NOVÝ BLOG

Jak jsem jen mohla zapomenout?

Jak jsem mohla jen tak z ničeho nic začít psát jinde, aniž bych se rozloučila s tímhle blogovým starouškem?

Jak jsem....no, mohla být takovej lajdák?

Každopádně, kdybyste chtěli číst moje články i nadále, všechny novější čekají TADY. Od Dubaje přes Krakow a Berlín až po Skotsko....nebo fitko ve Frýdku.

Jak bydlím?

Vítejte u mě doma.

V království, kam když jednou vstoupíte, budete nacházet světlý chlupy na oblečení několik dalších měsíců.

V království, kde je v ledničce vždycky víc vína než jídla.

Kde se nádobí umývá v úterý a ve čtvrtek.

Kde se po zemi válí mimo jiné roličky od toaletního papíru, kelímky od jogurtu a ponožky, protože nic to mopsí mládě nemiluje víc.

Kde se žehlí jen........no, když si tu košili chci zrovna vzít na sebe.

Kde jsou skříně narvaný oblečením, ale já stále nemám co na sebe.

Kde nikdy nenajdete ty tajemný předměty s názvy jako imbusák, křížovej šroubovák, vrtačka, nebo snad pravítko. Ale místo toho třeba plyšovýho jednorožce nebo 10 stejných balíčků celozrnných těstovin.

Kde se internety platí až po mailové upomínce.

Kde je topení denně ověšený sportovním oblečením.

Kde televize je jenom proto.....že už tam prostě je.

Kde je nejoblíbenější dvojicí mlýnek na kávu a moka konvička.

Kde můžete zametat denně ehm čistě teoreticky, a přesto se budete brodit v závějích mopsích chlupů.

Kde nemůžete do výšky metr dvacet nad zemí nechávat NIC, protože byste to za chvíli neměli.

Kde to v pondělí vypadá docela k světu, ale ve čtvrtek už byste nechtěli ani čekat v předsíni.

Kde.........už jsem říkala, že víno v lednici vždycky mám?

No, prostě můj domov už skoro rok. V klidné části Brna, všude blízko (teda až na práci, kterou mám na konci světa - v překladu: v Heršpicích), s balkonem a se třemi pokoji, přestože by mi zatím klidně stačila jen garsonka. A tak jednu místnost používám jen k odkládání věcí, sušení oblečení nebo na dám-sem-ty-tašky-s-papírem-jen-na-chviličku-než-je-odnesu. A samozřejmě, neodnesu. Prostě sklad, kde by se všem milovníkům pořádku mohlo udělat zle,

Tam vás pro vaše dobro nevezmu, ale jiné části bytu vám ukážu ráda. Není to ještě zdaleka podle mých představ, ale postupně se snažím, aby to tak jednou bylo. 

Miláno

Nachozených kilometrů: 35789

Spořádaných croissantů: 578

Litrů Prossecca: 23

Skleniček Aperolu: 6

Navštívených obchodů: 7677

Hodin v metru a tramvajích: 569

Hádek jak v pravé italské domácnosti: 5

Skoro-nehod kdy nás málem srazila Vespa nebo Fiat: 68565

Vypadám jako Michael Jackson co předvádí moonwalk vsedě, ale ve skutečnosti jen zkoumám, kolik fotek jsem tou svou kalkulačkou zase nafotila.

8 důvodů, proč si zamilovat Livigno

Už jsou to tři týdny, co na sobě nemám helmu ani lyžařské brýle, nesnídám u švédských stolů a nepiju prosseco v 9 ráno, ale až teď jsem se dostala k sepsání 10 důvodů, proč se mi v Livignu tak líbilo, a proč by se tam mohlo líbit i vám. A jak tak vídám na všech těch internetech, a hlavně jak jsem slyšela na sjezdovkách a lanovkách, do Livigna jezdí čím dál víc Čechů. #skorojakonamakarskou #prosímne

#LIVIGNO část I.

Ještě na začátku prosince jsem si říkala, jaká je škoda, že se zase nepodívám nikam na hory. Že mi to zase nevyjde.

