, že jídlo se fotí panu Nikonovi nejlépe.

A protože bez toho, aniž byste viděli mé duchaplné fotky kuskusu a cizrny jistě nemůžete žít.

Procházka po vánoční Vídni

Guten Abend!

Dnes vás vezmu na procházku po krásné předvánoční Vídni, takže teplé ponožky se sobama na nohy, kávu do ruky a jdeme na to!

Protože právě ta výzdoba je jedním z mnoha důvodů, proč se mi tady tak líbí a proč pořád říkám, jak je to tu před Vánocemi kouzelné.

Tohle město jsem si, nejen v předvánočním období, moc oblíbila, a dokázala bych si představit tady i žít.

Ne však v psí boudě na kolejích, ale v nějakém krásném starém bytě poblíž centra.

V bytě s vysokými stropy, v domě se starým schodištěm, ozdobným zábradlím a velikými vchodovými dveřmi se zdobenou mříží.

A hned vedle by byla pekárna, kam bych každé ráno chodila pro čerstvé croissanty a pečivo.

A v tom bytě bych nebydlela sama, nýbrž s pohledným mladým mužem a francouzským buldočkem, kterého bych chodila venčit do Stadtparku. 

Toho buldočka, ne muže.

No..........zatím si ze seznamu můžu odškrtnout toho pohledného mladého muže, teď ještě zařídit ten zbytek.

Vánoce, cukroví a kapr?

Ano, já vím, beztak jsem něco takového psala i minulý rok.
A opět to bude na jedno brdo, protože vy, co jste si tu už nějaký článek přečetli, jistě můj přístup znáte.
Ale protože se na nás všechno spojené s Vánocemi hrne ze všech stran, nedá mi to a opět musím do klávesnice naťukat pár vánočních slov.

Vídeň přes filtry Instagramu podruhé

Krásný večer, Guten Abend!
Doufám, že vám Mikuláš za oknem nechal nějaké ty dobroty.
Mně totiž ne. (no dobře, za oknem mi stojí mlíko, ale to jsem tam dala sama protože se nevešlo do ledničky). A vykašlal se na mě i rakouský Nikolaus.
A tak mi nezbývá nic jiného, než zítra nakráčet do Billy a v regálu si nějakou čokoládovou figurku koupit. Sama sobě. Trapně. Ve 22 letech.
Ale prosinec bez ukusování čokoládových hlaviček prostě není prosinec!
Před chvílí jsem ze vrátila z Pratersternu, kde jsem byla vyprovodit mou malou a milou blonďatou návšěvu. A teď jsem utahaná jako deset koťat, i přes množství kofeinu, které by se dalo počítat na litry.
Včerejší večer a dnešní den totiž vypadaly asi nějak takto :
Koktejly-kafe-radler-kafe-kafe-Primark-kafe-nákupy-kafe-cheesecake-nákupy-trhy-kafe-kafe.
Ale radši dost řečí, měla jsem v plánu článek extra krátký, ale plný fotek (tentokrát v kvalitě mobilové čili bídné, ale můžeme předstírat, že je to tak schválně.) Protože jistě i vy jste dnes unavení a nechce se vám nic dlouhého číst. A jestli ne, tak mi to neříkejte.
A tak je tu dnes vysoce umělecký soubor fotek, které jsem pořídila svým telefonem a jejich nekvalitu se snažila zamaskovat instagramovými filtry.
A ne, o smyslu instagramu radši diskutovat nebudeme, žádný totiž není. To ale nemění nic na tom, že tam nahrávám fotky jak střelená, jsem totiž největší fotič, jak moc dobře ví všichni, co mě znají.
Vidět mě bez pana Nikona je téměř nemožné. Ale když už se tak čistě náhodou stane, mám v ruce alespoň mobil a focení hluboce smysluplných záběrů si neodpustím ani tak.
„#jsemtrapna

