Stereotyp nemusí nutně znanenat něco negativního. A dalo by se říct, že já mám stereotyp svým způsobem hodně ráda. Každé ráno se moc těším na ten stejný (teda nikdy vyloženě stejný, ale stejný sport, stejné místo, stejný trenér) trénink se stejnými lidmi, ráda si vařím dokola ta stejná jídla (protože když je to dobrý, proč to měnit), jsem schopná si třeba 10x za sebou den co den pouštět stejnou písničku, za což mě moje sestra dost nesnáší, nedělá mi problém mít třeba 6x do týdne stejnou snídani, když jít do města na kafe, tak ideálně do jedné z pár (a pár jsou dvě) nejoblíbenějších kaváren...
Prostě jsou věci, který jsou tak dobrý, že není třeba je měnit.
V poslední době jsem ale už měla všeho dost. A to jak fyzicky, tak psychicky. Psát texty do práce mi šlo hodně ztuha a kolikrát jsem nekonečně dlouho zírala do prázdné stránky, než jsem napsala první ušmudlanou větu, psát na blog mi nešlo už vůbec, měla jsem miliony různých věcí, co by bylo potřeba udělat, ale místo toho abych se na to vrhla a postupně si všechno úkol za úkolem splnila (od návštěvy pojišťovny až po nákup nových matrací) jsem se jen stresovala tím, kolik různých věcí to je, a klasicky neudělala nic.
Kuskus, těstoviny, rajčatovej protlak, tofu a vločky jsem už nechtěla pomalu ani vidět, jako skoro-vegetarián jsem měla pořád hlad a neskutečnou chuť na maso že nechybělo moc a klidně bych si okousala ruku, ale největší boj pro mě v posledních dnech byly tréninky.
Jak se blížily
závody, snažila jsem se zabrat ještě víc než obvykle, protože jsem věděla, že mám asi tak milion nedostatků, co je potřeba dopilovat. Něco se mi povedlo (
zrychlila jsem angličáky, toes to bars už jsou konečně kámoš!), něco zůstalo stále bídný (
já a front squaty = neverending story). Tréninky zpravidla 2x denně, k tomu ještě občas běh, abych nahnala fyzičku na Spartan Race, a prostě jsem to všechno přepálila. Tělo to zvládalo v rámci možností dobře, ale horší bylo, když jsem si uvědomila, že přesto jak se snažím, dávám do toho všechno a pořád dřu, se v některých věcech nezlepšuju skoro vůbec (
jo jo, ty snatche). Připadala jsem si jako ten nejnešikovnější člověk na světě, tvářila jsem se jak hromádka neštěstí (
nebo kyselá prdel, vyberte si) a už jsem přestávala věřit, že se to jednou zase zlomí a bude
ze mě snatchová královna se mi zase dařit. Byly zkrátka dny, kdy jsem osu ani hrazdu nechtěla už ani vidět.
A kdo mě zná, moc dobře ví, že když UŽ I JÁ ztrácím motivaci a chuť k tréninkům, tak to je opravdu co říct!
.....a zrhuba o 72 hodin později už mám zase strašnou chuť trénovat, těším se na tu svoji klasickou svačinu i večeři a mám dobrou náladu i přesto, že jsem se vrátila domů skoro za východu slunce.
Jak se to stalo?
Recept je hodně jednoduchý: výlet. burger. dortíky.
Ve zkratce.
A v trošku delší verzi? O tom bude dnešní článek - tedy o tom, jaký byl náš výlet do Prahy, kam jsme jeli hlavně kvůli závodu Spartan Race (
o tom příště), ale přijeli jsme o den dříve a využili to k tomu, abychom si z toho udělali hezký den.