A teď se mi najednou v ložnici suší snowboardová výbava a za sebou mám 4 dny, kdy jsem se měla vyloženě jako princezna (i když jsem tak s tím rudým omrzlým obličejem, upocenýma vlasama a přimrzlou nudlí u nosu nevypadala ani náhodou).

Ty 4 dny byly v Itálii, v krásným horským Livignu. A vůbec bych se nebála říct, že je to jedno z nejkrásnějších italských míst, což by ale ode mě neznělo zrovna věrohodně, vzhledem k tomu, že z Itálie znám osobně jinak jen Řím (a že ten je teda taky nádhernej!). 

Ze všech stran hory, krásné stavby s dřevěnými balkony, z každého hotelu i penzionu výhled na kopce, protože jinak to tam snad ani nejde. Dlouhá nákupní třída která je večer krásně osvětlená, všude spousta světýlek, až to vypadá jako nějaká vánoční vesnička. Na každém kroku pizzerie nebo restaurace, bary plný prossecca a Aperolů a v létě i nádherně modrý jezero. A k tomu desítky kilometrů upravených sjezdovek se všemi druhy lanovek, ze kterých jsou ty nejkrásnější výhledy.

Oblíbit si Livigno zkrátka vůbec nebylo těžký.

Že si to tam zamiluju jsem věděla prakticky hned, když jsem poprvé  večer při cestě k hotelu uviděla ty nádherný hory...a do ruky mi přistála první sklenička prosseca.

Některý dny jsou lepší, některý horší….a někdy si prostě musíte jen a jen říkat, jak je ten život boží.  A to jsem si říkala s každým pohledem na ty zasněžený hory, s každým plátkem prosscuitta (a že jich bylo jak roční zásoba pro celý horský město! No co, kdyby  mě náhodou zasypala lavina, musela jsem mít zásoby na přežití!) a s každým dalším croissantem a cappuccinem.

Nebyla jsem tam na dovolené s rodinou nebo partou kamarádů, jak by se možná mohlo zdát. Přestože jsem si to všechno užívala, jako by to tak bylo. Byl to presstrip pro novináře a redaktory z celé Evropy, kteří píší rubriky o cestování. Ne jako propagace nějakého konkrétního hotelu, cestovky nebo společnosti, ale celého města jako takového. Aby se co nejvíc lidí dozvědělo, jak je tam krásně. (Jasně, uplatili mě. Bombardinem, Dortíkama. Prosseccem. Prosscuittem. Ale stejně bych dala ruku do ohně....nebo radši do mascarpone za to, že to tak je.)

No, asi je jasný, že já novinář zrovna nejsem, a že moje „novinářská kariéra“ začala a zároveň skončila praxí v Mladé Frontě, kde jsem jako malý stydlivý kuře šudlila pidi mini odstavečky o malých medvíďatech v ZOO a vinařských slavnostech.

A o to víc jsem vděčnější, že se tam našlo místo zrovna pro mě. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit - ani když jsem si před odjezdem četla nabitej program, kterej byl tak lákavej, že jsem skoro záviděla sama sobě.

V pondělí jsem spala přesně tři hodiny. A když jsem o půl čtvrté zamykala dveře bytu, chudák Albus vůbec nechápal, co se děje a co v takovou šílenou hodinu vymýšlím. A řeknu vám, že k brněnskýmu nádraží ve 4 ráno se nehodí nic jinýho víc, než hešteg #TONECHCEŠ. 

Ano, caps lockem.

Napřed mě čekala cesta do Prahy, kde jsem se potkala s naší českou skupinkou, a poté jsme vyrazili na osmihodinovou cestu. Ta byla sice sakra dlouhá, ale stála za to (a hlavně není  nic, co by pár kafí a pár redbullů nespravilo!).

A ještě než vám povím, co jsme ty 4 dny dělali, je tu pár zcela nesouvisejících italských poznatků.

PRVNÍ.

Jak se pozná dospělost?

Je to v okamžiku, kdy jste schopni sami platit všechny svoje účty řádně a včas? (zdravím UPC i Vodafone a slibuju, že jednou to bude i bez těch upomínek!) 

