#crossfit - od úplného začátku

Za pár týdnů to bude rok, co jsem poprvé přišla na lekci crossfitu. Neměla jsem ani ponětí o nějakých snatchích, thrusterech, a už vůbec ne o clusterech. Na hrazdě jsem se neuměla ani zhoupnout pomocí kippu, natož abych udělala shyb bez dopomoci. Samotná osa se mi zdála neskutečně těžká, nehledě na to, že jsem ji držela jak koště. Kliky ve stojce pro mě byly nedosažitelný sci-fi, vždyť jsem sama nezvládala ani obyčejnou stojku o zeď! Když už, tak za pomocí dvou lidí, a to každý za jednu nohu. A největší obdiv u mě měly slečny, co si na osu nakládaly zelený kotouče! (=10kg)
No zkrátka moje crossfitové znalosti i schopnosti byly tehdy asi tak obrovské, jako můj biceps.

Od té doby se toho hodně změnilo, a i když si občas pořád připadám jako ten největší začátečník co se nikam neposouvá, při vzpomínce na ty první lekce musím uznat, že tam pokrok přeci jen je.
Po rukou sice stále nechodím, udělat muscle-up je pro mě úplně nedosažitelná představa, se svým slabým tricepsem neudělám ani jeden ring dip a není výjimkou, že když přijde na řadu vzpírání, alespoň jednou skončím na zadku/na zádech/pod osou, s úsměvem od ucha k uchu jakože to nic. 
Takže jo, mám před sebou ještě dlouhou cestu, než budu moct říct "hmmm, jsem fakt dobrá" a poplácat se po svalnatých zádech. A možná právě proto, že mám ještě v živé paměti, jaký jsou ty úplný začátky pokaždé soucítím s někým, kdo zápasí se samotnou osou a vyděšeně kouká na první mozol.
A právě o tom bude dnešní článek - jak začít s crossfitem a jaké to je v úplných začátcích.

CFT Battle 2015 - první týmové závody!

S příchodem chladnějšího počasí každý rok odpočítávám dny a týdny do jednoho období. Tím myslím to, kdy se Svoboďáku objeví dřevené stánky s turbomoštem a punčem, pořídím jízdenky do vánoční Vídně, začnu nakupovat vánoční dekorace a všechno s perníčkovou příchutí, poslouchat vánoční písničky, vyrábět adventní věnec a u pokladny v Bille se tvářit, že ten adventní kalendář samozřejmě není pro mě.

Tento rok jde všechno vánoční úplně mimo mě. Zatím. Tentokrát jsem totiž celý podzim odpočítávala dny a týdny do 22. listopadu - do prvních týmových závodů v crossfitu, kam jsme se chystali s týmem zvaným Princezny (což se ve společnosti 41 týmů s cool drsnými názvy docela vyjímalo).

Střídavě jsem se moc těšila a střídavě bála a panikařila ve stylu "nemáme tam co dělat, bude to trapas a ostuda", a tento víkend jsem se konečně dočkala. 

Závody byly v sobotu i neděli, v nafukovací tenisové hale u brněnského Boby Centra. První den byly závody jednotlivců, o kterých jsem původně přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla pro týmy. Tak jsem šla alespoň načerpat závodní atmosféru a hlavně podpořit kamarádku Lucku, která je tak šikovná, že se probojovala až do finále a umístila se na krásném 10 místě. 

A konečně jsem se taky potkala s milou a šikovnou crossfiterkou Natty Cholevovou, kterou sleduju už dlouho (na svoji facebookovou stránku dává i spoustu zdravých receptů, podle kterých bych si ráda něco upekla....kdybych nebyla líná), a celkově to byl parádní den, až na chvilkové záchvaty paniky ve stylu "panebože už zítra!". 

