čtvrtek 28. dubna 2016

Spartan Sprint Praha

Mám pocit, že všechny moje reporty, ať už z crossfitových závodů, Spartan race nebo i něčeho dalšího, budou vždycky v duchu "Byly tam angličáky. Nesnáším angličáky. Bylo jich moc. Nesnáším, když je jich moc!"
A něco takovýho bohužel padne i tentokrát, nemůžu si pomoct!
Pokud to neladí, tak se to nepočítá, to si pamatujte! (Reebok od hlavy až k patě)
Před necelým rokem, jen pár dní před státnicemi, jsem byla jedno ráno hodně nervózní. A výjimečně ne kvůli těm státnicím. Čekal mě totiž můj první závod Spartan Race v Litovli.
Doma jsem do sebe ovesnou kaši s čokoládou, abych měla dostatek energie, několikrát překontrolovala jestli mám všechno, včetně toho papíru, kde jsem podepsala, že pokud umřu, moje rodina nebude po nikom nic vymáhat, a jelo se. Nervozita by se dala pomalu přirovnat k té státnicové, nevěděla jsem do čeho jdu, bála jsem se jak to zvládnu, kolik trestných angličáků asi tak budu dělat...
A tuhle sobotu, skoro o rok později, to bylo trošku jinak.
Probudila jsem se v apartmánu na pražských Vinohradech. Krásný parkety, pohodlná postel, z postele výhled přímo do zahrady mezi domy.....ale hrozná kosa. A i přesto, že jsem naspala asi 9 hodin (což je na mě dost) jsem byla pořád ospalá, unavená, zničená. 
Minulý týden jsme měli crossfitové závody v Ostravě, před kterými jsem se snažila zabrat ještě víc než obvykle, a po závodech pro změnu jen jeden den pauza, a místo delšího odpočinku jsem se hned vrhla do toho, abych dohnala ty miliony nedostatků na další závody. No samozřejmě jsem zatím nedohnala nic, akorát jsem byla čím dál víc unavená, nešťastná z toho že se nezlepšuju, a motivace mizela a mizela. K tomu spoustu různých starostí, na které sport funguje skvěle. Do té doby, než začne osa padat, hrazda klouzat, nohy těžknout a uvědomíte si, že nejen, že se vám nedaří v normálním životě, ale už i v tom sportu stojíte za dvě věci.
Jo, za hovno a za nic. (#depresivníokénko - ale včera jsem celkem slušně na svoje poměry zvládla kvalifikační WOD na FitMonster, tak už zase lítají jednorožci, duhy a fialoví poníci:D)
A při představě, že bych měla ještě běžet nějakej závod, plazit se v blátě a dělat angličáky, se mi chtělo jen honem vlézt zpátky do postele. S hromadou jídla! Který jsem neměla...
Pustili jsme televizi, kde zrovna na ČT 24 běžel přímý přenost ze Spartan Race, z holešovického výstaviště, kam jsme se měli brzo taky vydat.
Při pohledu na mokrou trávu, šedivou oblohu a jakýsi nesypmatický překážky v podobě přelézání stěny, se mi tam chtělo ještě míň. A jen jsem přemýšlela, komu z lidí, co fakt nemám ráda, bych mohla to startovný hned věnovat. 
Pořád jsem si dělala naději, že by tam ale nemuselo být moc bláta ani vody. I ta naděje se ale rozplynula za pár minut, když jsem v televizi viděla elitní závodníky, jak přebíhají přes příkop napuštěný vodou nebo lezou na lana, pod kterými je hnusná hnědá, a už od pohledu špinavá, voda.
Pak už první elitní sparťani přeskakovali oheň a vbíhali do cíle. A já jsem najednou nějak ožila.
"Koukej, koukej! Natrhl prdel Žiškovi! To je dobrý!"
"Hmmm, no....super. A ty vůbec víš, kdo to je?"
"Ne, jenom vím že Žiška vyhrává všechny závody a má jméno, který se dobře pamatuje. To mi stačí."
Napřed bylo samozřejmě nutné doplnit energii. Dostala jsem spoustu doporučení na skvělou snídani v Café Jen, kam jsem se těšila jak děcko na Vánoce (a o tom, jak dlouho jsem na instagramu projížděla fotky jídel radši pomlčím:D). Ale stalo se to nejhorší. Apokalypsa, katastrofa, 7 egyptských ran. A tak. Po nekonečně dlouhé cestě pěšky s kručícím žaludkem, která na mapě vypadala o dost milejší, jsme zjistili, že je úplně plno. Všechny hosty s plnými talíři jsem tedy obdařila vražedným pohledem, uvrhla na ně kletby o hladomoru, a s výrazem jako by mi vyvraždili celou rodinu a 7 koťátek k tomu, šla zase ven. Kdybych s sebou měla nějakou zbraň, asi toho mýho chudáka blonďatýho po větě "no, tak prostě najdeme jinou kavárnu" asi zastřelím. Jinou kavárnu jsme našli, teda spíš šli do první, co jsme potkali, jinak bych si asi hlady okousala i ruku (a to by se pak špatně angličákovalo!). 
Tam jsme si teda dali nějaký drotíky, mrkvovej a makovej, účel "zahnat hlad" to splnilo, ale nic víc. A mně se chtělo na nějakej závod ještě míň!
Po příchodu na výstaviště jsem stále neměla pocit, že by se mělo něco zlomit a mě by se najednou mělo chtít běhat a angličákovat. Ve stejnou dobu tam totiž probíhal kosmetický veletrh Interbeauty, takže počet lidí s černými čelenkami s čísly a slečen a dam s výrazně zmalovanými/namalovanými rty i různobarevnými očími stíny mířícími směrem k hlavní budově byl zhruba 50:50.
No prostě sparťanská atmosféra jak vyšitá.
Vzhledem k tomu, že se závod běžel na výstavišti a ve Stromovce, trať měla být dlouhá okolo 5km, jmenovalo se to city sprint, a lidé s medailemi, kteří už to měli za sebou, byli sice trochu od bláta, ale ne zrovna rozervaní jak Leonardo ve filmu Revenant, jsem neměla úplně obavy, že tam umřu, ale stejně jsem vůbec nevěděla, co od toho čekat. Jediný, co jsem veděla bylo, že se mi nechce do vody.
Protože je ale potřeba mít ve všem jasno, i v tom, čím se budu během závodu uklidňovat (#plánnavšechno), v hlavě jsem měla několik myšlenek:
  • až přijdou angličáky, nebudu se vztekat, ale budu si pořád dokola opakovat, že na crossfitu přežívám mnohem horší věci. Třeba angličáky v kombinaci s mnohem hnusnějším peklem! (a kdo jel Open 16.5., ví co tím myslím!:D). A v mnohem horších počtech, než je 30. Takže až přijdou angličáky, budu si jich vážit, že to jsou JEN angličáky!
  • až se objeví ručkování nebo cokoliv připomínající hrazdu, budu strašně boží a zazářím. Hrazda je přece kámoš. A na někoho, kdo už umí i muscle up na psasáka si přece nějaká tyč nepřijde!
  • určitě to nebude delší než 7km. Kam by to přece na tom výstavišti poskládali. Takže i kdyby to bylo hrozný, za hodinu a půl by mělo být po všem!
  • ve sparťanských čelenkách jsem viděla i spoustu lidí, co vypadali spíš jak taťkové, co si rádi dají v hospodě topinku a pivo nebo a maminy od dětí, než jako profesionální sportovci. Nejhorší nebudu!
  • šplh na laně? S prstem v nose! Když jsem to několikrát zvládla na těch závodech v Ostravě, zvládnu to jednou i tady.
  • běhání už jsem taky trošku natrénovala, takže to určite bude dobrý.
  • a vůbec, budu boží!
No, samozřejmě je jasný, že moc z toho mi nevyšlo. Kromě toho, že jsem nebyla poslední.

