Sportovní víkend v Ostravě

Jak vypadají ideální dny?

V mých představách to jsou dny, kam patří výlety, hromada dobrého jídla (které jsem nemusela vařit), spousta kavárenského povalování nad kelímky plnými voňavých káv s perníčkovým sirupem v milé společnosti, a aby se to všechno vyrovnalo, tak i spousta sportu, samozřejmě takového, který mě baví nejvíc, a navíc v krásném prostředí. K tomu nějaké ty nákupy a čas strávený se skvělými lidmi. Všechno samozřejmě bez tak přízemních věcí, jako jsou nejrůznější povinnosti, práce nebo starosti se školou ze které mě dost možná brzo vyhodí. Tak nějak si žijou princezny. Které zásadně nevstávají jinak, než tak, že je probudí vůně čerstvých palačinek nebo cinkání příboru nad waflemi.

A když pomineme fakt, že cvičení, které mám za sebou nebylo pro princezny ani náhodou, jsem se takhle princeznovsky měla celý víkend.

Protože tenhle víkend byl jeden z těch, které jsou tak nabité, že máte pocit, jako by trvaly celou věčnost, a ne jen od pátku.

Tenhle víkend jsem totiž vyrazila do Ostravy, úplně poprvé do toho kraje razneho o kterém jsem vlastně nevěděla o moc víc, než že se tam mluvi kratce (a tenhle článek se původně měl jmenovat #ostravapyčo, ale...), medaili za životní prostředí by tam ovzduší nevyhrálo, a cenu za nejkrásnější stavby taky ne. Monča, která v Ostravě pracuje jako fitness trenérka mě se svým přítelem Martinem pozvali na Předvánoční Bootcamp v Jatomi, na kterém se právě Monča podílela.

No a protože nejrůznější sportovní akce a výlety zároveň jsou pro mě jedna z těch věcí, které se neříká ne, sbalila jsem do tašky všechno sportovní oblečení, co doma mám, a nastavila budík na nechutných 4:40 (s vidinou velmi, velmi chutné snídaně!).

A v pátek o půl 9 už mě Moni s Martinem vyzvedávali na nádraží a náš směr byl jasný – Just Donut, vyhlášené čerstvě upečené donuty, nad kterými jsem na všech těch internetech slintala minimálně stokrát a litovala, proč jen něco takového v Brně nemáme. A vlastně ani nemůžu přiznat, kolikrát jsem koukala na jejich facebookové stránky a několik dní dopředu přemýšlela, kterou příchuť si dám. Nakonec jsme to vyřešili elegantně, a dali si VŠECHNY, od každého kousek, aby nám něco náhodou neuniklo. Čekala jsem, že to bude dobrý, ale tohle bylo TAK MOC dobrý, že se to ani popsat nedá. Hlavně ten s burákovým máslem, samozřejmě.

To je přesně ta věc, u které je úplně jedno, kolik bílé mouky, cukru a tuku v tom je – kvůli něčemu tak dobrýmu bych klidně byla i pořádně tlustá!

Poté, co všechny donuty padly za vlast jsem říkala, že už nikdy nechci vidět jídlo. A sladký už vůbec ne. Ale potom, co mi Monča s Martinem básnili o Ollies, kde mají prý ty nejlepší dortíky, jsem uznala, že sladký přeci jen asi ještě vidět můžu.

Nakonec jsme v Ollies opravdu skončili, ale na normální oběd. Volba padla na dýňovou polévku, které bylo tolik, že by zasytila sama o sobě, a quiche s lososem k tomu. Doporučuje 11 z 10 nacpaných blondýn.

Pak jsme se podívali na Dolní oblast Vítkovice, abych viděla něco typicky ostravského, což se mi moc líbilo, a následoval první crossfit v Colliery. S Natty Cholevovou jsme byli domluvení, že si dáme společný trénink, a tak si pro nás Natty připravila trénink v podobě snatchových úchopů – snatch dead lift, snatch press a snatch balance.....což je přesně to, u čeho jsem si dost nejistá (jinými slovy – jsem tragéd), EMOM na snatch balance a OHS a WOD jako EMOM (ze kterého se pro mě stal AMRAP, tragéd podruhé) neboli every minute on minute na 20 minut, kdy jsme během minuty museli stihnout určitá opakování jednoho cviku, a do zbytku minuty byla pauza. Nebo spíš nebyla. 5 power cleanů se 45kg, 15 kettlebell swingů se 20kg, 15 burpees a 15 wallballů. Docela peklíčko.