V neděli byly na řadě týmy. Kdybych měla shrnout celý závod do několika bodů a být stručná, líbilo se mi tohle:

- závodní trička v růžové barvě (je důležitý mít srovnaný priority)

- část peněz ze startovného šla na dobrou věc, na dětskou onkologii

- nejlepší atmosféra, která mi dala motivaci minimálně na 6554 tréninků

- nejlepší podpora kamarádů

- spousta boleti = po dokončení spousta radosti

- dobrá organizace a WOD s cviky, které jsme zvládli i my jakožto slabší kousky - takže žádné muscle upy, chůze po rukou ani ring dipy

A co se mi nelíbilo?

- žádné zázemí pro závodníky, WOD moc dlouhé, takže se dlouho čekalo

- hudba tam hrála STRAŠNĚ nahlas, že jsme si skoro vyřvali hlasivky, a taky nás to stálo pár trestných angličáků, protože jsme se neslyšeli

- trochu zima a písek všude (stěžovat si můžu, když se náš tým jmenuje Princezny, ne?)

- tlustá a kluzká hrazda, která se mi s mýma hobitíma prstama špatně držela (Markéto dej si facku a přestaň se vymlouvat!)

A když bych měla být stručná o trochu méně?

Tak si uvařte kafe a jdeme na to, bude to dlouhý! 

Ráno mi zvonil budík kolem šesté hodiny. Byla jsem tak nervózní, že mi ráno ani moje nejoblíbenější snídaně v podobě pohankových palačinek s jogurtem a medem nechutnala tolik, jako obvykle. Ale nechtěla jsem si to moc připouštět. Věděla jsem, že Tom a Kristy jsou z toho nervózní ještě víc, a tak jsem se snažila dělat jako že nic a štvát je milionem řečí o tom, jak to bude dobrý (taky proto, že jsem to byla já, kdo s tím nápadem přišel :D). Jirka se buď nebál vůbec, a nebo to na něm nebylo vidět.

Poté, co jsme si vyslechli jak bude vypadat první WOD jsme kupodivu nezačali panikařit. Vypadalo to docela v pohodě a zdálo se, že to nebude žádná prasárna.

Vypadalo to tak, že každý z týmu musel udělat 2x30 výstupů na bednu, holky se dvěma 10kg kotouči v rukách, kluci dostali po 15kg. A zatímco jeden dělal výstupy museli dva členové týmu viset na hrazdě, jinak se ty opakování nepočítali. Časový limit byl 18 minut a pořadí týmů se určovalo podle toho, kdo stihl nejvíce opakování. 

To nezní tak hrozně, ne? Ani mně to tak nepřipadalo. Jen tak si viset na hrazdě a do toho pár výšlapů...

Ale realita byla o dost horší. Ty kotouče strašně klouzaly, že nestačil ani centimetrový nános křídy. Málo kdy se mi podařilo udělat víc než pět výstupů bez toho, abych si to musela přechytit (a utrousit pár sprostých slov). A ta hrazda? Jedním slovem HRŮZA. Jsem zvyklá na tenčí, a tahle se mi dost špatně držela. A hlavně byla úplně nová, neošoupaná a taková jakoby mastná novotou (co to je zase za přirovnání?:D) a pokusy o udržení se byly opravdu zoufalstvím.

(a ne, toto není fotka z natáčení filmu Umučení Krista).

(a kdybyste se divili, co to tam visí za koule - není to vánoční výzdoba, ale vynález, na kterém museli chudáci na závodech jednotlivců dělat shyby)

Natrápili jsme se u toho mnohem víc, než jsme si na začátku dokázali představit. Ale nebyli jsme zdaleka jediní - po vyhlášení průběžných výsledků po prvním WOD přišlo překvapení - ze všech 42 týmů jsme byli přesně v polovině, což pro nás, Princezny v konkurenci spousty zkušených i některých elitních závodníků byl úspěch, který nám hned dodal trochu sebevědomí do dalšího WOD.