Tour de Punsch aneb kam ve Vídni na vánoční trhy

Hezký den!
Poslední dobou je pro mě můj vídeňský pobyt dost náročný.
Ono se to nezná, ale to neustálé punčování a pártoškování moje slabé a staré tělo pořádně vyčerpává!
V pátek jsem byla ve známém vídeňském klubu Praterdome, který byl snad nejlepším klubem, kde jsem kdy byla a jehož návštěvu vám můžu jen doporučit. Hlavně tedy v pátek, to tam totiž probíhá pokaždé akce, že pro slečny je vstup zdarma a k tomu navíc 15 Euro na útratu. A to se sakra hodí!
V tomhle prostředí sice není 15 Euro žádné bohatství, ale 4x Spritzer nebo 3x Aperol Spritz si za to dáte. A pak už musíte okouzlit nějakého rakušáka, ať ušetříte
Klub má 3 sály - v největším se hraje klasická diskotéková hudba, ve druhém hip hop a ve třetím příšerné echt rakouské/německé písničky (včetně stylové výzdoby v podobě dřevěných ovcí, sedláků a jelenů:D) nebo staré pecky jako tohle nebo tohle.
U vstupu je dokonce psaný dress code dress to impress. 
Což si některé z přítomných dam vyložily jako leopardí legíny, upnuté tílko s lezoucí svítivou a neskutečně špatně padnoucí podprsenkou, plus muffin přeříznutý stříbrným páskem.
Měla jsem sto chutí vytáhnout mobil a osazenstvo dámských záchodků vyfotit a poslat Adě na Módní peklo, aby viděla, že tohle není jen záležitost naší země.
Ale ne.....lidi podle vzhledu samozřejmě nesoudím.
Pokud nemají leopardí legíny s muffinem přeříznutým stříbrným páskem.
To byla ale jen malá kultrurní (ehm..) vsuvka, své párty-párty zážitky sem psát nebudu a radši vás opět zavedu na další vídeňské Vánoční trhy. Na trhy Spittelberg a ve starém kampusu i do MuseumsQuartier už jsme se společně podívali, a tak je teď řada na další.

Receptový speciál

.....který zas tak moc speciální nebude.

.....a vlastně jsou to spíš "recepty" než recepty, extrémně jednoduché a rychlé.

Ale ne, nesmím být tak skromná, jsem totiž strašně úžasná kuchařka hodná Michelinské hvěždy, vlastního pořadu o vaření a tlusté kuchařky. (a tím nemyslím sebe, ale pořádně tlustou knihu). Tak!

Blondýna versus sport aneb jak teď cvičím

Krásný den!
Vy, co čtete tyhle moje řeči už déle (chudáci!) jistě víte, že když jsem byla ještě doma v Brně, cvičila jsem hodně.
Pořád a pořád.
A asi i víte, že TRX bylo má láska na první pohled a fitbox láska na pohled druhý (ale to jen proto, že mi ze začátku nešly "kolena" a vždycky jsem si ty svoje o totem spálila :D). Do fitka jsem chodila minimálně 5x týdně a skoro vždycky jsem se tam těšila. Konečně jsem zažila ten stav, kdy cvičíte pro radost, protože se chcete zlepšovat, podávat stále lepší výkony, mít lepší fyzičku, kvůli tomu skvělému pocvčícímu pocitu....a ne jen kvůli honbě za dokonalou postavou.
A to je podle mě to nejlepší, k čemu můžete dospět.
Samozřejmě jsem si i já prošla za mlada fází, kdy jsem cvičila z donucení, nechtělo se mi, nebavilo mě to, ale vždycky jsem se donutila a šla se ven trápit běháním, nebo později několikrát týdně na zumbu (ano, i já :D) a do fitka, kde jsem ale cvičila dost neefektivně, protože jsem nevěděla, jak na to (ano, i já :D). 
A to všechno protože jsem přeci byla strašně hnusná, tlustá, špekatá a odporná s velkou prdelí, a chtěla to změnit!
Ve skutečnosti jsem ale strašně hnusná, tlustá, špekatá a odporná s velkou prdelí nebyla, měla jsem sice pár kilo více než teď , ale rozhodně jsem nebyla tlustá. (a jednu to byl spíš naprostý opak, ale to by bylo zase jiné povídání..)
Naštěstí jsem si ale postupem času uvědomila jednu věc, a to, že když budete cvičit jen z donucení a přehnaně řešit jídlo s tím, že ke svému tělu budete chovat neustálou nenávist, nebude to mít smysl. Nebudete z toho mít radost, a pravděpodobně ani nebudete vypadat tak dobře, protože v takových případech často přichází přejídání - což je způsobené jak výčitkami, tak tím, jak je tělo vyhladovělé z neustálého omezování. A to je pak začarovaný kruh.
A velikou část hraje i psychika.
Sport a z větší míry zdravé stravování je samozřejmě důležité, ale myslím že pro každého existuje něco, co ho bude bavit a nebude se do toho muset tolik nutit.
Jasně, je potřeba se k cvičení občas přinutit a jít, i když s vám nechce (mně se ty růžové boty nechtějí nazouvat nikdy:D), ale proč poskakovat doma u televize s Jillian nebo se nudit na aerobiku, když vás to nebaví? Určitě by se našlo něco, co vám bude působit větší radost.

Listopadová všehochuť - od jídla až po oblečení

Krásný den!

