Celozrnný tvarohový štrúdl

Štrúdl. Štrůdl. Závin. Strudel. Těsto s tvarohem. Tvaroh s těstem. Jak chcete.

Dortíky, cheesecaky, moučníky, croissanty, zákusky a další dobroty, kde se nešetří kostkami másla, kelímky smetany a už vůbec ne cukrem jednou za čas pro radost vůbec neuškodí, ale na každý den to samozřejmě není. Ale to tenhle závin naopak klidně je. K snídani, ke svačině, po tréninku, nebo prostě jen tak ke kafi. 

Doma se dočkal komentářů ve stylu "chutná to tak....hmm...zdravě",  alespoň neubylo ale když jsem ho pekla na crossfitové závody do Bratislavy (jako divák...ale třeba někdy?) tak měl velký úspěch. A pro mě je to v poslední době jedna z nejoblíbenějších svačin. 

Recept je původně od Monči Gavlovské z jejího krásného receptáře plného zdravých sladkých dobrot, kde je jako jablečný závin s ořechy, taková zdravější varianta klasického štrúdlu (a největší dobrota!), který jsem pekla už několikrát. Ale protože mám ze všeho nejradši cokoliv s tvarohem #nasvaly a pudingem, zkusila jsem místo jablek i tvarohovou náplň, což dopadlo taky moc dobře.

#dejtemutohooscara a dva filmy, dvě knížky

Dva filmy, dvě knížky, co mě v poslední době zaujaly.
Paradox je, že knížky, o kterých budu dneska psát jsou úplně miloučké, hezoučké na pohled i co se obsahu týče, a dost možná se budete při jejich čtení přiblble usmívat. Zkrátka ideální čtení třeba k odpolednímu kafíčku a dortíčku na růžovém talířku. Nebo ke čtení před spaním, ve voňavoučkém povlečení a růžovoučkém pyžámku.
Krev. Hnus. Mrtvola sem, mrtvola tam.Vnitřnosti. Kusy masa. Rozstřelenej mozek ve vlasech. Přespávání v koňské mrtvole.
Jo, ty filmy naopak úplně ke kafíčku a dortíčku nejsou, a pastva pro oči zrovna taky ne.
No co, rovnováha musí být.

Před nějakou dobou mi přítel říkal, že si dal předsevzetí nebo spíš slib, že si každý měsíc koupí alespoň jednu knížku. A to se mi moc líbilo.
Zatímco Lukáš si koupil Hobita a pak ještě cosi, já jsem se toho chytla taky a mám obavy, že u jedné knížky měsíčně to zdaleka nezůstane. Ani u dvou. A tohle jsou první z nich...

Zápisky z tréninků

Už jsou to dva měsíce, co jsem vyměnila brněnský CrossFit New Park za CrossFit Destiny. 

Nové prostředí, noví trenéři a noví lidé, a tak mám pocit, že mě to jako takový nový začátek ještě víc nakoplo a zase o kousek posunulo. Dost možná je to i tím, že tam teď bývám na lekcích skoro nejslabší, není výjimkou, že jsem jako jediná holka mezi klukama (ale množství růžové na mých oblečcích vydá minimálně za tři :D), a předepsaná RX váha na jednotlivé WOD bývá kolikrát moje maximálka. Maximálka na jedno opakování. Ne třeba na 70!

Ale spousta věcí zůstává při starém, třeba jako dvě pravidla:

1) Pokud během tréninku nechceš končit s crossfitem, nebyl to dobrej trénink!

2) Pokud si po WOD nelehneš na zem, tak se to nepočítá!

A tak stále končím s crossfitem a válím se po zemi zaprášené křídou minimálně 5x týdně. 

Zničená, omlácená, s modřinama po celým těle a rukama horšíma než 5 dřevorubců dohromady, ale po tréninku vždycky nadšená a natěšená na další.

A v čem je crossfit nejlepší? Je pořád kam se posouvat, v čem se zlepšovat, a nikdy to nebude dost. 