Je to ve chvíli, kdy bydlíte sami v bytě 3+1 a všechno zvládáte s prstem v nose? Máte uklizeno jako ze škatulky, nestane se vám, že byste zapomněli koupit toaletní papír (ahoj, kapesníčky s kytičkama!) nebo sáčky do koše, a když vám praskne žárovka, nečekáte do dalšího dne s baterkou jen proto, abyste se zeptali kamaráda v práci, jestli u té výměny musíte vypnout pojistky? (ano, jsou dotazy, na které i Google odmítá odpovídat!).

Nebo je to snad ve chvíli, kdy jste natolik moudří, že žehlíte a myjete nádobí pravidelně, abyste se vyhnuli naříkání (no dobře, spíš kurvahajzlnasratdoprdeleserunato) nad tou obří hromadou?

A nebo je to ten okamžik, kdy víte, že s vínem se pije i voda? Ve stejném množství.

Nebo naopak to, když rozeznáte víc druhů toho vína, než bílý-červený-sladký-suchý? A ano, růžový!

No...a nebo ta fáze, kdy si kupujete boty a oblečení podle toho, jak pohodlné a funkční to je, a ne podle toho, jak to vypadá (no co, ty stříbrný polobotky jsem fakt potřebovala!) nebo jak červená cedulka z toho visí?

Když máte víc rozumu než štěstí? Když je vaše lednička plná? Plná jídla? A ne ve stylu rajčatová omáčka-víno-sýr? 

Nebo když víte, že talířek se zlatým okrajem do mikrovlnky nesmí? 

Že boiler není karma? Že imbusák není šroubovák? Že se do panelu blbě zatloukají hřebíky?

Nebo když si zvládnete sami, se vší elegancí a úrovní, složit IKEA postel?

Nebo když........

No dobře, Čistý svědomí zrovna nemám. a ruku do ohně za to, že jsem mladá dáma a ne zmatený kuře, bych rozhodně nedala.

Ve skříni mám sice spoustu košilí, jedny z nejnavštěvovanějších stránek v mém prohlížeči jsou Lidl (máte pravdu, to je k zamyšlení!) a LinkedIn, a nedávno jsem měla upřímnou radost z nákupu nových utěrek, hader, vůně na záchod a voňavého přípravku na nádobí.

Ale taky jsem si o půlnoci zalomila klíč v zámku, nachladila se jen proto, že neumím odhadnout počasí, ztratila důležitou součástku od mlýnku na kávu, takže teď na ty zrnka jen smutně koukám, a pravidělně zahazuju důležité účtenky. 

Jo, o té dospělosti by se fakt dalo diskutovat.

Ale přesto si připadám alespoň tak dospělá a svéprávná, abych se dokázala rozhodnout, JESTLI a CO budu do konce života nosit na ruce.

A tak jsem se rozhodla.

Kafe, kafe, kafe aneb workshop s kávou Nero

Říká se, že žádná historka nezačíná pitím vody. A tak to prostě je. Naopak pozváním na kávu spousta zábavných historek mnohdy začíná, a u něčeho ostřejšího často končí.

Když se s kamarádkou domlouvám, že musíme probrat všechny ty důležitosti, většinou je to domluva "na kafe", i když vždycky moc dobře víme, že to v překladu znamená litr Pálavy nebo pár skleniček Aperolu. #stanese

No a víte, kdy jsem poprvé uznala, že pracovat v open space pohromadě s desítkami lidí nakonec není tak skvělý, jak jsem říkala? Když jsem se doslechla, že si i lidé z úplně jiných oddělení na konci patra začali všímat, že ta blondýna z marketingu chodí nějak podezřele často ke kuchyňce pro kafe.

Kafe je slovo, co za den řeknu minimálně 577x. Je to něco, co nesmí ve spíži nikdy chybět, nebo je zle. A kofein je něco, co nikdy nesmí přestat kolovat v mých žilách, nebo je ještě hůř. 

Kafe je prostě to,co ke mně patří úplně stejně, jako to, že jsem blonďatá, směju se vlastním vtipům a povídám si se svým mopsem. Je to něco, bez čeho si mě spousta lidí neumí pomalu ani představit, a vidět mě v pracovní dny bez velikýho hrnku s nápisem "It´s getting HOT in here" od milé Blaničky před obličejem je skoro nemožný.