Dnešní článek bude opět taková všehochuť, aneb o ničem a o všem.

Úvod ale radši nechám bez zbytečných řečí, těch bude v článku stejně víc než dost a mám obavy, že to zase bude dlouhé jako Mariahilferstrasse. A v tom mi nebrání dokonce ani to, že se mi píše dost špatně, málem jsem si totiž uřízla prst. Krve je tu jako po trojnásobné vraždě a zastavit ji nedokázaly ani 3 náplasti s kočičkami. A za všechno může jen má nenažranost - od rodičů jsem totiž dostala obrovskou kouli nejlepšího italského sýra z Gran Moravie, vážící skoro kilo a půl (což je pro mě vhodné množství :D) a ještě jsem nepřišla na to, jak ho krájet aniž bych si přivodila zranění.

Vánoční Vídeň, část 2. - Spittelberg a Kampus

Hezký den!

Tento víkend jsem si užila snad nejvíce za poslední dobu, protancovala střevíce a snědla tolik sushi, kolik předtím snad ani za celý život dohromady. A stejné prasácké množství padlo i koktejlů (ale o tom až příště...a nebo možná radši ne :D). A samozřejmě jsem si užívala i tu krásnou vánoční podobu Vídně a navštívila hned několik trhů, které vám budu postupně představovat, dnes se podíváme na dva z nich, méně známé, ale naprosto kouzelné. 

Nejznámější Vídeňské trhy jsou bezesporu u Rathausu (o těch ale až příště), neboli radnice, budovy, která vypadá jako z pohádky. A obzvlášť teď, v obležení všech těch světýlek a dekorací. Je to sice největší kýč, ale to mi v případě Vánoc nevadí ani trochu, spíše naopak. Tyhle trhy jsou zároveň ale vždy nejvíce přecpané a pár ran do žeber loktem nebo taškou od tlačících se davů ale dokáže i trochu pokazit Vánoční atmosféru.

A proto není od věci zajít si i na trhy o něco menší, ale s atmosférou možná ještě kouzelnější, které nejsou mezi turisty až tak provalené a můžete si být jisti, že tlačenice tady bude o hodně mírnější (i když v adventním období bude obzvlášť o víkendu plno všude).

Jako první vám musím doporučit trhy v malebné ulici Spittelberg. Najdete je tady a buď můžete jít pěšky od Rathausu (který jsem na mapě elegantně vyznačila žlutou :D), vzít to i přes MuseumsQuartier směrem nahoru. A nebo se svézt metrem na stanici Volkstheater.

Kam ve Vídni na kávu a cheesecake : Campus Suite

Guten Morgen, Grüss Gott!

Dnes ráno jsem měla budík na 6, abych zjistila, že přednáška, kvůli které jsem do školy šla odpadla.

Mohla bych být nas...štvaná, ale mně to naopak vůbec nevadí. Ranní Vogel jsem tak jako tak, a alespoň jsem si zašla na výbornou snídani do mé oblíbené kavárny, kterou vám představím právě dnes.

Dávala jsem si předsevzetí, že jednou do týdne budu snídat někde ve městě v kavárně. Protože ovesné kaše jsou sice fajn (i po 7 letech), ale nějakému dortíku nebo čerstvému croissantu s pořádným hrnkem kávy se nic nevyrovná, ať si říká kdo chce co chce. Problém v dodržování tohoto předsevzetí je ale v tom, že mám okamžitě po probuzení (a někdy se probudím i kvůli tomu:D) hlad jako smečka vlků, a tak musím okamžitě snídat, Hned, hned!

Takže jediná možnost, kdy to pro mě přichází v úvahu je v pátek, kdy mám školu na osmou a dopravit se před sedmou do města s plačícím panem Žaludkem je ještě docela přijatelné. (i když jsem hladová neskutečně protivná a mám chuť vyvraždit celé metro!)

Obědový recept : Lokše s kozím sýrem

Na víkend jsem přijela ze země císařovny Sisi, Mozartových koulí a Sacher dortů do království, kde (velice svědomitě) kraluje král Miloš.
Vykrmila jsem se na měsíc dopředu, jak se sluší a patří. Vínka jsem si dala tolik, abych se za to nemusela jako pravá Moravačka stydět. Uspokojila jsem svou pečící úchylku a vykouzlila cheesecake. Zašla si zacvičit na mé oblíbené TRX, abych zjistila, že už je ze mě lemra líná. Zašla jsem si na ještě milovanější fit box, abych zjistila, že tak zlé to se mnou zase není. Po dlouhé době jsem viděla vynález jménem televize.
 A westíka. A blonďáka. A prošla všechny obchody, abych mohla zaplakat nad prázdnou peněženkou. A sledovala Deník Dity P. která je mi sympatická čím dál víc a už mi vůbec nevadí její trošku hrubší hlas. Napsala jsem dopis Ježíškovi, ve kterém figuruje i právě Dita. Dostala jsem Adventní kalendář.
A od přítele jsem dostala i časopis Albert (no dobře, nedostala, musela jsem ho zabavit ve prospěch státu), podle kterého jsem připravila dnešní oběd.
A protože to bylo TAK dobré, musím se s vámi podělit ještě dřív, než mě opět odveze žlutý kočár směrem na jih.

Střípky z mého stolu

Právě sedím ve své oblíbené kavárně (ale o té až někdy příště), vedle mě stojí capuccino s krásně našlehanou pěnou, které brzy padne za vlast, a ťukám do klávesnice svého malého upatlaného počítače.

 Což znamená, že si automaticky připadám hrozně důležitě, jako nějaká velká spisovatelka.
 Protože všichni velcí spisovatelé psali v kavárnách, že ano. (nebo alespoň Hemingway a Carrie Bradshaw).

A psát o tom, že mám ráda tvaroh a že jsem měla k obědu avokádo je samozřejmě stejné umění jako napsat román, to je jasná věc.

A navíc mám na nose nasazené brýle, což znamená, že vypadám chytře dvojnásob. Ale nemění  to nic na tom, že moje první kroky v Brně budou směřovat do výdejny Uloženky, kde si vyzvednu nové čočky, jelikož můj poslední pár po dlouhém boji padl dnes ráno.

Nosit brýle je totiž v některých situacích značně nepraktické, to pak musí jít vzhled "o 60 bodů vyšší IQ“ stranou.
Třeba když prší, to by se potom hodily stěrače.  A nebo při cvičení, kdy vám na brýle padají kapky potu (já vím, velice elegantní) a sklouzávají z nosu při každém kliku. A náročný vědecký výzkum (který jsem sama provedla:D) dokonce prokázal, že dívky s brýlemi jsou v baru zvány na skleničku v průměru o 78% méně než dívky bez nich. A to už je k zamyšlení!

Takže Otto, díky za ten vynález jménem čočky, za to ti budu vděčná do konce života! 

Ale radši dost o brýlích. Když už jsem ta velká spisovatelka, pustím se do veledíla (za které očekávám Nobelovu cenu za literaturu. A nebo za přínos pro lidstvo.) na téma „Co jsem si nacpala do pusy v poslední době“

Takže….střípky z mého stolu, tradáááá….

(A to, že u stolu nejím téměř nikdy je jen menší detail. Většinou s tím sedím v posteli nebo jím ve škole ze své růžové krabičky. A v nejlepším případě někde ve městě v kavárně.

Ale přeci to nemůžu nazvat “Střípky z mé uválené postele se špinavým povlečením, na které jsem vylila kávu a sojovou omáčku“)

Vánoční Vídeň - část 1. MuseumsQuartier

Krásný večer!

Nejprve bych chtěla moc moc poděkovat za všechny hlasy, co jste mi posílali do soutěže Blogerka roku, jelikož jsem se díky vám dostala až na krásné 4. místo, jste prostě zlatí! 

(tak, a teď konec přetvářky....ve skutečnosti jste trapní a nesnáším váš, protože jste hlasovali málo! Takže si polibte vy-víte-co!)

Dnešní článek bude oproti tomu minulému na mnohem neutrálnější téma a tentokrát snad nevyvolá žádné vášnivé diskuse o komunistech a doufám, že se to obejde bez i geniálních názorů typu "kdo za sebou netahá kočárek a není na pracáku, nemůže říkat v jaké zemi se dobře žije". 

Ne, dobře, nebudu kopat do vosího hnízda a radši vám ukážu první střípky z předvánoční Vídně. 

Protože právě v předvánočním období je tohle město kouzelné dvojnásob.

A ano, vím že mluvit o Vánocích je ještě brzo (i když prodejci si myslí opak) a na mě samotnou na pravá vánoční nálada přichází až v prosinci, kdy si toho všeho s předvánoční atmosférou spojeného, začnu užívat naplno. Ale "trhy", o kterých chci psát dnes jsou natolik netradiční a vánočně-nevánoční, že to ničemu vadit nebude. A vzhledem k tomu, že v předvánoční Vídni toho bude k vidění tolik, o čem bych chtěla psát a řada z vás se sem vydá třeba už s první Adventní nedělí, začnu už radši dnes. 

A navíc - na punč není nikdy brzo, to si pamatujte, milé děti, lepší radu do života nedostanete!