WOD číslo 2 byl 400 wallballů (=hod 6kg medicimbalu na vysoký terč), dohromady v týmu. Háček byl v tom (kromě toho, že wallbally jsou hnus!) že se míč nesměl ani předávat, ani zastavit, ale střídání muselo proběhnout tak, že ho další člen týmu chytil a plynule udělal další cvik. Když míč spadl na zem, znamenalo to 5 trestných synchro angličáků. Pro všechny. Tady přišlo první hlasité doprdele. 

Šla jsem na řadu jako první. Udělala jsem 20 wallballů a sama sebe jsem překvapila, že jsem se vůbec trefila - házet na tak vysoký terč zvyklá nejsem, na tréninku to je vždy jen na čáru na zdi, která se trefuje mnohem lépe a není tak vysoko. Jirka po mně míč krásně chytil a nasázel tam neuvěřitelných.....vlastně nevím kolik, ale moc wallballů. Všichni jsme na něj jen křičeli ať nepřestává, že jestli to půjde dál tímhle tempem, tak to vyhrajeme. Tom jich tam naházel taky spoustu, Kristy to šlo krásně......a pak se to zlomilo a přišlo angličákovací období, kdy nám (a zejména nějaké blondýně s růžovou čelenkou, pardoon!) to pořád padalo nebo se to odráželo od hrazdy, a tak jsme museli dělat jeden angličák za druhým.

 V tu chvíli ze mě lítalo víc sprostých slov než za celý život dohromady, ale Jirka mě překonal se svým" dopi**, zku**enáááááá á zas**náááááá hrazda, to bych zakázal ku**aaaaaaa!", co museli slyšet všichni v okolí minimálně 30 kilometrů. Prostě Princezny. 

O dvě kávy, jeden Redbull a dvě tyčinky později....

Dozvěděli jsme se, jak vypadá třetí WOD, respektive třetí a čtvrtý dohromady, protože mezi nimi byla jen minutová pauza.

Během dvou minut jsme měli v týmu udělat maximální počet mrtvých tahů. Jen s jednou osou, kterou jsme si museli předat, nesměla se položit na zem. Bylo jedno kdo udělá kolik a v jakém pořadí - jediná podmínka byla, že každý člen týmu musel udělat alespoň jeden mrtvý tah.

Jestli tam byly nějaké feministky, musely skákat nadšením. Rovnoprávnost mužů a žen jak vyšitá, žádná lehčí váha pro ženy, ale pro všechny stejná váha 60kg. Vzhledem k tomu, že pro kluky to bylo relativně lehký, polovina jejich maximálky, zatímco u mě se to té maximálce nemile blížilo (bohužel, královna mrtvých tahů zrovna nejsem), jsme se strategicky rozhodli že já i Kiki uděláme 3 nebo 4 opakování, a ve zbytku času to kluci doženou. Radši ať to tam nasází rychle jak stroje, než abychom to tam my dvě dělaly pomalu jak dvě dámičky. 

Měla jsem sice tričko lift that shit, ale moje role "stůj, křič a nech pány pracovat" byla tentokrát pro tým přínosnější. 

Tom s Jirkou odvedli skvělou práci, a tak se tým Princezen mohl pyšnit číslem 70 mrtvých tahů za dvě minuty.

Čtvrté WOD znělo "Týmová Fran", což znamená pro každého 21-15-9 shybů a stejný počet thrusterů (dřep a výraz nad hlavu - pro holky 25kg, pro kluky 40).

Když jsme se to dozvěděli, nebyla jsem z toho nijak moc vyděšená.

Kristy chtěla, abychom si šly zkusit shyby na hrazdu, která byla v hale k dispozici na rozcvičení. Moc se mi do toho nechtělo - proč bych se unavovala zkoušením něčeho, o čem vím, že to umím bez problému? 

Kristýnka ale nevypadala, že by se spokojila s tím, že budeme odpočívat, a tak jsem to šla s otráveným výrazem zkusit. Vyskočila jsem na hrazdu a pokusila se udělat pár shybů (vždy děláme crossfitové, ne striktní).