Pak už jen pár kliků ve stojce na závěr......a smrt v očích ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že za hodinu nás čeká crossfit číslo 2, tenroktát ve Fit Parku.

Colliery je přesně takový crossfitový gym, jako je vidět ve všech amerických videích i na instagramech nejrůznějších zahraničních atletů. Velká hala připomínající garáž nebo sklad, vybavení od Rogue, assault bike a další vymoženosti. A úplně nejlepší je ta zeď na kliky!
FitPark je naopak obří fitness centrum s klasickými stroji (na které většina crossfiterů kouká dost s odstupem), které má v jedné části funkční zónu určenou právě na crossfit - se vším, co je potřeba. Všechno krásně moderní, barevné, a pro mě dost nezvyk. Myslela jsem si, že mi to tak nebude sedět, když se budeme trápit na hrazdě a házet činkama nad hlavou, zatím co pár metrů od nás si pošlapou upravené slečny na orbitreku a na druhé straně budou kulturisti sledovat své napumpované bicepsy. Nakonec jsem samozřejmě nevěděla o světě, natož abych si všimla, kdo se prochází po běžícím pásu – jen asi dvakrát jsem se tam ve chvílích největšího zoufalství otočila a říkala si, jestli by mi taky nebylo líp, kdybych si jen tak mírumilovně chodila po páse a tolik se netrápila. Ale nebylo, samozřejmě že ne. Pokud během hodiny alespoň 5x "nekončím s crossfitem", nebyl to dobrej trénink.

Samotný crossfitový trénink ve Fit Parku pro mě byl jako jedna velká facka. Když jsem viděla na tabuli, že nás čekají 4 (!!!) týmové WOD na 16,14,12 a 10 minut, chtělo se mi zvracet, a když jsem si přečetla, co všechno za cviky se v tom skrývá, chtěla jsem prostě jen umřít. A to jsem potom chtěla i celou následující hodinu.

Moje parťačka pro tento trénink, Niki, jela jak stroj, zatímco já jsem měla pocit, že tam z Brna přijela dělat jen ostudu. Na to, jak normálně angličáky nesnáším musím říct, že angličáky se shybem a angličáky s výskokem na bednu byly z celého tréninku to nejmenší zlo – a to mluví za vše. Pokud se v tom trošku vyznáte, přidávám seznam těch WOD. A pokud se nevyznáte, bohatě postačí, když si představíte, jak vypadá peklo.

Poté, co jsme konečně byli schopní vstát ze země, jsme se osprchovali a rychle se přesunuli do Karoliny, do restaurace Spice Box, kde jsem poprvé ochutnala dobrotu jménem Pad Thai – do nás všech to zahučelo jak do studny. Víc zasloužený jídlo už jsem dlouho neměla!

Další ráno mě probudila lákavá vůně a cinkání příboru, a na stole čekalo přesně to, co po probuzení chcete vidět – celozrnné wafle a nejrůznější druhy ořechových másel. Ráj.

Monča měla ve fitku lekce, a tak jsme se zatím s Martinem koukli do pár obchodů s cílem nakuoupit dárky (to moc nevyšlo), a nad nejlepším perníčkovým latté počkali na Moni. Teď to bude to vypadat, že jsme jen a jen jedli.....což je vlastně pravda. Ale oběd jsme si dali opět ve Spice Boxu, tentokrát jsme zvolili napůl ze zvědavosti a napůl z obav, že nám bude při cvičení těžko, opět Pad Thai, tentokrát ale s bezkalorickými nudlemi ze zeleniny (které nám doporučil jeden z kuchařů nebo majitel s tím, že Monču viděl na jejím „fitness“ instagramu a určitě by ji to zaujalo:D). A ačkoliv jsem k těmhle věcem dost skeptická, musím říct, že na chuti to poznat nebylo vůbec a pochutnali jsme si – jen porce byla oproti klasickým nudlím poloviční. #tonechceš

Potom už následovalo to, kvůli čemu jsem do Ostravy vlastně původně jela. Boot camp, aneb několik bloků různých lekcí, zhruba po 40 minutách, mezi kterými byla krátká pauza. Jumping, Cross. HIIT, kruhový trénink a závěrečná challenge na maximální počet angličáků, dřepů a kliků za minutu a k tomu výdrž ve vzporu a dřepu.

Na jumpingu jsem byla po několika letech, udýchat jsem to zvládla i přes moje obavy dobře, ale občas jsem si připadala jak splašená koza, když i kluci přede mnou skákali líp do rytmu než já.

Po jumpingu následoval cross. Trénink na způsob crossfitu, jen se to tak nesmí jmenovat (protože ochranná známka a protože licence), akorát bez klasického vybavení – místo vzperačských ocelových os a velkých kotoučů kotouče malé pestrobarevné a plastové tyčky k tomu. Cvičit s těma plastovýma mrchama byl dost nezvyk, u WOD jsem se dost zapotila a cítila každý namožený sval z předešlého dne, týmové WOD nám šlo s Martinem jako po másle, a uteklo to rychle. Ale pak přišla všem crossfiterům dobře známá a nenáviděná Sally (písnička od Mobyho – když se zpívá UP, jdete nahoru, když DOWN, jste ve dřepu) s naloženou tyčí na zádech. H N U S.

Pak následoval HIIT, stejně jako jumping pod vedením Monči. V různých intervalech se střídaly různé cviky, a já jsem si jen a jen nadávala, že jsem přecenila svoje schopnosti, s bolestí myslela na páteční crossfitování a v duchu si nadávala, jak blbá jsem byla, když jsem měla volno naposledy v neděli. Nepoučitelná, já vím, já vím.

Na závěr byl kruhový trénink, celkem myslím 15 stanovišť, po 3 kolech. Některé lepší, některé horší, a kliky s činkama nebo mountain climbers s bosu nejhorší.

Závěrečná challenge pro mě byla utrpení a už jsem ani nebyla schopná zatnout zuby a dát do toho všechno, tělo mě neposlouchalo a ze vzporu jsem po pár vteřinách padla na břicho jak mrtvá velryba, a výdrži ve dřepu řekly moje nohy jasné NE. Ze zbytku sil jsem přežila minutu angličáků, a pak už jsem si připadala jak v kómatu. Prý to na mě bylo vidět na první pohled, jak jsem jen seděla, koukala do blba a nemluvila. Kdyby v tu chvíli někdo hledal kompars do zombie hororů, dostala bych hlavní roli a Oscara k tomu.

Večerní sushi, které Monča připravila, bylo opravdu zasloužené (už jsem říkala, jak dobře tam o mě bylo postaráno?) a opět zmizelo rychlostí blesku.

Spala jsem jak zabitá, a při probuzení jsem cítila vůni čerstvě udělaných palačinek a z vedlejší místnosti hlasy a smích „Ale co když bude spát třeba do desíti? To umřeme hlady!“

Nejlepší snídaně, nejlepší palačinky. A celá neděle se nesla v duchu kavárenského povalování.

Napřed jsem se potkala s milou Alžbětou z blogu Utíkej mami, utíkej, která byla tak zlatá, že mě pozvala na starbucksové Chai Latté, a rozhodně bychom si vydržely povídat mnohem déle, než tu hodinku, kterou jsme na to měly.

Hned potom jsem měla domluvené další randíčko, s kočkama Verčou a Verčou, které znám ze všech těch internetů snad sto let, ale osobně nám to ještě nevyšlo. Původně to měla být jen rychlá káva maximálně na hodinu, protože Verča W. už měla na odpoledne jiné plány, ale nakonec jsme se těžko loučily po dvou a půl hodinách. Jinak bychom tam všechna ta veledůležitá témata řešily ještě teď.
V takových situacích si vždycky říkám, jak je skvělý mít blog - nebýt toho, tak tolik lidí, se kterýma se potom tak ráda potkám a máme spoustu společného, nikdy nepoznám. A to by byla sakra velká škoda!

P.S. Všechno foceno kalkulačkou. Ale lepší si to pořádně užít a mít fotky škaredý jak noc, než něco půl dne aranžovat před zrcadlovku. 

P.S.2 Už nikdy nechci cvičit! (takže zítra v Destiny na značkách!:D)

P.S.3 Alenko a Marietko....žádné historky pro vás bohužel nemám :(