Hned na startu jsem Lukymu řekla, že jestli nechce, nemusí na mě brát ohledy. Ať ho nezdržuju a alespoň zjistí, jakej má doopravdy čas.
.........a v od té doby jsem ho už ani nezahlédla! #dobřetitak #nemáštoříkat
Toho jsem litovala přesně třikrát, a to pokaždé, když bylo potřeba přelézt dřevěnou zeď. Slyšela jsem dobrovolníky, jak volali "Holky si můžou nechat pomoct od kluků!".
A to bych sakra ráda, ale bohužel jsem svoje ego nenechala odložený v úschovně, a musela se s tím poprat. Ale kupodivu jsem se tam dokázala nějak vyšvihnout, i přestože mi to připadalo vysoký minimálně jak Berlínská zeď!
Ze začátku se docela dlouho jen a jen běželo. Park, jezírka, tulipány, kytičky, mosty. Ne úplně drsné sparťasnské prostředí, ale to mi v tu chvíli vůbec nevadilo, alespoň zůstal můj nový ladící obleček ještě čistý. A o to jde.
Pak jsme každý dostali podle našeho čísla určený kód (KL7H86, to si budu ještě dlouho pamatovat) s tím, že ho budeme muset za nějakou dobu říct na dalším stanovišti. A když ne, 30 angličáků je jasných. Pořád dokola jsem si to při běhu opakovala. Do té doby, než jsme dostali pytle naplněné pískem s tím, že je musíme vynést do menšího kopce a zase zpátky. V tu chvíli jsem začala přemýšlet o tom, kolik to tak může vážit a v duchu si to přirovnávala k olympijským osám nebo kotoučům. Pánská dvacítka? Dámská patnáctka? Nebo jenom pětikilovej kotouč? Jo, to bude ono, určitě to nemá víc než 5 kilo! Nebo teda 8! Maximáně 8! A najednou jsem si uvědomila, že jsem přes všechny ty čísla zapomněla svůj kód! A dělat angličáky za vlastní blbost bylo to poslední, co jsem chtěla.
Nakonec se mi na něj zase podařilo vzpomenout, nějakým zázrakem. Zapadl asi v hlavě do té poličky s úplně náhodnýma a nesouvisejícíma útržkama, jako třeba Muži 28.října/ První Triumvirát/ 4 doby pístového motoru nebo délka březosti u žiraf.
To ale neznamená, že bych se angličákům vyhla.
Přejít kůly a spadnout až na předposledním? To naštve mnohem víc, než spadnout hned na začátku. A tak byl kažej z těch pitomých 30 angličáků doskákanej se vzteklým výrazem, a na nějaký "budu si vážit toho, že to nejsou horší cviky" jsem si samozřejmě ani nevzpomněla.
Přejít po uzoučké lávce se mi nějakým zázrakem povedlo, vytáhnout pytel na kladce bylo lehoučký, převracení pneumatik, které pro dámy byly ve velikosti jak od traktůrku pro poníky taky, ale s něco-jako-lezeckou-stěnou to bylo horší. Už se mi to sice dařilo líp, než minule, ale v polovině mi podjela ruka. Takže dalších 30, což naštvalo o to víc, že jsem na to čekala 10 minut, protože se zrovna nakupilo větší množství závodníků.
"Koukej na slečnu, jak je poctivá! Ta vypadá, že už ty angličáky někdy dělala! To nebude první závod"
/nenápadně jsem z rukávu vyhrnula svůj CrossFit Destiny náramek/
"Jo, beztak si angličákuje doma pro radost!"
Ručkování na hrazdě, na který jsem si tak věřila mě vyděsilo hned, co jsem zjistila, že to není žádná tenká hrazda ale normální lešení. Naštěstí se ale povedlo. U dalšího ručkování, kdy jsme se potom měli dostat i na kruhy už jsem štěstí (nebo spíš sílu) neměla, takže zase a zase padat hrudníkem na zem.