Kafe je zkrátka něco, co nikdy neodmítnu. Ať už je to to nejlepší latté z celého Brna, co se podává V Melounovém cukru, levná Jihlavanka v práci zalitá vodou s vodním kamenem ze staré konvice, břečka na benzínce uprostřed ničeho nebo kvalitní, čerstvě namletá Etiopie připravená pod rukama zkušeného baristy.

#somzávodila Battle of Brno

Snad ještě nikdy se mi nestalo, aby mě nějakej sval bolel 6 dní.

A rozhodně nikdy se nestalo, abych řekla/napsala slovo ring dipy asi tak 56788x za jeden týden. (taky proč bych někdy mluvila o klicích na kruzích, že. To není zrovna téma, kterým někoho zaujmout/okouzlit/sbalit/rozpoutat diskusi. I když ne, že bych takový témata jinak znala #nonepovídej)

A taky se ještě nestalo, abych si u nenáviděného cviku jménem thruster říkala, že mi vůbec nevadí, protože bude mnohem hůř, nebo abych byla ráda za to, že místo normálního plavání plavu se šedesátikilovou (takže o trošku lehčí kamarádkou) figurínou. 

A nebo abych na závodním poli minutu jen tak úplně v klidu postávala, zatímco ostatní vedle dřeli. A taky už se dlouho nestalo, abych si objednala tolik jídla, že by mi to číšník pomalu nevěřil.

Ne, dobře.....s tím úplně posledním kecám, to se stává pravidelně. #avástakysním

Triko propocený jak starej dělník po šichtě a výraz, jako bych si ty dřepy ani neuměla spočítat? Ale kdepak! Princezny se přece nepotí, a takhle vypadá maximální soustředění! #anebotakyne #kočička #IQ12

#somzávodila Don´t Quit Challenge

Minulou sobotu ráno, ještě před snídaní, se mi běželo hodně těžko. To ale nebylo nic proti tomu, jak špatně se mi běželo přesně o týden dřív týdnem. A tenkrát na tom, na rozdíl od té soboty, záleželo.

To se totiž v Ostravě konaly závody Don´t Quit Challenge. Smíšené dvojice. Sportoviště přímo pod vítkovickou pecí. Stovky nazvedaných kilogramů, hromada shybů (ehm v některých případech teda spíš jen pár ubohých kousků), lekce dřevorubectví v podobě osmdesátikolové klády, pot a u někoho samozřejmě i slzy a krev, skvělá atmosféra, pořádně zasloužený pozávodní burger a......a prostě den, na který jsem se tak dlouho těšila.

Krakow, část II. - jak nám chutnalo Polsko #jídlojídlojídlo

Když se řekne jídlo z Polska, spoustě lidí se vybaví nekvalitní čokolády, co kakao neviděly ani přes uličku v supermarketu, levný salámy z prasečích kůží a slepičích nožiček, nebo rozpustněý kafe co chutná jako kůra ze stromu. Polsko rovná se levný potraviny v hnusných levných obalech?

Ale vůbec ne.

Jídlo z Polska = boží serniky, co pořádně šlapou na paty všem cheesecakům, nejlepší čokoládky z čokoládovny Wawel, ve které stoprocentně šlehají čokoládu vodopádem, protože jinak by nebyla tak jemná, výborný pirožky a čerstvý preclíky a spousta dalších víc i míň tradičních dobrot. A navíc za ceny, který vás při placení bolet nebudou.

Když Terka vymyslela, že pojedeme do Krakowa (a taky koupila lístky, vybrala ubytování, a postarala se o všechno, k čemu je potřeba orientační smysl...), hned jsem si vzpomněla na článek, co jsem kdysi četla u Veroniky z Ghetta a ne z toho židovskýho. Pamatovala jsem si, že jsem tam psala o království sladkých mini dortíků Cupcake Corner (co prý není jen na rohu - potvrzeno, zklamání!), o pirožkách, a taky o jakési podivné zapečené bagetě s kečupem.

