Krakow, část I. - náš výlet ve 20 bodech

Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že jednou budu nadšená z dovolené "na východě" v Maďarsku nebo Polsku, asi bych se mu vysmála a dál vysněně koukala na obrázky Anglie, Ameriky nebo Řecka. A pak si sbalila růžový plavky a jela do Chorvatska.

To vůbec neznamená, že by mě teď žádná z těch vyjmenovaných zemí nelákala, ale stejně nadšená jsem i z výletu do míst, kam dřív nebývalo úplně cool jezdit. Není to prostě Ibiza. A teď najednou stačí projíždět Instagram a uvidíte tam víc fotek z Budapešti než z Prahy, a Krakow se svýma kavárničkama a hromadou restaurací taky pořádně šlape na paty jiným městům.

No a 5 hodin cesty a zpáteční lístek z Brna za čtři stovky? To by byla škoda nevyužít! Ve dvoupatráku s názvem Polski Bus jsme sice kafe a noviny nedostaly a fun and relax si musely zařídit samy, ale utekla překvapivě rychle, a brzo jsme vystupovaly na autobusovém nádraží u velkého obchoďáku, kolem kterého bylo snad víc stánků s preclíkama, než lidí. Preclíky já ráda, lidi ne.

- Polštině se dá v rámci možností rozumět i v případě, že ve skutečnosti polsky neumíte vůbec nic a jediné slovo co znáte je "hledat", a to navíc jen díky nějakým pubertálním vtipům kterým se stejně směju jak blbá, haha. Z toho ale vzniklo jedno velké dilema - mluvit anglicky, přestože má moje angličtina dost východní znění a navíc prodavačky stejně slyšely, že se sestrou mluvíme česky a rozuměly, a nebo rovnou na prasáka, jak ignorant, prostě spustit česky jako by nic? Ano ano, i takhle veledůležité světové problémy mohou vzniknout se šálkem kávy!

- Polština mi přijde srandovní a roztomilá. Peníze jako zloté a groše? Boží!

- Polky jsou pěkný a hezky se oblékají, zatímco poláků jsem si nijak nevšimla a to je co říct . Prostě to není jako v Anglii, kde si řeknete "ooooo ti Britové jsou fešáci, a ten jejich přízvuk!" 

- A když už jsme u té Anglie. Tam když do někoho omylem narazíte, omluví se vám. Naopak když do vás někdo narazí v polsku, schytáte to jednou zepředu, zboku taškou a ještě vám šlápnou na nohy. Když jdete po ulici nebo v obchoďáku, jste to vy, kdo bude neustále uhýbat. A zapomeňte na to, že byste vyšli z kavárny a chvílí s kávou v ruce zmateně koukali po ulici. Během vteřiny vás někdo na ulici smete jak na čtyřproudové dálnici, Vyzkoušeno za vás. #doporučuje12blondýnz10

- Krakowský Hrad Wawel mi z dálky připomíná něco mezi Špilberkem a bratislavským hradem (kde jsem nikdy nebyla), z bližšího pohledu je to jedna ale velká splácanina. Na deseti metrech najdete alespoň 4 různé druhy materiálů. Jak kdybyste postavili hrad z Lega, Dupla a dřevěných kostiček.
Kopec, na kterém hrad stojí na výšce taky moc nepobral, takže desítky kilometrů do dálky neuvidíte, ale i tak ten pohled na řeku a město stojí za to.

- Z hradu jsem si úplně na zadek nesedla, což se ale nedá říct o stejnojmenných sladkostech. Kdybych v Polsku žila, tak bych ten  zadek taky měla ještě mnohem měkčí, což by měla na svědomí právě čokoládovna Wawel! Krowky neboli karamelky plněné karamelem? Nejlepší, nejlepší! A ještě o stupeň lepší byly Michalki (mimochodem ňuňu název:D).

- Mám ve zvyku každé město k něčemu přirovnávat. A Krakow je jasná Praha, přesněji centrum Prahy s nižšími domy a jednou velkou výhodou - bez těch šílených davů turistů. Ale najdete tam i prvky Berlína. A tím nemyslím jen ty parádní hipsteří kavárny, ale i nějakej ten šedivej panelák. A řeka se spoustou mostů mi zase připomínala milovanou Vídeň.