To stejný lana, pod kterýma byl klasicky příkop s nechutně špinavou vodou. Lano mnohem tenčí, než jsem zvyklá (i když ne že bych zrovna pravidelně šplhala:D) a celý obalený blátem, takže jsem se jen pokusila ho chytnout.....a už jsem šla angličákovat do bláta vedle. V tu chvíli jsem si říkala, jak si budu na crossfitu vážit toho, že dělám angličáky na rovné gumové podlaze a už nikdy na ně nebudu nadávat. (což mě samozřejmě přešlo hned v úterý, a včera taky:D)
Hod oštěpem v mém případě vypadal jako největší parodie, takže ano, zase a zase na zem.
Při plazení se pod ostnatými dráty jsem si vzpomněla na to, že ti závodníci, co jsme ráno viděli v televizi, pod tím váleli sudy. Tak jsem teda sudy válela taky. Jen mi jaksi nedošlo, že kdybych se plazila, byla bych špinavá jen z jedné strany, ale takhle hned ze dvou, a k tomu bláto i ve vlasech a uších. Geniální.
Vběhnout do příkopu z hnusnou vodou se mi taky vůbec nechtělo, ale naštěstí to byla spolu s tím šplhem jediná vodní překážka.
Do cíle jsem doběhla po 77 minutách a 150 angličácích, což zrovna není čas, na který bych byla pyšná. Kdyby mi šlo vyloženě o to být rychlejší, vykašlala bych se na čekání ve frontě na lezeckou stěnu, a stejně tak bych si "nešetřila síly" při běhu jen proto, že jsem nevěděla, co mě čeká.
Kecáš, seš líná jak veš! Takže po zablácených zádech jsem se zrovna neplácala  a můj muž na mě v cíli čekal celých 20 minut, což pro mě byl jasný důvod pro předsevzetí, že do příštího závodu dám všechno a odběhnu/odabgličákuju to tak rychle, jak jen budu moct, abych se pak po těch zádech opravdu poplala s nosem nahoře.
Na dno svých sil jsem si zdaleka nesáhla, ale toho si ještě tento rok užiju dost.
V Litovli to bylo mnohem náročnější, což dělala nejenom delší trasa, ale hlavně to neskutečný vedro a k tomu hodně hodně hodně vodních překážek. A podle toho, co jsem slyšela nebo četla byl oproti jiným Litovel ještě ten z nejlehčích, takže se mám na co těšit, až si zaběhnu nějaký v horách a v nechutné délce. Celkově to podle mě byla taková méně extrémní, dostupnější varianta, kterou by mohl zvládnout každý, kdo se občas alespoň maličko pohne - i když tam by možná na dno sil i došlo. Tím, na jakém to bylo místě tam byla i o něco menší atmosféra (výhled na kolotoče a vůně cukrové vaty), než asi běžně bývá, ale zase to mělo jiné výhody - třeba to, že je Praha mnohem lépe dostupná, než konec světa Litovel, Valča nebo Kouty, a Pražákům jsem docela záviděla, že se mohli hned doma osprchovat. 
Pak už zbývalo jen udělat ze sebe alespoň trochu člověka, což se mi moc nepovedlo, když jsem vymyslela, že pod tu ledovou venkovní sprchu ani nepůjdu a bude stačit, když ze sebe shodím to špinavý oblečení a utřu se vlhčenýma ubrouskama.
Po nekonečně dlouhém boji s mini ubrouskem v ruce a tělem stále od bláta jsem se nasoukala do čistého oblečení, vzala si FINISHER tričko na krk si pověsila medaili, aby bylo poznat, že jsem byla na závodě a nechodím takhle nechutná běžně, a vydali jsme se na nádraží. Na cestu jsem si za odměnu koupila v BioPointu nejlepší veganskou celozrnnou pizzu a perník, a jelo se vlakem domů, kde jsem se pak strašně dlouho snažila drhnout špinavou ruku, než mi došlo, že je to modřina.
Během pár miniut jsem se snažila ze sebe udělat princeznu, převlékla se do šatů a lodiček a spěchala na Galavečer českého boxu. 
A ne, neptejte se, co vím o boxu, ale víno tam bylo nejlepší!
Princeznovské tričko, ve kterém jsem původně chtěla běžet,ale nakonec zůstalo v tašce a zásoba výborných tyčinek.