Poté, co jsme přijely Polski Busem (byl lepší, než to zní, fakt!:D) na nádraží, jsme hned si všimly několik stánků s preclíkama. Tradičníma, Krakowskýma, co mají speciální tajnou recepturu a prodávají se jen v Krakowě. Bylo jasný, že je budeme muset ochutnat, ale byl čas oběda, tak to chtělo něco většího.

Ve velikým obchoďáku hned u nádraží nám padl do oka nějakej mexickej fast food. Sice nic typicky polskýho, ale ke spokojenosti mi stačilo, že jsem quesadilu nikdy neměla, že to bylo dobrý a zasytilo to. Ale další dobroty už jsme chtěly víc polský, víc místní.

A kam jinam zamířit hned poté, co jsme se ubytovaly, než na ten vytoužený cupcake, co jsme navíc měly jen pár kroků od hostelu. #náhoda #takurčiě

Cupcake Corner
Musím říct, že asi nejsem úplně cupcake-člověk (jasně Markéto, je úplně normální dělit lidi podle dortů!). Cupcaky se mi na pohled líbí strašně moc. Jsou tak rozkošný, tak krásný, fotogenický, prostě ňuňu! Ale krémy na mě bývají ve většině případů až moc sladký (i když bych nevěřila, že to někdy o něčem řeknu!) a až moc máslový. Mnohem radši mám spíš tvarohový dobroty a dortíky jako cheesecake, nebo vláčné jako mrkvový dort. Ale stejně jsem cupcake mít musela, to je jasný!
Po někonečně dlouhým vybírání jsem si dala variantu se slaným karamelem a Terka s burákovým máslem. Nemusím ani říkat, že ten její byl lepší! Ale oba chutnaly dobře, i když jsem si potvrdila, že jiný dortíky mám radši. Ledový kafe taky přišlo vhod, a navíc to uvnitř bylo krásný, jak v domečku pro panenky.
Cupcake Corner je ve městě hned několikrát, a v kažém najdete spoustu druhů cupcaků, a k tomu taky lákavě vypadající zmrzlinu (pořád si nadávám, že jsem neochutnala red velvet!), milk shaky nebo cookies.

#AIRRACE

Na kolik jamek se hraje golf? Jakou rychlostí jezdí závodní formule? Kolik pokusů je při biatlonu na jeden terč? Co všechno patří do desetiboje? Jak velký je volejbalový hřiště? Může se v kick boxu kopat do hlavy? Kolik hráčů je ve florbalovým družstvu? Kolik lidí se vejde do dračí lodě? 

Nevím a nevím.

Jak jde o sporty, teda o ty, který nedělám (a vzhledem k tomu, že sport dělám přesně jeden...:D), zasloužila bych si skoro nálepku ignorant, protože o nich nevím skoro nic. Dokonce si ani nejsem jistá, jak dlouho trvá fotbalový zápas a kolik hokejistů se prohání po ledě (aneb další odstavec z kategorie #tosismělanechatprosebe) a koukat na sporty mě prostě moc nebere. Menší výjimkou je Olympiáda, ale i z té jsem tenhle rok viděla jen úplný minimum. A sportovní šerm zrovna ne. O šermu jsem toho věděla ještě míň, než o ostatních sportech (a to je co říct!) a šermíře jsem si vždycky jako dlouhovlasý chlapíky, co si zrovna odskočili od natáčení filmu Tři Mušketýři.

No, to jsem ještě netušila, že jednou budu s olympijským šermířem Sašou Choupenitchem (ne, jako d´Artagnan opravdu nevypadá:D), sportovníma novinářema, redaktorama a RedBull týmem popíjet až do ranních hodin Aperoly a jeden koktejl za druhým. A že to bude tak super večer i vikend nabitej zážitkama. A tím nemyslím ty koktejly! I když....mmm ten Aperol...

Vlastně ještě v polovině týdne jsem si myslela, že můj program na víkend bude ve znamení úklidu, praní, žehlení, vaření a dalších podobných věcí, co jako #hospodyňkaroku #stepfordskápanička během týdne zrovna nestíhám a nebo to není na žebříčku priorit. Ale když mi napsala Anežka z RedBullu, jestli bych si nechtěla udělat výlet do německa na závody RedBull AirRace, s radostí jsem odložila praní a uklízení na dobu neurčitou a sbalila si věci. Martina Šonku jsem znala z různých rozhovorů dokonce i já, neskutečný záběry z Budapešťského AirRace mi taky neunikly, a věřila jsem Anežce, že to bude opravdu výjimečnej zážitek (a nebo to bylo tím, když mi říkala, že jsou všichni piloti fakt pěkní chlapi? :D). 