I když někdo umí zdánlivě všechno, od gymnastiky přes vzpírání až po veslování v perfektním čase, stejně je stále co zlepšovat, zdokonalovat, posouvat váhy výš a výš. A co teprve když ani zdaleka neumíte všechno, je spoustu cviků, co neumíte udělat ani jednou, natož za slušný čas v mnoha opakováních, fyzička zdaleka není na jedničku, a váhy na vzpírání taky ne. A to je přesně můj případ. Zvládám toho sice opět víc než před půl rokem i před měsícem, ale zdaleka to nestačí. 

A protože "slow progress is better than no progress" a počítají se i mini krůčky dopředu, dneska to bude o tom, co se mi v poslední době povedlo a z čeho mám radost. 

Když se mi něco podaří, hned je svět krásnější a já mám chuť tančit oslavné tanečky. A je úplně jedno, jestli to bylo třeba to, že jsem si konečně přidala na nějaký cvik o mini pidi kotouč navíc, že se mi něco povedlo úplně poprvé, nebo že jsem ve WOD měla lepší skóre než pár dalších (ale jinak vůbec nejsem soutěživá, haha).

A když se mi naopak vůbec nic nedaří, jsem slabá jak mimino a prostě to nejde? To jsem pak na sebe strašně nas...štvaná, sprostá (myslím, že jen v duchu, ale nejsem si jistá..), a samozřejmě končím s crossfitem. Vždycky říkám, že je blbost se porovnávat s někým jiným, že by se každej měl soustředit na to, co je těžký pro něho samotnýho, bez ohledu na to, jaký to je pro ostatní. Porovnávat se jen sám se sebou, ne s někým jiným a radovat se z toho, co před nějakou dobou nešlo a teď už to jde.

To je teorie. V praxi mi to občas nevychází, a když mi něco nejde, samozřejmě se hned porovnávám s někým komu to jde jak nic, a ne s někým, pro koho je to, co umím já jak nic, těžký. Klasika.

Kokosovo-banánová pečená ovesná kaše

Když už něco peču, nejčastěji to je stylem "vytáhnout věci z ledničky, obrátit to do mísy, zamíchat vidličkou a nalít do formy". Ideálně, aby to nezabralo víc než 5 minut a nebyly potřeba víc, než dva kusy nádobí (o tom, že i při tomhle minimalistickém pečení zašpiním polovinu kuchyně radši nemluvím).

Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dělala kynuté těsto, a nebo pekla něco složitějšího. A nic složitějšího to nebylo ani tentokrát. 

Pečená ovesná kaše - snídaně, svačina, nebo prostě jen dobrota ke kávě, kterou jsem si teď moc oblíbila.

Jasně, není to zákusek, kterým okouzlíte vzácnou návštěvu, nadělíte někomu k narozeninám, a nebo budete podávat k slavnostnímu nedělnímu obědu, ale jako něco, co zasytí a zároveň je to zdravý a dobrý poslouží skvěle. Já si ji teď dávám nejradši jako druhou snídani/svačinu ráno po tréninku, a je to vždycky dobrá motivace, proč všechny ty thrustery, angličáky, snatche a podobný hnusy přežít!

#bydlení

Celá moje rodina je dost technicky zaměřená. Oba rodiče mají před jménem Ing., Terka tam bude mít za dva roky Ing. arch., byt máme plný různých stavebních katalogů, papírů, pravítek, a každou chvíli se v pokoji objeví nový model nějaké stavby.

No a pak jsem tady já. Matematika mi kazila vysvědčení už od druhé nebo třetí třídy, a úplně jsem ji přestala chápat ve chvíli, kdy jako pomůcky na vysvětlení přestaly stačit jablka, hrušky a dílky pizzy. Kvůli matematice jsem málem na gymplu ani nešla k maturitě, a špatnou prostorovou představivost budu mít asi vždycky. Ať už to jsou logické úkoly, kde máte určit, co je na druhé straně kostky, nebo.....nebo třeba rozvržení nábytku v prostoru. 

A to druhé mě v blízké době čeká.

Jako ten nejméně praktický člověk na světě samozřejmě nejsem schopná rozhodnout, jestli je lepší umístit vodovodní baterii na vanu nebo do zdi, jestli dát v kuchyni zásuvky vedle sebe a nebo každou z jiné strany, na kterou stranu kuchyňské linky dát myčku, zda zvolit kachličky rozměrů 15x15 nebo 18x18, jak hluboký umyvadlo, nebo snad jestli je lepší parkety nalakovat či namořit. 