Visela jsem na hrazdě a koukala na Kristy pode mnou, která se mě se zmateným výrazem ptala "co sakra děláš?!"

První co mě napadlo bylo samozřejmě to, že byly moje shyby natolik okouzlující a boží, až jí z toho spadla brada........haha ne, kéž by. Ukázalo se, že ta tlustá hrazda se mi v kombinaci s namoženým předloktím opravdu držela tak blbě, že jsem ANI JEDNOU nedostala bradu nad hrazdu.

Tedy ANI JEDEN shyb. 

Největší panika.

Hlavně že furt rozhlašuješ, jak jsou shyby tvůj oblíbenej cvik, hrdino! 

Chtěla jsem okamžitě končit s crossfitem! 

Opravdu jsem nevěřila, že v téhle tlustá hrazda-bolavý předloktí-panika situaci udělám alespoň jeden shyb, natož 21-15-9 tedy 45! 

Před očima jsem měla představy o tom, jak náš tým končí kvůli mé neschopnosti poslední, jak to všechno kazím.....a zase jsem končila s crossfitem. 

Začínalo se ve dvojicích - já a Jirka na thrusterech, Kristy s Tomem na hrazdě, a střídání mohlo být až poté, co oba z dvojice dokončili sérii. 

Thrustery jinak nenávidím, ale tentokrát to šlo docela samo, 25kg nebyla zlá váha a hlavně jsem myslela jen na to peklo co přijde - na shyby. 

Na ruce jsem si dala asi tak 50 kilo křídy a k hrazdě přišla s tím, že se pokusím alespoň o jedno opakování.

Tentokrát byla moje rozhodčí nejhodnější Alča, která mě uklidňovala, ať zkusím alepoň pár a klidně si to rozděluju. Třeba po sedmi, což mi přišlo nepředstavitelný, když jsem nedoufala ani v jeden.

Zhoupla jsem se.........a ono to šlo!

10 shybů unbroken! Aaaaaa největší radost na světě! 

Zezadu jsem slyšela podporu známých hlasů, Alča mi počítala opakování a chválila za každý pokus, což mi neskutečně pomáhalo, až jsem dokončila všech 21 shybů a šla na 15 thrusterů.

V tu chvíli jsem už dost trpěla, křídu jsem měla v puse i nose a nemohla se nadechnout, chtěla jsem umřít, ale z davu (no dobře, v mých očích to byl dav:D) jsem slyšela Alču, Lucku, Zuzku a další hlasy, které mě spolu s představou, že to kazím celému týmu, nenechaly nic vzdát.

.....a tak jsem padla na zem přesně půl minuty před koncem časového limitu! Za chvíli vedle mě padla Kristy a mně došlo, že jsme to všichni zvládli! Hned potom, co jsem se nadechla a napila to byl nejlepší pocit! 

Měla jsem z nás radost a byla jsem pyšná, že jsme to zvládli. Dokonce mě to tak nakoplo, že jsem se začala modlit, aby to stačilo na postup do semifinále, jen abychom si ještě mohli zacvičit. Nenormální.

Na postup to samozřejmě nestačilo, tam šlo jen 10 nejlepších týmů a my jsme vybojovali 32 místo ze 42.

To nejspíš nezní tak, že byste měli padnout na zadek, ale náš cíl byl jít si to zkusit a pokud možno neudělat ostudu (a na bednu útočit třeba za rok?:D), přeci jen to byly závody, kde se sešly týmy s úplně jinými zkušenostmi a nějakým tím pohárem na poličce. Takže na to, že to byly první velké a úplně první týmové závody, kterých se účastnila i česká crossfitová elita, jsem spokojená (ale taky trochu naštvaná na sebe, kdyby mi nepadaly ty wall bally, bylo by to místo třeba ještě jiný) a tenhle den řadím na nejlepší sportovní zážitek v životě. 