- V obchodech jsem si vdžycky říkala "To je nějaký drahý! Ajajaj pár malých věcí a platím 30?". A pak mi došlo, že to nejsou Eura, ale že to stačí vynásobit jen šest a půlkrát.

- Když jsem v nějaké zemi, ráda ochutnám něco typického, ale ne za kažou cenu. Dávat si v Itálii typicky italskou kuchyni? To bych vydržela třeba do konce života. A nebo takové bagetky, sýry a croissanty ve Francii? Ano, prosím! Ale třeba na maďarský guláš jsem v Budapešti chuť vůbec neměla, a ani vídeňský šnicl a Sacher není něco, pro co bych vraždila. A o to větší radost jsem měla, když jsem zjistila, že typická polská jídla jsou taková, co mě vyloženě lákají! 10 výživových poradců právě omdlelo. Pirožky plněné vším možným, od sýru přes špenát až po mleté maso, s cibulkou a polité máslem nebo sádlem? Jako někdo, kdo vyrostl na haluškách jsem měla jen při čtení jídelních lístků pomalu sliny na bradě. 
Sernik, což je koláč velmi podobný cheesecaku, akorát vít tvarohový a hutnější? Jen málo co by mi mohlo sednout víc! No a zapiekanka, rozpečené pečivo s houbami a sýrem jako typický polský fastfood? Mňam! Dala jsem si to všechno, a od každého bych si nejradši dala nášup. Ale bylo potřeba nechat prostor i o něco méně takže vůbec polským dobrotám, jako jsou donuty a burgery. 

- Vždycky, když jsem byla někde na výletě, ať už v Londýně, Paříži, nebo třeba Mikulově, jsem si říkala, jak krásně se tam asi musí běhat. Jak bych běžela tímhle parkem, tady k vodě, nebo tudy večer přes osvětlený město. Ale nikdy jsem s sebou neměla běžecký boty, a většinou stejně ani tu energii po celodenním chození. A až teď jsem si svoje lehoučký "nafukovací" Reebok botky poprvé hodila do poloprázdného (!!) kufru. Napřed jsem tomu nevěřila ani já sama, že se po celém dni na nohou donutím k něčemu takovému, ale věděla jsem, že budu nakonec ráda a že si konečně splním to, jak si vždycky říkám, že při běhání se město poznává zase úplně jinak. Obětovala jsem tomu ale hodně - k večeři jsem si nemohla dát cider! I za tuhle těžkou oběť to ale stálo. Chvilkama jsem si sice dost nadávala, co jsem to zase vymyslela, ale krásně osvětlený centrum města, klid (ale ne zas tak velkej klid, abych se bála) v parku a hezkej teplej letní večer venku to stálo!

- Město se dá hezky prochodit pěšky, tramvají jsme jely jen v den příjezdu a odjezdu, na autobusové nádraží. Nemám odhad, kolik jsme přes den nachodily kilometrů, otlačené nohy říkaly, že ne málo, ale nic, co by pár Krowek na energii nespravilo.

- Byly jsme tam na tři noci, v hotelu s názvem Good Bye Lenin (což je mimochodem boží film, i když o Berlíně, o kterým jsme taky přemýšlely), co našla Terka přes Booking.com - jednoduchý, obyčejný, ale pěkný a čistý bydlení v super místě, za fajn peníze, aby zbylo i na všechny ty kafíčka a dortíky. Ideální.

- V Krakowě si nemusíte pamatovat moc cest. Stačí vědět, jak se dostanete k hotelu od parku. A park nějak najdete vždycky. Vede totiž okolo celého centra (Moje archi sestra mě poučila, že tam dřív byly hradby, ty se zbouraly, a místo nich vznikly parky, něco jako ve Vídni okolo Ringstrasse. A že ona mě ráda poučí!) a trefíte k němu i kdybyste nechtěli. Orientrace level blondýna.

- A myslím, že ty tři noci bohatě stačily. Centrum města je relativně malé, a za těch pár dnů se dá krásně prochodit, a spousta času zůstane i na nějakou tu kulturu (aby se neřeklo, tak to píšu jako první:D) i odpočinek u řeky nebo ochutnávání místních dobrot.

