Pražské radosti (radost = jídlo, samozřejmě!)

Stereotyp nemusí nutně znanenat něco negativního. A dalo by se říct, že já mám stereotyp svým způsobem hodně ráda. Každé ráno se moc těším na ten stejný (teda nikdy vyloženě stejný, ale stejný sport, stejné místo, stejný trenér) trénink se stejnými lidmi, ráda si vařím dokola ta stejná jídla (protože když je to dobrý, proč to měnit), jsem schopná si třeba 10x za sebou den co den pouštět stejnou písničku, za což mě moje sestra dost nesnáší, nedělá mi problém mít třeba 6x do týdne stejnou snídani, když jít do města na kafe, tak ideálně do jedné z pár (a pár jsou dvě) nejoblíbenějších kaváren...

Prostě jsou věci, který jsou tak dobrý, že není třeba je měnit.

V poslední době jsem ale už měla všeho dost. A to jak fyzicky, tak psychicky. Psát texty do práce mi šlo hodně ztuha a kolikrát jsem nekonečně dlouho zírala do prázdné stránky, než jsem napsala první ušmudlanou větu, psát na blog mi nešlo už vůbec, měla jsem miliony různých věcí, co by bylo potřeba udělat, ale místo toho abych se na to vrhla a postupně si všechno úkol za úkolem splnila (od návštěvy pojišťovny až po nákup nových matrací) jsem se jen stresovala tím, kolik různých věcí to je, a klasicky neudělala nic. 

Kuskus, těstoviny, rajčatovej protlak, tofu a vločky jsem už nechtěla pomalu ani vidět, jako skoro-vegetarián jsem měla pořád hlad a neskutečnou chuť na maso že nechybělo moc a klidně bych si okousala ruku, ale největší boj pro mě v posledních dnech byly tréninky.

Jak se blížily závody, snažila jsem se zabrat ještě víc než obvykle, protože jsem věděla, že mám asi tak milion nedostatků, co je potřeba dopilovat. Něco se mi povedlo (zrychlila jsem angličáky, toes to bars už jsou konečně kámoš!), něco zůstalo stále bídný (já a front squaty = neverending story). Tréninky zpravidla 2x denně, k tomu ještě občas běh, abych nahnala fyzičku na Spartan Race, a prostě jsem to všechno přepálila. Tělo to zvládalo v rámci možností dobře, ale horší bylo, když jsem si uvědomila, že přesto jak se snažím, dávám do toho všechno a pořád dřu, se v některých věcech nezlepšuju skoro vůbec (jo jo, ty snatche). Připadala jsem si jako ten nejnešikovnější člověk na světě, tvářila jsem se jak hromádka neštěstí (nebo kyselá prdel, vyberte si) a už jsem přestávala věřit, že se to jednou zase zlomí a bude ze mě snatchová královna se mi zase dařit. Byly zkrátka dny, kdy jsem osu ani hrazdu nechtěla už ani vidět. 

A kdo mě zná, moc dobře ví, že když UŽ I JÁ ztrácím motivaci a chuť k tréninkům, tak to je opravdu co říct!

.....a zrhuba o 72 hodin později už mám zase strašnou chuť trénovat, těším se na tu svoji klasickou svačinu i večeři a mám dobrou náladu i přesto, že jsem se vrátila domů skoro za východu slunce.

Jak se to stalo?

Recept je hodně jednoduchý: výlet. burger. dortíky. 

Ve zkratce.

A v trošku delší verzi? O tom bude dnešní článek - tedy o tom, jaký byl náš výlet do Prahy, kam jsme jeli hlavně kvůli závodu Spartan Race (o tom příště), ale přijeli jsme o den dříve a využili to k tomu, abychom si z toho udělali hezký den.

Někdy pomůže všechno zlepšit minimálně o 200% i taková zdánlivá maličkost, jako krátký výlet. Udělat si od všeho pauzu, navštívit nová místa, ochutnat nová jídla, a všechno si to pořádně užít.
A tak jsme i udělali. Žlutý kočár nás už v 6 ráno vezl po dálnici, a kolem 9 už jsme seděli na Vinohradech v kavárně Marthy´s Kitchen (moc děkuju za doporučení na facebooku). 

Na tuhle kavárnu jsem si dělala zálusk už dlouho, když na mě každou chvíli na Instagramu vyskočila fotka nějaké lákavé snídaně nebo dortíku právě odtud. Podle množství fotek, co jsem viděla, jsem si nějakým nelogickým způsobem odvodila, že úměrná bude i velikost kavárny. Ale opak byl pravdou, je to ve skutečnosti úplně mini-pidi místečko, a kdybchom došli jen o 3 minuty později, neměli bychom si kam sednout (což by byl katastrofální scénář, protože už v tu chvíli jsem byla z hladu miloučká asi jako vlk co 4 dny nežral).

Nabídka dobrot byla docela bohatá, a hodně mě lákala francouszká snídaně s čersvým pečivem a různými sýry nebo vejce benedikt s lososem. Ale bohužel, snídat naslano jsem si ještě nezvykla, a můj mozek i tělo jenom volaly CUKR, CUKR, CUKR! A tak jsem si dala lívanečky s javorovým sirupem, ke kterým měla být původně ještě slanina. Tu jsem jako ten skoro-vegetarián (hlavně, že o 3 hodiny později do mě zapadl burger rychlostí blesku #logika :D) s těžkým srdcem odmítla.
Dobrý, ale jako Otesánek bych tam klidně poslala dvakrát tolik. Nebo ještě čerstvej croissant, kterýho jsem si na pultu všimla až u odchodu (smutný příběh, já vím). Můj muž si dal anglickou snídani, a byl tak šťastnej, že mě ani nevnímal a soustředit se jen na ten talíř plný radosti, a tak jsem si povídala sama....