Ačkoliv jsem byla zničená, upocená a špinavá, byla jsem šťastná jak už dlouho ne. Ty endorfiny jsou kouzelný. A pocit, že můžete dělat něco, co vás tak moc baví s lidma, co máte rádi, je k nezaplacení. 

Každýmu bych přála se dostat do takové fáze, aby pro něj už bylo nepředstavitelný jít do fitka JEN PROTO, aby měl splněno/pro dnešek odcvičeno/spálil kalorie/vybudoval svaly. 

A teď ještě pár fotek....

Kristy vypadá, že ji hrazda nudí a Tom využívá pár vteřin mezi střídáním k masírování předloktí. Což jsem měla dělat taky, dneska je pro mě utrpení i psaní tohohle článku (a to i přes to, že mi kamarádka Alenka ruce masírovala, nejlepší servis! I svačinku jsem dostala! :D)

Čekala jsem, že ty ruce budou mnohem horší. Na 45 shybů tak málo krve? To se jen tak nevidí! 

Křída. Té padlo během závodů víc než na průměrné základní škole za rok!

Dva dny jsem na ty raw dortíky koukala a říkala si, že si jeden po dokončení dám....za odměnu. Jenže pak se řeklo sushi. Running sushi.

U angličáků nás nejvíc potrápila jejich synchronizace, tedy abychom byli všichni najednou nahoře i dole. Jakmile se jeden opozdil, nepočítalo se to. V tu chvíli byl v našich očích rozhodčí nejzlejším člověkem na světě! (kletby, které jsem k němu v tu chvíli vysílala beru zpět! :D)

RedBully, který do mě padly 3 v naději, že mi narostou křídla na ty shyby a princeznovký kapesníčky. Aby mě provázela síla, to je jasný!

Nervózní úsměvy před startem, a po několika hodinách odměna v podobě dvouhodinového AMRAPU.

#avástakysním

Už několik minut sedím nad prázdnou stránkou bloggeru a přemýšlím, co napsat na úvod. Nenapadá mě vůbec nic, kromě toho, že to ve mě vyvolává hlad. Musela jsem se dvakrát zvednout a jít do kuchyně.

....o pár minut a tři krajíce "večerního chleba" s avokádem a kozím žervé později:

Když už je to jídelní článek, kromě chvalozpěvů na všechna ta nefotogenická jídla neuškodí i pár slov k tomu, co a jak jím.

Jím pořád tak nějak stejně. Převážně zdravě, s nějakou tou malou kostkou čokolády ke kafi, lžičkou medu na palačinky nebo třeba proteinovou tyčinkou, která nemá složení zrovna takový, jako kdyby vyrostla na zahrádce. No a jednou za čas nějaká ta domácí dobrota nebo úplně nedomácí croissant taky neuškodí.

Nejím podle žádného směru, a kromě smaženého a sladkostí se nesnažím omezovat nic. Sacharidy jsou kámoš, tuky stejně tak, a mléčné výrobky v čele s tvarohem jsou základ. Jen občas trochu bojuju s tím, jestli jíst nebo nejíst maso. Na jednu stranu na maso chuť skoro nikdy nemám a představa, že krájím a vařím syrový maso pro mě vůbec lákavá není a nedělala jsem to snad dva roky. Taky si říkám, že když si na mase nepochutnám o nic víc, než na tofu/tempehu/seitanu/sýru, nemám důvod to jíst a rovnou si dám nějakou tu "náhražku", což je z etických důvodů mnohem lepší. Pak ale přijdou chvíle, kdy jsem všech těch tofu a tempehů úplně přejedená a nechci to ani vidět.

Takže zvířátka a svědomí na jedné straně, na straně druhé rozum a často i chuť na to maminčino kuře. 