Místo toho mám ale naprosto přesnou představu o tom, jakou si pořídím formu na pečení, jaké hrníčky na kávu nutně potřebujeme, že vaflovač ve tvaru srdíček bude lepší než ten co dělá vafle hranatý, jak pověsím na zrcadlo světýlka, do jakých skleniček budu kamarádkám míchat koktejly (těšte se, kočičky!) nebo do které blízké pekárny budu z nového bytu chodit s mopsem ráno pro snídani.

Takže je vám asi jasný, že praktické informace o zařizování interiéru se ode mě nedozvíte (ale ten recept na wafle vám ráda dám!). Ale co se týče těch nepraktických, ráda se s vámi podělím o úplně první představy o tom, jak by mělo vypadat mé nové bydlení.

Teď probíhá rekonstrukce - nové bytové jádro, nová koupelna, elektroinstalace a takový-ty-věci-kterým-nerozumím, a zhruba do dvou měsíců se budu stěhovat - do nového, i s mým mužem. 

Nebude to nikde do podnájmu, ani do žádného náhodného bytu, a už vůbec ne nikam daleko. Jen o necelé dva kilometry dál, blíž k centru (blíž na Crossfit ojojoj!). Bude to do bytu po dědečkovi, který už bohužel tři roky není mezi námi, a tak je to byt, ke kterému mám moc hezký vztah. Ještě teď si úplně živě pamatuju, jak jsem tam na Štědrý den před dvaceti lety z okna kuchyně viděla Ježíška! Fakt!

Na jednu stranu se strašně moc těším, na druhou stranu z toho mám trošku strach - přeci jen, být oficiálně dospělá má i svůj háček v podobě složenek, účtů za elektřinu, volání opravářů a podobně božích věcí. 

A protože se teď budu zabývat i vším okolo bydlení, zařizování, vybírání ideální barvy na zeď nebo přemýšlení o tom, jak vypadá ideální knihovna, čas od času se i tady objeví nějaký ten článek s heštegem bydlení.

A co jsou moje první plány, které věci v novém bytě rozhodně musí být?

Všechny obrázky jsou z Pinterestu, vlastní nemám....zatím.

#avástakysním

Ještě před pár lety jsem si myslela, že nikdy nebudu pít kafe. Vždyť je to hořký a nedobrý!

Taky jsem si kdysi myslela, že nejlepší herečky na světě jsou dvojčata Olsenovy.

A nejlepší cvičení že je zumba.

A stejně tak jsem byla naprosto přesvědčená o tom, že nikdy nebudu počítat žádný kalorie, makroživiny, nic takovýho, protožeprobohaproč.

......a teď mám v mobilu staženou aplikaci Kalorické tabulky a vážím si burákový máslo. Fakt.

Člověk míní, časy mění, nebo tak nějak. 

Ani teď to ale nechci nijak přehnaně hrotit a řešit víc, než je nutné, a rozhodně to pro mě neznamená nějakou dietu, omezení nebo vzdávání se oblíbených dobrot. Když pojedu někam na výlet, určitě to nebude s hromadou krabiček navážené rýže, a když půjdu s kamarádkou na vínko, nebudu tam pít vodu s citronem. Ale v běžné dny si to teď chci nějakou dobu počítat, protože jsem už delší dobu cítila, že je potřeba to nějak srovnat. Zaprvé jsem měla dost často hlad i přesto, že jsem si myslela jak jím dost, a tak jsem potom pořád chodila něco ujídat. Tady lžíce burákovýho másla přímo ze skleničky, támhle půl balení sýra, pak zase pro kousek čokolády....pořád něco, ale hlad ne a ne zahnat.

Za druhé mám pohybu opravdu hodně, chci lepší a lepší výkony, ale to bez správného jídla půjde těžko.