Krakow, část I. - náš výlet ve 20 bodech

Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že jednou budu nadšená z dovolené "na východě" v Maďarsku nebo Polsku, asi bych se mu vysmála a dál vysněně koukala na obrázky Anglie, Ameriky nebo Řecka. A pak si sbalila růžový plavky a jela do Chorvatska.

To vůbec neznamená, že by mě teď žádná z těch vyjmenovaných zemí nelákala, ale stejně nadšená jsem i z výletu do míst, kam dřív nebývalo úplně cool jezdit. Není to prostě Ibiza. A teď najednou stačí projíždět Instagram a uvidíte tam víc fotek z Budapešti než z Prahy, a Krakow se svýma kavárničkama a hromadou restaurací taky pořádně šlape na paty jiným městům.

No a 5 hodin cesty a zpáteční lístek z Brna za čtři stovky? To by byla škoda nevyužít! Ve dvoupatráku s názvem Polski Bus jsme sice kafe a noviny nedostaly a fun and relax si musely zařídit samy, ale utekla překvapivě rychle, a brzo jsme vystupovaly na autobusovém nádraží u velkého obchoďáku, kolem kterého bylo snad víc stánků s preclíkama, než lidí. Preclíky já ráda, lidi ne.

Bláto, voda, angličáky...zase!

Počtvrté jsem měla na hlavě závodní čelenku s číslem jak pro nějakýho vězně, počtvrté bláto v uších, počtvrté modřiny na místech, kde se od dob pole dance neobjevily, počtvrté jsem byla u angličáků sprostá jak dlaždič, počtvrté jsem si nadávala, že nemám víc na běháno, počtvrté jsem odmáčela zablácený oblečení a počtvrté jsem si domů dovezla těžkou medaili, kterou nemám kam dát, ale přece to nevyhodím.

Zkrátka počtvrté si můžu odškrtnout „splněno“.

Nejtěžších 400 metrů v životě (po roce zpátky na kopci hrůzy!)

Redbull že dává křídla? No, ty moje jsou spíš ze shybů a vzpírání, ale v Harrachově mi byly přesně na dvě věci. Na nic a na nic. Tam to totiž v sobotu bylo jen o nohách, hlavě a fyzičce. A já jsem neměla pořádně připravený ani jedno.

#tonechceš

43 hodin v Edinburghu - část II. - Spartan Race

Skotsko. Edinburgh. Sobota. Šest ráno. Jeden z těch kamenných domů, co vypadají všechny podobně: 

Zazvonil budík, a mně se TAK nechtělo vstávat! A když jsem si uvědomila co mě čeká, nechtělo se mi dvojnásob. Ale nebylo to nic, co by hrnek kafe a ta nejsladší dobrota (protože rychlá energie na závod a protože je to prostě dobrý!) co jsem v celém Edinburghu našla, nespravily.

Před sedmou už jsme s Adamem, co tam byl za Reebok/Idnes/agenturu/prostě pracovně vyráželi směrem ke Spittal Farm, místu uprostřed zelených kopců, kde nevidíte nic než kamenné statky, tisíce ovcí a o trochu míň krav. Byla hrozná mlha, asi tak o deset stupňů míň než v ČR a já jsem si pořád dokola říkala, jak dobře to nakonec dopadlo. A tím myslím to, že mě čekalo jen něco málo přes 5km, a ne něco přes 20.

43 hodin v Edinburghu - část I.