V souvislosti s jídlem mě taky občas napadne, jestli bych neměla upustit od toho svého všeho s mírou a zkusit jíst jinak. Třeba trochu zhubnout, třeba zjistit, že by mi to jinak vyhovovalo víc. A nebo si alespoň zhruba počítat, kolik toho jím, abych se nešidila, a zároveň nejedla něčeho moc (a tím něčeho myslím burákové máslo :D). A tím zhubnout. Trošku. Mít boží břicho, vyrýsovaný ramínka a tak. 

To je jeden hlas v mé hlavě.

Ten druhý hlas mi zase říká, že nijak hubnout nepotřebuju, a že to nejhorší, co by se mi mohlo stát by bylo být otrokem jídla (tak, jako když jsem byla mladá a blbá) a perfektně vyváženému jídelníčku podřizovat běžný život, od kafe s kamarádkou až po dobrou večeři s mužem. A taky že "Real athletes eat and train, they don't diet and exercise". A že diety jsou pro bikiny, co drtí bicáky malou jednoručkou a ne pro crossfitery. 

A protože je mi momentálně ta druhá možnost mnohem sympatičtější a hlavně příjemnější, v tomhle duchu se ponese i dnešní jídelní článek. Burákové máslo, vločky, med, čokoládka.....a s každým tréninkem maličký zlepšení (Dneska konečně 55kg na Clean&Jerk ojojojojoj!).

Zápisky z tréninků

Původně jsem chtěla napsat veledůležitý článek "ze života", s různýma fotkama bídné kvality, co se mi za nějakou dobu nastřádaly v mobilu, aneb #focenokalkulačkou. Pak jsem si ale uvědomila, že by to beztak sklouzlo jedním směrem, a to k crossfitovým tréninkům. Teda hned po jídle. A tak bude jednodušší to nechat rovnou jako článek sportovní a doufat, že svět ještě nějakou dobu vydrží bez mých rozmazaných fotek burgerů a ovesných kaší (protože rovnováha musí být!).

Poprvé na závodech - Bestie Open

Bestie Open, série crossfitových závodů, slovy organizátorů určena začínajícím a hobby atletům s cílem užít si sport. Bestie se koná několikrát do roka, v různých městech, zpravidla v crossfiových tělocvičnách. A letos to bylo poprvé v Brně, na výstavišti v rámci veletrhu Sport Life.

A to se mi hodilo. 

Už je to nějaký ten měsíc, co skoro denně dřu mezi osama, ketltlebellama a hrazdama, a i když vím, že mám ještě strašně moc slabin, na kterých musím zapracovat, rozhodla jsem se to alespoň zkusit, a tak se zdál závod určenej začátečníkům přímo ideální. 

A tak jsem před pár týdny přemluvila (bez použití násilí, fakt!) kamarádku Kristy, Lucku a našeho parťáka Doda, a společně jsme se začali střídavě těšit a bát. A řešit, co si vezmeme na sebe.

A musím říct, že už samotný poslání startovnýho je pořádná motivace. 

Věděla jsem, že třeba takový double unders neboli dvojskoky přes švihadlo jsou základ, bez kterýho se většina závodů neobejde, a taky jsem věděla, že v mým podání jsou docela průser. Nohy věčně zamotaný do švihadla, na rukou šrámy někdy skoro až do krve (jo, tím ocelovým to fakt bolí), a počet opakování, kterej by se dal počítat na prstech. A protože jsem tam samozřejmě nechtěla být za největšího tragéda, na poslední chvíli se mi je podařilo relativně dobře natrénovat (a nakonec se ukázalo, že problém nebyl JEN v mé neschopnosti, ale hlavně v krátkým švihadle:D)

S vidinou závodů jsem si taky zlepšila kliky ve stojce, box jumps a snažila se líp vypilovat toes to bary neboli špičky k hrazdě, a na tréninku jsem se vždycky pokoušela odjet WOD s oficiální předepsanou váhou, která pro mě sice často bývá ještě pořádně těžká, ale je to nejlepší způsob, jak se posunout.