- V Polsku jsem byla jen jednou, a jen na pár hodin. Kdysi na základce, když nás školní autobus přivezl do Osvětimi/Březinky, a za pár hodin a spoustu smutných pohledů později, jsme zase jelu zpátky. I když to není zrovna nic, za čím by bylo příjemné jezdit, alespoň jednou by to podle mě měli vidět všichni. A ne jenom vidět, ale hlavně znát všechny souvislosti, bez kterých ty prázdný domy, zdi nebo cedníky a knoflíky tolik neřeknou. (a tohle je asi první odstavec na blogu, kde nic nezlehčuju! #věřtenevěřte). 

- A s tím neodmyslitelně souvisí i Schindlerův seznam, film, co mi taťka "nařídil" (no dobře, bez uvozovek, u nás byla tvrdá výchova:D) povinně shlédnout před tím výletem do Osvětimi, aby mi to všechno dávalo větší smysl. Naštěstí jsme na základce měli učitelku dějepisu, díky které jsme o holocaustu věděli poměrně hodně, četli jsme i různé knížky navíc, koukali na dokumenty, a celkově mě to dost zajímalo a dějepis byl až do maturity můj úplně nejoblíbenější předmět, kterej mě vyloženě bavilo se učit #tyšprte a kvůli tomu bych se klidně na chvíli do šklolních lavic vrátila. Bez ironie.

- Teď, o tolik let podzěji, už bych zrovna jedničkářka v dějepisu nebyla (ehm to jak mi teď dá problém vyjmenovat i státní svátky bych si měla nechat pro sebe!), a tak se není co divit, že už jsem ani netušila, že Schindlerova továrna byla právě v Krakowě!
A tak jsem se tam samozřejmě chtěly podívat. Šly jsme tedy do budovy s cedulí FABRYKA, zaplatily lístky, ale už nám nedošlo, že to bude jen výstava o historii Krakowa v čase okupace a o historii města, všechno v administrativní budově tehdejší továrny, a ne přímo ukázka toho, jak to vypadalo ve fabrice dřív. Výstava to byla zajímavá a dobře zpracovaná petstotisíc informací, a tak. V tomhle jsem ale asi docela ignorant a radši si víc věcí prohlížím s tím, že si přečtu jen kratší texty, ale tohle bylo vyloženě čtecí.

- Abych si nepřipadala úplně jako ignorant, dala jsem si v židovské čtvrti židovskou dobrotu (o které jsem donedávna ani nevěděla, že je židovská:D), bagel! No dobře, tím jsem to nezachránila, ale pochutnala jsem si, a to stačí.

- Muzeum moderního umění si většinou nenechávám na výletech ujít. Přestože nemůžu říct, že by se mi to vyloženě líbilo - spíš mě to svým způsobem baví. A co se mi opravdu líbí jsou zpravidla prostory, ve kterých tyhle výstavy bývají - velké haly, bývalé továrny, a v tom ta různá díla, co se mi líbí jako celek. Ale když se na to kolikrát podíváte zblízka, jako třeba v krakowském MOCAK tak......tak to ani vidět nechcete. Momentálně je tam výstava Medicine in Art zaměřená na lidské tělo v umění, a můžete vidět tak okouzlující věci, jako třeba video kde jednonohá umělkyně skáče po schodech, jiná si nechává dělat přímo před kamerou plastické operace (Orlan, o té jsem se dokonce učila ke státnicím, z čehož jsem měla radost hned dvakrát - poprvé proto, že konečně vidím něco, co znám ze školy. Podruhé proto, že mi došlo, jak jsem udělala dobře, že v magisterským studiu nepokračuju a TOHLE už si necpu do hlavy:D), vedle jsou pod sklem lidské orgány, a v další místnosti zase detailní fotky nahých narkomanek. No.....zvláštní je asi to správné slovo. Ale to mě stejně baví, i to rozčilování, jak se něco takovýho vůbec může vystavovat.

- A pokud se vám zdá nějak podezřelý, že se tu neobjevil ani jeden dortík, burger nebo jiná dobrota a místo toho maximálně tak moudra o večerním běhání, nenechte se zmást, žádná #bikinifitness se ze mě nestala. Naopak, krakowská dieta ve stylu dortíky-preclíky-burger-čokoládičky-cupcaky byla tak dobrá, že si zaslouží vlastní článek!

- Pro časopis T-mobilu Charger jsem pár dní testovala 3 mobily (já, takovej odborník!:D), a protože hlavní kritérium je pro mě to, jak fotí ničemu jinýmu nerozumíš, tak nekecej, takže mám i 65456 fotek v mobilové kvalitě, hodím je i sem.