43 hodin v Edinburghu. Z toho necelé dvě hodiny v kopcích za městem mezi hromadou dalších, stejně zablácených a omlácených závodníků, a tisícovkou ovcí. Za tři dny čtrnáct hodin spánku, 56754 káv a zhruba stejně redbullů. Pár utracených Liber, foťák plný fotek stejně šedivých, jako to typické počasí, a ještě víc modřin. Špínu za nehtama budu čistit ještě dlouho, ale mnohem dýl budu vzpomínat na tenhle parádní a pořádně nabitý víkend ve Skotsku, kam jsem měla možnost letět díky Reeboku na závod Spartan Race. Původně jsem měla běžet Beast (20+ km #tonechceš), ale kvůli komplikacím s registrací a letenkou jsem nakonec bohužel/díkybohu běžela jen kratší Sprint. Ale o tom příště.
Když už jsem měla to štěstí, že jsem se mohla podívat do Skotska, snažila jsem se všechen čas využít na maximum a i samotné město si užít nejvíc, jak to půjde. A tak jsem se třeba první den vrátila z procházky až po desáté večer (a to jen proto, že jsem se bála, aby mě tam nepřepadl nějakej Jack Rozparovač! Jako že by mě zabil, samozřejmě. Nic jinýho by se mnou v těch mých oblíbených roztrhaných džínách, co mi dělaj divnej placatej zadek, fakt vyvádět nechtěl), přestože bych měla radši odpočívat a čerpat sílu na závodní den a vstávání v nechutnou hodinu. Ale spánek je zráta času, když máte na tak krásný město jen pár hodin! #moudro #topovídejkruhůmpodočima 

#zeživota sportovec nebo kavárenský povaleč?

Jsem spíš sportovec, nebo kavárenský povaleč? No, naštěstí se to nevylučuje a můžu být naplno obojím. Teda ne teď, když koleno řeklo sportu NE, ale obecně.

A jestli jsem spokojenější mezi hrazdou a činkou, nebo v pohodlném křesílku, se šálkem v jedné ruce a talířkem ve druhé ruce? Těžko říct. Když ležím na gumové podlaze, špinavá od magnézia a koupu se v kaluži vlastního potu (#princezna) po zvládnutém vražedném WOD, mám pocit, že nic lepšího být nemůže. Zvrácený, já vím. 

Ale když sedím v kavárně v měkké sedačce, s milou společností (se kterou můžu všechny nemile zdrbat!), předemnou je hrníček plný kofeinu, pro který platí čím větší-tím lepší a ze stolku se na mě smějě nějaká dobrota, říkám si, že tohle je rozhodně to nejlepší na světě a jen lituju, že mi ještě na LinkedIn nepřišla nabídka hlásající "staňte se naším profesionálním kavárenským povalečem!".

A právě v kavárensko-sportovním duchu se nesl i můj výlet do Prahy.

 

První měsíc s Albusem ve 12 bodech

Už je to nějaká doba, co jsem byla tak nervózní, že jsem nemohla pomalu ani spát, a zároveň se strašně těšila. Těšila, ale snažila jsem se si to moc nepřipouštět - když si totiž něco moc přeju, bojím se abych se netěšila až moc a nebyla pak zklamaná, kdyby to nevyšlo. V tomhle jsem docela expert - na jednu stranu se vždycky všeho bojím, stresovat se dokážu úplně ze všeho a sama sebe dostávat do větší a větší paniky, a hlavu mám plnou scénářů, jak a proč to nevyjde. Na druhou stranu mám vždycky živé a bohaté představy o tom, jak by to vypadalo, kdyby...

....třeba když nemám jisté, že budu moct kvůli kolenu v nejbližší době pořádně trénovat, natož závodit, ale už přesně vím, co si vezmu na sebe nebo co si pak dám za odměnu (burger, burger s hranolkama a kýblem majonézy, prosím!).

Prostě takový to, když se na vás usměje fešák (12 bodů z 10!) v baru a vy se hned vidíte, jak s ním trávíte dovolenou na Bahamách, vánoční svátky v Jeseníkách a přesně víte, co vám bude nosit za snídaně do postele. Nebo když podáte přihlášku na vysokou školu, ještě ani nevíte, jak budou vypadat přijímačky, ale už víte, jakou barvu bude mít vazba vaší diplomky a kde budete sedět v kantýně a kolik kelímků kafe tam týdně vypijete. Nebo když pošlete životopis do vysněné práce, nevíte, jestli vás vůbec pozvou na pohovor, natož aby vám tam vyklidili stůl, ale vy už víte, o čem si budete povídat s novýi kolegy a jaký druhy cukroví jim přinesete před Vánocema na ochutnání. Nebo když dostanete filmový scénář, a hned víte, co řeknete jako děkovačku na Oscarech  promiň, Leo!, nebo........jo, to jsem prostě já, tyhle představy.

A spoustu představ jsem měla i o tom, jaký to bude, až se mi splní moje veliký přání v podobě ne tak velikého psa. Mopsíka!

#challengeaccepted aneb moje výzva pro letošní léto

Edinburgh, jedno z mých cestovatelských přání. Staré kamenné domy, hrad jako z pohádky (té mé oblíbené, o čarodeji s jizvou na čele), promenáda kolem pláže, spousta kaváren s voňavou kávou a ještě voňavější dortíky...

Poprvé navštívím Skotsko, poprvé budu v Anglii jinde, než v Londýně. Po delší době zase uvidím moře, i když hodně studené. Poprvé uslyším skotský přízvuk, ochutnám místní speciality, budu si procházet město. Někdy s mapou, někdy schválně bez ní. Už jsem si i našla místní CrossFit box, kam si zajdu na lekci, a od milé Lídy jsem dostala seznam nejlepších podniků, od čokoládovny až po vegetariánskou pizzerii a k tomu tipy na místa, kam každý fanoušek Pottera prostě musí. 

A hlavně ta nádherná příroda! Louky, skály, útesy, okolo kterých si půjdu zaběhat pár kilometrů.

No nezní to jako ideální prázdninový výlet?

Zní. Jen to má jeden malililičký háček. 

Zaběhat si pár kilometrů totiž v tomhle případě znamená dvacet. Dvacet PLUS. Třeba dvacet jedna, třeba dvacet osm! No nepovídej. A k tomu angličáky. V mém případě minimálně stopadesát. A voda! Tak ledová, že by mi na zahřátí nepomohl ani panák skotské. A další příjemné věci jako lezení přes milion překážek, šplh na zabláceném laně, plazení se v bahně, plazení se pod ostnatým drátem. Takže odhadem tak čtyři hodiny utrpení, kdy budu střídavě nesnášet Skotsko, nesnášet celej svět, nesnášet každýho, kdo se na mě podívá a střídavě chtít umřít.

Prostě Spartan Race v té nejtěžší podobě.

Rovnou úroveň BEAST, a aby toho nebylo málo - rovnou taková, kterou poběží budoucí mistři Evropy.

 

#zeživota: Praha (přes objektiv kalkulačky)

V Praze jsem byla poprvé až jako trochu starší dítě, myslím že tak okolo 8 let. Do té doby jsem o ní měla jen spoustu představ utvořených podle vyprávění od babičky, z filmů, nebo různých fotek, a strašně jsem si přála to město jednou vidět. Asi tak nějak, jako mám teď spoustu představ o New Yorku, jak jinak než ze všech těch filmů, a sním o tom, až poprvé uvidím domy s požárním schodištěm, dám si pořádně mastnej donut, zaběhám si v Central Parku (v tom spojitost s donutem nehledejte) a ztratím se na hlavním nádraží kam půjdu jen proto, že ho znám z filmů.

Od té doby, co jsem jako malá skoro se zatajeným dechem koukala z Hradu na Malou stranu a snažila se spočítat, jestli je těch věží opravdu sto, jsem tam jela tolikrát, že mých návštěv bylo možná i víc, než těch pražských věží. Teď už se místo počítání věží spíš rozčiluju nad tím, že kafe ve žlutých autobusech je hnusný, ale stejně si ho pokaždé dám, že vždycky z metra vylezu na špatné straně nebo že není nic horšího, než stánky s Matrijoškama v centru. I po tolila letech tam ale vždycky jedu ráda. A to nejen proto, že mám ráda to město samo o sobě, ale taky proto, že když už tam jedu, je v tom nějaký důvod, nějaká zajímavá akce. A nebo alespoň výlet, což znamená taky ochutnávání dobrot v místních podnicích, od burgerů až po dortíky! (princeznu a půl království za burger a batátový hranolky z Dishe, prosím!). A tentokrát to byl spíš ten první důvod, ale hlady jsem taky nebyla.