A za třetí? Nic nečekaného.....asi jako každá slečna/žena/paní/dáma jsem občas nespokojená se svojí postavou a vím, že když bych zhubla třeba dvě, tři kila tůčku bůčku, byla bych mnohem spokojenější. A lehčí na hrazdě! K tomu by mohlo bohatě stačit, že nebudu každou chvíli ujídat kraviny a na úkor toho šidit normální porce.

Sportovní předsevzetí

Dávat si předsevzetí, jak si začnu na přednáškách dělat zápisky, pravidelně obnovovat playlist v iPodu a účet za telefon platit dřív, než mi přijde esemeska s napomenutím? Ehm...spíš ne.

Nakonec se totiž stejně vždycky ukáže, že se to dá očůrat i bez zápisků a všechno si stáhnout, ty ohraný písničky, co mám v iPodu už sto let mám stejně nejradši, a ta napomínající esemeska stejně nikdy není s pokutou.
Předsevzetí, do kterých se pouštím s velkým odhodláním není konec prokrastinace, velký úklid ani procvičování jazyků, bohužel. Jsou to ta sportovní. Jejich plnění mi totiž dělá největší radost - tedy svým způsobem. Zvráceným způsobem. Hned po té bolesti a pocitu že tohle a tamto nesnáším. 

Dát si předsevzetí, že zhubnete 2, 5 nebo třeba 15 kilo? Pokud vás to udělá šťastnými a nebo pokud jste tlustí a opravdu to potřebujete, proč ne. Ale dát si předsevzetí, kterým si splníte něco, co jste dřív nezvládali/neuměli/neudělali vám dá mnohem víc, opravdu!
A je jedno, jestli je to uběhnout maraton, nebo poprvé uběhnout míli bez zastavení.

#2015

Někdy mám pocit, že je u mě pořád všechno tak nějak ve starých kolejích, žádné velké změny.
Pak se ale stačí otočit, podívat se, co všechno se událo a změnilo za pouhý jeden rok, a hned měním názor - děje se toho pořád dost, a o pořádné zážitky rozhodně nebyla nouze. Spousta cestování, ještě víc sportu, poznávání nových lidí, noví kamarádi....a nebo taky nové zkušenosti, nová práce, bakalářka a státnice. A tady je několik hlavních bodů...

Silvestr v Mikulově

Rok 2015 se povedl, a tak si zasloužil i hezké rozloučení. A rok 2016 se taky povede (#somrozhodla), takže bylo potřeba hezké přivítání.

Vánoce hodně prožívám, jsem dost "vánoční člověk", ale Silvestr oproti tomu až tak moc neřeším. Úplně nevyhledávám takový to organizovaný opíjení se, když někam jedete už s tím, že vám bude 1. ledna neskutečně zle. To samozřejmě neznamená, že bych byla abstinent a nikdy si nějakou tu tekutou radost nedala - Naopak, třeba předvánoční svařáky a punče mám moc ráda. A stejně tak veledůležité debaty nad skleničkami vínka a nebo nejrůznější koktejly v baru, kam jdeme s kamarádkama v šatičkách jako princezny a během večera náš vybraný slovník, make-up i chování výrazně upadá. Jo, to mám moc ráda. Jednou za čas.....dlouhý čas

Na žádnou "chlastací chatu" ani velkou párty s nuceným veselím jsem letos jít nechtěla, a tak jsme se s přítelem domluvili, že zůstaneme v klidu doma (aneb jak poznáte, že stárnete:D) , dáme si vínko,  sýry a další dobroty, o půlnoci si připijeme Bohemkou, koukneme z balkonu na rachejtle, zapálíme prskavku, a konec.....a 1. ledna hezky začít dobrou snídaní, s čistou hlavou a dobrou náladou.