Potom jsme si udělali menší procházku přes Vinohrady (kdybych bydlela v Praze, muselo by to být právě tam!) a na Vyšehrad. Je docela ostuda, že jsem v Praze byla asi tak petstotisíckrát, je to jedno z nejznámějších míst, neodmyslitelně patří k české historii (ale Staré pověsti české jsem jako povinnou četbu TAK nenáviděla!), ale poprvé jsem tam byla až teď, ve skoro pětadvaceti letech.
Tak jako tak, hned to řadím vysoko na žebříček nejhezčích pražských míst!

Pravý důvod procházky samozřejmě byl "udělat si hlad", teda spíš v případě mého muže, já jsem byla hladová už ve chvíli, kdy zmizel poslední lívaneček. 

A pak konečně přišlo to, na to jsme se TAK dlouho těšili - burger ve vyhlášeném Dish!

Už jsem na ty burgery četla i slyšela tak moc chvály, že jsme si to prostě nemohli nechat ujít. Ale zároveň jsme byli zvědaví, jestli bude "nejlepší burger v Praze" zároveň i lepší, než ten, co nám nejvíc chutnal v Brně.

A byl. Chvála je víc než oprávněná.

Teď docela marně hledám slova, protože jediný, co mě k tomu napadá, jsou hodně primitivní citoslovce jako OMG! aaaaaa! oooooo! bože mňam! a podobně.

Ty batátový hranolky byly N E S K U T E Č N Ý.

a TA houska! To maso! Ten dip!

Kdybych měla sepsat seznam nejlepších věcí světa, tenhle burger by tam svoje místo měl. A ty batátový hranolky by snad byly i v první desítce! 

Tenhle burger byl prostě Ryan Gosling mezi chlapama. Aston Martin mezi autama. Louis Vuitton mezi kabelkama!

Další z položek na mém pomyslném (divím se, že to ještě nemám na růžovým lístečku!) až-budu-v-Praze seznamu byla kavárna My Raw Café, protože se nedá ani spočítat, kolikrát jsem slintala nad nějakou fotkou lákavě vypadajícího raw dortíku.
RAW Míša dort byl super, káva s kešu-mandlovým mlékem taky, ale není to nic, o čem se mi bude v noci zdát. Ochutnáno, splněno, ale příště klidně zase vyzkouším dortík i jinde.

Pak už byl čas na ubytování - vybrala jsem apartmán na Vinohradech (protože ty kavárny:D). Super místo, nově zařízený, s výhledem do dvoru, s krásnou kuchyní i koupelnou, takže spokojenost.
A dřevěné parkety!

Sweet and pepper days.
Místo, o kterém můj muž básní už od doby, kdy jsme tam byli asi před 2 lety poprvé a dal si tam ten, podle jeho slov, nejlepší hot dog v životě. Teda dva.
A tak mě tam pod podlou záminkou "pojď,půjdeme na kafe, ať nejseš unavená" vlákal, aby si ten hot dog mohl dát znovu. Ale kafe já beru vždycky, a navíc jsem mu to ujídala, tak mě to ani neurazilo.

"a otoč to! a hezky zblízka! ať je vidět, jak se leskne!"

Salát. Slovo, které je pro mě synonymem nudy.
Obědvat nudné listy salátu (=nic s ničím) s nadějí, že pak budu děsně štíhlá a krásná? To už mám naštěstí dávno za sebou.
A dávat si v restauracích talíř s pár zelenými listy a kouskem kuřecího masa za cenu normálního a mnohem lepšího jídla, a hladově koukat do protejšího talíře? To už naštěstí taky nedělám.
Zkrátka když se řekne salát, ani sama sebe bych nepřesvědčila o tom, že je to jídlo, který mě fakt láká.
Pokud to ovšem není salát z Delmartu!
Nevěřila bych, že zrovna já se budu TAK těšit na salát. A že budu o něčem jako salát psát ódy a pomalu zpívat chvalozpěvy.
Ale saláty z Delmartu jsou tak boží, že by si to pomalu zasloužilo jinej název, než prostě jen salát.
Vyberete si základ z různých druhů salátových listů, 6 položek z bohaté nabídky (a dlaší za příplatek) a k tomu zálivku. Díky tomu, že se všechno naseká až najednou a díky tomu se pořádně promísí zálivka s lískty, a díky tomu, že si tam můžete vybrat hromadu dobrot a ne jen nudu v podobě rajče-kukuřice-okurka, je výsledkem neskutečná dobrota.
Pro mě je ta nej nej nej kombinace římský a ledový salát, medovo-hořčičná zálivka, avokádo, sušená rajčata, vlašské ořechy, cizrna, tofu, vejce a slunečnicová semínka. Bylo to tak dobrý, že jsem si úplně to stejný dala jak k večeři, tak další den k obědu!

Cider nebo vínko. Teplý letni večer. Výhled na vodu i Hradčany. Ledově vychlazený cider. Prostě pohoda.

.....a tak to přesně nebylo.

Kosa, že mi ani dva svetry nepomohly, občas zafoukal studený vítr, ledově vychlazený cider v tu chvíli nebyl úplně nutností.......ale Náplavka je prostě tradice, kterou jsme si nemohli odpustit, i když by to ještě pár stupňů na teploměru chtělo.

Pak už nebyla síla na nic jiného, než se vrátit do toho vinohradského bytu s parketami, a okamžitě usnout. Protože další den nás čekalo výstaviště v Holešovicích, pár kilometrů, o dost víc angličáků a nějaké to bláto. A o tom to bude hned příště:)