10 komentářů:

  1. Máš můj respekt, já jsem se na žádný takový závod ještě neodhodlala .. :D (hlavně proto, že bych se bála, že ani nedoběhnu do cíle .. :D )

    OdpovědětVymazat
  2. ako vraví slečna nadomnou, tiež by som na to nemala :) klobúk dolu :)
    MakeUpByVeo

    OdpovědětVymazat
  3. "Po nekonečně dlouhém boji s mini ubrouskem v ruce a tělem stále od bláta jsem se nasoukala do čistého oblečení, vzala si FINISHER tričko na krk si pověsila medaili, aby bylo poznat, že jsem byla na závodě"....HA HA HA! :D To moc dobře znám! Jednou takhle po doběhnutí maratonu mě vzali naši do docela nóbl pizzerie..zpocená a smradlavá jak prase, ale s medailí na krku mi to bylo úplně jedno, protože "ať přece všichni viděj, že jsem uběhla maraton!" :D

    OdpovědětVymazat
  4. viděla jsem tě! :) byla jsem jako dobrovolník na té kladině, ale vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že jsi to ty... čekala jsem aspon trochu růžové :D

    OdpovědětVymazat
  5. Spartan mi pripadá už nechutne skomercializovaný a závod na pražskom výstavisku by ma asi definitívne pochoval. Ale máš jednoznačne obdiv za to, že pri válaní sudov pod ostnatým drátom tie tvoje feši oblečky prežili- v Liberci zo zeme trčali celkom ostré skaly :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, bohužel je z toho "masovka", ach jo. Ale naštěstí je i pár jiných závodů jako Mad Race na Vaňkáči nebo Steel Run v Třinci.

      Vymazat
  6. Market, hezký článek. Tak nějak mi přijde, že ten závod samotný byl jen taková doplňková akce :-)
    http://radinsen.blog.cz/

    OdpovědětVymazat
  7. Zdravím vás byla jsem vloni v červenci jako dobrovolník na Sparťan race v Donovalech.Velké horko,stovky lidí,ale pro mě jako nezavodnika úžasný zážitek, co teprve pro ty kdo zvládly celý závod.Skvělá myšlenka,skvělý celý den.Doufám,že i vy to tak cítíte.Svaťka

    OdpovědětVymazat
  8. Do Cafe Jen jedině s rezervací :-) obzvlášť o víkendu na snídani. Je to maličký (ale fakt boží, to je fakt!), takže se tam moc lidí nevejde. Včera zrovna otevřeli zahrádku, tak to hned jdeme odšpuntovat.

    OdpovědětVymazat
  9. Skvelý článok a aj fotky! :) Pristalo ti to! Aj môj bratranec sa zúčastnil na tej akcií. :))
    partofnicol.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat