Zápisky z tréninků - nové střevíčky, zlo jménem Open a malé radosti aneb #končímscrosfitem

Na internetu můžete být, kým chcete. Je jenom na vás, jak se prezentujete. 

Někdo se projevuje na Novinkách v diskuzích pod pseudonymem jako ten největší buran a negramota, někdo zase díky filtrům instagramu, pečlivému make-upu, aranžování jídel vedle MacBooku a focení koktejlů v barech posílá do světa iluzi rádoby ideálního života.

A já bych na intetnetu mohla být třeba......třeba nadprůměrně talentovaná crossfiterka. Mohla bych vás tady okouzlit vyprávěním o tom, jak drtím jeden WOD za druhým, jak je u mého jména na tabuli s výsledky vždycky napsáno ohromující skóre, jak mi osa lítá nad hlavou jako by byla z papíru, a jak se u angličáků pomalu ani nezapotím. Doplnila bych to fotkou, kde nemám pokřivený ani vlásek, make-up jak z přehlídkového mohla, k tomu sladěný outfítek a nad hlavou bych ladně a technicky perfektně držela osu. Vy byste měli v komentářích prostor mi skládat komplimenty jak jsem šikovná a ještě k tomu tak krásná. A všechno by bylo krásný.
Jednorožci, duha, třpytky, cukrová vata a tak.

To by si ale nic z těch řádků nesměli číst mí kamarádi, crossfioví parťáci (v ženském rodě především) a všichni ti, se kterýma se denně potkávám v té tělocvičně plné potu, krve a slz (nekecej Markéto, brečet se chce jenom tobě!). Ti totiž moc dobře vědí, že vzpěrač roku zrovna nejsem, že po pár angličácích můj obličej zrudne tak, že se krásou podobá asi tak zadku paviána, že se při slově "thrustery" tvářím, jako by přede mě někdo vyklopil pytel hnoje, že radši budu předstírat dávivý kašel, než abych přiznala kolik (ne)zvednu na mrtvý tah, a že po dokončení WOD ležím na zemi v kaluži potu a jsem u toho všechno, jen ne krásná.

Ale to je na tom stejně to nejlepší. K čemu třpytky, jednorožci a perfektní make-up!
Kdyby mi to pořád nedávalo tak zabrat, kdybych potom neležela vyčerpáním na zemi, kdyby mi všechno šlo hned od začátku a samo jak lusknutím prstu, nemohla bych se tolik radovat (a že se umím radovat pořádně:D). 

Ale dost okecávání na úvod, dneska to bude prostě o tom, co je u mě nového po té sportovní stránce. Z čeho mám největší radost, co se mi daří, a s čím naopak vedu nekonečné boje.

Boty, boty, boty

Je naprosto jasné, co udělá každé slečně, ženě, dámě (já jsem dáma se vším všudy, samozřejmě:D) udělat největší radost. A ačkoliv i já miluju boty všeho druhu, ty na vysokém podpatku zrovna nenosím. Ne, že by se mi nelíbily, ale buď je nemám kam nosit, a nebo se jednou za čas objeví příležitost kdy by se klidně hodily, ale to pak stejně zvítězí pohodlí (a představa toho, jak se po pár sklenkách vínka snažím elegantně pohybovat na jehlách). Co ale využiju asi tak 65564536x víc než nějaké boty na podpatku jsou boty na crossfit. Už víc než půl roku mám Reebok Nano5, se kterými jsem MOC spokojená a dělají mi skvělou službu, ale stejně jsem si už dlouho přála i speciální boty na vzpírání. Vzpěračky, lifterky. 

Protože prostě dobře vypadají. Protože se říká, že ve vzpěračkách jde váha na ose o 5kg nahoru. Protože se v nich skvěle dělají dřepy a ještě líp dřepy na jedné noze. Prostě všechno, co princezna jako já potřebuje.

Největší dilema nakonec byla barva, Nejnovější model (když už nový boty, tak přece nebudu brát nějakou starou kolekci!#neasi) těchle vzpěraček se dělá v dámském provedení zatím jen v černé nebo žluté. Černá se hodí ke všemu (a polovina mého sportovního šatníku je růžová) a vypadají stylově, ale žlutá je zase veselejší, zajímavější, nápadnější. 

Nakonec jsem moc ráda, jak jsem se rozhodla, a zamilovala jsem si je na první pohled, na první obutí, na první dupnutí.

Když jsem přišla na trénink vzpírání a trenér hned "jee Market, ty máš nový boty? Tyhle jsou hodně dobrý, to dneska trhnem o 5 kilo víc, jo?!", jen jsem se přblble smála.

Ale vzpírání je tak jako tak hlavně o hlavě. Ta dělá minimálně třetinu, možná polovinu úspěchu. Když si řeknete, že to nedáte, že je to na vás moc těžký, tak to fakt nikdy nedáte (true story, asi tak tisíckrát). A když si řeknete, že to na vás spadne, tak....ano, spadne (heštěg sedřená páteř). Ale když tam nakráčíte jak princezna v nových botách  s tím, že to dáte aneb "naser se a prostě to tam hoď", dost možná to dáte.
Pak hraje samozřejmě roli i technika, trochu štěstí, to jak jste zrovna unavení...a pak taky ty boty (půl roku jsem vzpírala...nebo spíš "vzpírala" v běžeckých a divila se, jak mě bolí kolena i kotníky. Nečekaně.). 

Ale abych se vrátila k tomu, co dělají boty s ženským mozkem. 

Dvakrát jsem si vzala tyhle nové střevíčky, a dvakrát jsem dala nové PR, tedy něco, o co jsem se snažila už tak dlouho! Samozřejmě to bylo trochu tím, že jsou fakt dobrý, přizpůsobený přímo vzpírání, s "podpatkem" a líp se zvedá ze dřepů, ale ještě víc to bylo tím, že jsem si řekla, že když na to mám i boty, tak to prostě musí jít. A šlo. A chybělo jen malililičko a bylo by to ještě o další malé kotouče víc! 

Což mi připomíná, že předtím padlo PR na tréninku, kdy jsem měla poprvé nový legíny. Náhoda? Nemyslím si! A z toho plyne jedno velké ponaučení.....takže jo, ty další boží legíny co jsem si vyhlídla v HM nutně musím mít, přeci jen bych se zase ráda zlepšila clean!

(achjo, zase to tady popisuju jak kdybych přeprala KingKonga, přeplavala LaManche a nebo vyhrála bitvu u Thermopyl, a přitom je řeč o 42,5kg na snatch :D)

Zlo jménem OPEN
Minulý pátek jsem vstala se zvoněním budíku v 5:30. A první, co jsem udělala bylo popadnutí mobilu, kde jsem ještě se zalepenýma očima a zadala The Open, abych se podívala, co se skrývá pod zkratkou WOD 16.1. A zhruba ve stejnou dobu mi přistála v messengeru zpráva od kamarádky s tím stejným. A samozřejmě jsem to hned rozeslala pár dalším.
A to jsem ještě v celku normální. Spousta lidí si dávala budík na 2 hodiny v noci, nebo do té doby nešli spát. Protože přesně to je doba, kdy se celosvětově zveřejní WOD pro následující týden.
O čem je řeč?
Kromě toho, že je to dost možná nějaká duševní porucha a postižení. 
The Open. Veliký crossfitový svátek pro všechny nadšence z celého světa. A ještě víc mozolů a namožených svalů, než obvykle.
Hodně zjednodušeně je to celosvětová soutěž, kam se může registrovat každý. Trvá to 5 týdnů, a každý týden v pátek (našeho času ty 2 v noci) je zveřejněný WOD, který musí účastníci splnit mezi pátkem a pondělím, a do databáze nahrát své skóre. Z těch nejlepších potom postupuje úplná špička do regionálních kol (ne ve smyslu Jižní Moravy a podobně, jako region se bere celá Evropa), odkud jdou ti úplně nejlepší na tu nejprestižnější soutěž, The Crossfit Games.
Přihlásit se může úplně každý. Vyplní se registrace, pošle se poplatek 20 dollarů a jste v databázi, kde pak máte srovnání se všemi 300 000 závodníky z celého světa.
A já jsem na sebe dost naštvaná. Nepřihlásila jsem se. Zaprvé jsem srab, posera, sráč, jak chcete a bála jsem se, že tam budou cviky, které nezvládnu udělat nebo váha, kterou nezvednu. A za druhé jsem taky skrblík. No, tak mi sice neubylo z účtu 20 dollarů (který stejně utratím a nic nepoznám), ale teď nemám srovnání, jak na tom jsem celosvětově, sakra! :D
To ale nemění nic na tom, že na lekcích crossfitu si všechny WOD z téhle soutěže tak jako tak užijeme, i bez zadávání do databáze, a tak i ti z nás, co se neregistrovali dost prožívají, co to asi každý týden bude.

A co to bylo tento pátek?
Když jsem se o půl šesté ráno snažila ještě v posteli rozluštit co nás čeká a ideálně tak, aby mi mobil nespadl na rozespalý obličej, první reakce byly hodně nadšené.
Juhuuu. Boží. Těším se! OMG OMG! Skvělý!
Byly to totiž výpady s 30kg činkou nad hlavou, a ty mám hodně ráda. Ehm teda myslela jsem si, že je mám ráda. Pak tam byla hrazda, to mě taky baví. No...a angličáky, ty nesnáším, ale nebylo jich až tak moc. Takže jsem do sebe hodila malou snídani, vypila silný kafe a nadšeně vyrazila. V šatně už holky jen kroutily hlavou, když viděly, že se na takovou prasárnu fakt těším.
A já jsem se pak taky divila sama sobě.
AMRAP na 20 minut (tedy co nejvíce kol se podaří stihnout)
- 8m výpadů s 30kg osou nad hlavou (nás bylo na lekci moc a místa málo, tak jsme museli dělat 10 výpadů na místě, což bylo MNOHEM horší)
- 8 chest to bar (shyb s dotekem hrudníku o hrazdu. Takže protě "horší shyb")
- 8 angličáků přes osu
- 8m výpadů s 30kg osou nad hlavou
Hned poté, co jsem zkusila pár výpadů mě nadšení přešlo. Po dalších pár výpadech jsem chtěla končit s crossfitem, při snaze dotknout se tím mým plochým hrudníčkem hrazdy se mi chtělo končit s crossfitem ještě víc, a při angličácích už jsem chtěla prostě jen umřít. A v dalších kolech jsem jen přemýšlela, jestli se dřív pozvracím nebo rozbrečím.
Nakonec jsem stihla skoro 5 kol, a kdybychom nemuseli dělat ty výpady na místě ale dělali bychom ty "chodící", myslím že by snad padlo i o kolo víc, ale kdo ví. Každopádně jsem pak byla ještě několik dnů rozbitá jak už dlouho ne, a to je co říct, když jsem na skoro každodenní dřinu zvyklá. Na zadek jsem si pomalu nemohla ani sednout, a záda mě bolely tak moc, jako by se mi tam měly vyklubat křídla minimálně pro labuť, možná spíš pro draka!
No, už teď jsem zvědavá, co si na tom mobilu najdu zítra ráno.
(prosím, ať to nejsou trhustery! ať to nejsou thrustery! ať to nejsou thrustery!)

Podprsenka Reebok, podkolenky Reebok a boty nečekaně.....Reebok.

Malé velké radosti
Co mi dělá v tom sportovním životě největší radost, která se pak přenese i do běžného života?
Samozřejmě nové PR! Nebo to, když se mi výjimečně podaří zvládnout WOD tak, že bych se klidně poplácala po zádech.
V šatně. Na tajňačku. Aby to nikdo neviděl!
Třeba jako když jsem byla na lekci jediná holka v růžovoučkých legínách, a porazila všechny kluky! (no dobře, byli jen tři a nebyli zrovna extra pokročilí, ale předstírejte, že jste tuhle závorku nečetli :D)
A protože je důležité se radovat z maličkostí, bez ohledu na to, že to pro ostatní může být něco, co zvládají s prstem v nose, tohle jsou moje sportovní radosti poslední doby:
- Konečně ten snatch (trh), naposledy jsem dala 40kg v listopadu a od té doby jsem se nemohla dostat dál. A teď už málem padlo 45, tak snad to bude brzo úplně!
- Jerk (výraz z ramen nad hlavu) 60kg. Radost a oslavný taneček.
- Přední dřep 57,5kg. Dřepy jsou moje VELIKÁ slabina, a ty přední obzvlášť. Proto jsem moc ráda i za tohle. Pro někoho to může být směšný, ale pro mě je hlavní že se to zlepšuje - i když pomalilililičku.
- OHS (dřep s osou nad hlavou) 55kg, z toho mám fakt velikou radost. Paradoxně jsou tohle jediné dřepy, co dělám fakt ráda.
- Zadní dřep 75kg. Jasně, na královnu dřepů to ještě není, ale není to tak dávno, co jsem se nezvedla se srandovní šedesátkou. Takže trpělivost, dřepovat a dřepovat, a ono to půjde! 
- Šplh na laně bez noh. Největší překvapení. Vždycky jsem si myslela, že šplhat bez noh je strašně těžký, že takový věci já prostě neumím, že jsem na to moc slaboučká a že tohle je jen pro chlapy nebo pro ty nejdrsnější holky. No a pak jsem to zkusila! (jo, i takový maličkosti mi dělají velkou radost!)

Foceno kalkulačkou, pardooon!