Na poslední chvíli jsem si to ale rozmyslela, a i když Silvestr nějak extra neprožívám, chtěla jsem, aby to bylo zajímavější, než být jen doma. A když jsem přemýšlela, kam by se dalo jet na výlet (z těch reálnějších možností, připíjet si o půlnoci s výhledem na Eiffelovku nebo vítat nový rok v teple v Dubai by mě taky neurazilo, ale...:D), jako první mě hned napadl Mikulov - jedno z nejoblíbenějších měst, u krásné Pálavy, s jistotou nejlepšího vínka, od Brna nedaleko....a je jedno, že jsme tam byli už petstotisíckrát. V zimě ještě ne! (a to jsem ještě ani netušila, že uvidím Mikulov poprvé i ve sněhu)

Vánoční Vídeň

K žádnému jinému období se neváže tolik tradic, jako právě k Vánocům. A tím teď nemyslím tradice jako je lití olova (co jsme doma dělali jen jednou, a kupodivu nebyli žádní mrtví ani ranění), pouštění lodiček ze skořápek nebo krájení jablíček, ale předvánoční zvyky, které má každý své vlastní. A pro mě je to převdvánoční návštěva Vídně, která prostě být MUSÍ. 

Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem si všechny ty trhy s horkým voňavým punčem v kýčovitém hrníčku procházela, ale vždycky to pro mě bude něco, co se jen tak neomrzí. 

Punče jsou sice rok od roku dražší, počasí tu pravou zimu připomíná čím dál méně, ale jinak bylo všechno i tentokrát tak, jak má být.

#vícečasunačtení ( a #vícečasunavaření )

Jsou tři hlavní typy dárků.
Hranaté, trošku těžší (i když s pokrokem technologií rok od roku lehčí), dobře se balící a nejdražší.
Měkké, špatně se balící, a s přibývajícím věkem čím dál oblíbenější.
Tvrdé, placaté, těžší, radost je balit, a stejně jako ty měkké úměrně stoupá i jejich obliba.
A právě o tom třetím typu bude dneska řeč. Původně jsem sem chtěla dát tipy na všechny možné knížky, které se mi líbí a které by podle mě určitě udělaly radost i někomu dalšímu. Ale když jsem si uvědomila, že větší část toho, o čem chci psát jsou stejně kuchařky, rozhodla jsem se to tak nechat a napsat o různých kuchařkách, které pod stromečkem určitě potěší.
Protože na knížky s příběhem může mít každý jiný vkus (i když Šťastnou knihu si prostě přečíst musíte!), ale s jídlem je to snadnější a knížkou plnou inspirace na ty nejlákavější dobroty můžete uspět jak u kamarádky, která čte jen dámské časopisy, tak i u sestry, které se pod tíhou severských detektivek každou chvíli propadne polička. A navíc je velká šance, že z toho i něco vytěžíte - přeci to nesní všechno sami!

Sportovní víkend v Ostravě

Jak vypadají ideální dny?

V mých představách to jsou dny, kam patří výlety, hromada dobrého jídla (které jsem nemusela vařit), spousta kavárenského povalování nad kelímky plnými voňavých káv s perníčkovým sirupem v milé společnosti, a aby se to všechno vyrovnalo, tak i spousta sportu, samozřejmě takového, který mě baví nejvíc, a navíc v krásném prostředí. K tomu nějaké ty nákupy a čas strávený se skvělými lidmi. Všechno samozřejmě bez tak přízemních věcí, jako jsou nejrůznější povinnosti, práce nebo starosti se školou ze které mě dost možná brzo vyhodí. Tak nějak si žijou princezny. Které zásadně nevstávají jinak, než tak, že je probudí vůně čerstvých palačinek nebo cinkání příboru nad waflemi.

A když pomineme fakt, že cvičení, které mám za sebou nebylo pro princezny ani náhodou, jsem se takhle princeznovsky měla celý víkend.

Protože tenhle víkend byl jeden z těch, které jsou tak nabité, že máte pocit, jako by trvaly celou věčnost, a ne jen od pátku.

Tenhle víkend jsem totiž vyrazila do Ostravy, úplně poprvé do toho kraje razneho o kterém jsem vlastně nevěděla o moc víc, než že se tam mluvi kratce (a tenhle článek se původně měl jmenovat #ostravapyčo, ale...), medaili za životní prostředí by tam ovzduší nevyhrálo, a cenu za nejkrásnější stavby taky ne. Monča, která v Ostravě pracuje jako fitness trenérka mě se svým přítelem Martinem pozvali na Předvánoční Bootcamp v Jatomi, na kterém se právě Monča podílela.

No a protože nejrůznější sportovní akce a výlety zároveň jsou pro mě jedna z těch věcí, které se neříká ne, sbalila jsem do tašky všechno sportovní oblečení, co doma mám, a nastavila budík na nechutných 4:40 (s vidinou velmi, velmi chutné snídaně!).

"TO DO LIST" na prosinec

Sedím ve své vánoční mikině (chlupatá červená, s krabicí mléka a sušenkama pro Santu! No není to boží?! Dobře, odpovím si sama), piju nejvoňavější vánoční čaj z kýčovitého vánočního hrníčku z vídeňských vánočních trhů, k tomu mi hraje Christmas is all around, z adventního kalendáře jsem si ráno snědla už druhou čokoládku a na rukou by se ještě daly najít škrábance z výroby adventního věnce.
A přesto mě letos vánoční nálada tak nějak míjí. Zatím. A to je dost zvláštní, jínak jsem totiž nejvíc vánoční člověk a minimálně od poloviny listopadu odpočítávám prosinec, až to všechno začne. 

#crossfit - od úplného začátku

Za pár týdnů to bude rok, co jsem poprvé přišla na lekci crossfitu. Neměla jsem ani ponětí o nějakých snatchích, thrusterech, a už vůbec ne o clusterech. Na hrazdě jsem se neuměla ani zhoupnout pomocí kippu, natož abych udělala shyb bez dopomoci. Samotná osa se mi zdála neskutečně těžká, nehledě na to, že jsem ji držela jak koště. Kliky ve stojce pro mě byly nedosažitelný sci-fi, vždyť jsem sama nezvládala ani obyčejnou stojku o zeď! Když už, tak za pomocí dvou lidí, a to každý za jednu nohu. A největší obdiv u mě měly slečny, co si na osu nakládaly zelený kotouče! (=10kg)
No zkrátka moje crossfitové znalosti i schopnosti byly tehdy asi tak obrovské, jako můj biceps.

Od té doby se toho hodně změnilo, a i když si občas pořád připadám jako ten největší začátečník co se nikam neposouvá, při vzpomínce na ty první lekce musím uznat, že tam pokrok přeci jen je.
Po rukou sice stále nechodím, udělat muscle-up je pro mě úplně nedosažitelná představa, se svým slabým tricepsem neudělám ani jeden ring dip a není výjimkou, že když přijde na řadu vzpírání, alespoň jednou skončím na zadku/na zádech/pod osou, s úsměvem od ucha k uchu jakože to nic. 
Takže jo, mám před sebou ještě dlouhou cestu, než budu moct říct "hmmm, jsem fakt dobrá" a poplácat se po svalnatých zádech. A možná právě proto, že mám ještě v živé paměti, jaký jsou ty úplný začátky pokaždé soucítím s někým, kdo zápasí se samotnou osou a vyděšeně kouká na první mozol.
A právě o tom bude dnešní článek - jak začít s crossfitem a jaké to je v úplných začátcích.

CFT Battle 2015 - první týmové závody!

S příchodem chladnějšího počasí každý rok odpočítávám dny a týdny do jednoho období. Tím myslím to, kdy se Svoboďáku objeví dřevené stánky s turbomoštem a punčem, pořídím jízdenky do vánoční Vídně, začnu nakupovat vánoční dekorace a všechno s perníčkovou příchutí, poslouchat vánoční písničky, vyrábět adventní věnec a u pokladny v Bille se tvářit, že ten adventní kalendář samozřejmě není pro mě.

Tento rok jde všechno vánoční úplně mimo mě. Zatím. Tentokrát jsem totiž celý podzim odpočítávala dny a týdny do 22. listopadu - do prvních týmových závodů v crossfitu, kam jsme se chystali s týmem zvaným Princezny (což se ve společnosti 41 týmů s cool drsnými názvy docela vyjímalo).

Střídavě jsem se moc těšila a střídavě bála a panikařila ve stylu "nemáme tam co dělat, bude to trapas a ostuda", a tento víkend jsem se konečně dočkala. 

Závody byly v sobotu i neděli, v nafukovací tenisové hale u brněnského Boby Centra. První den byly závody jednotlivců, o kterých jsem původně přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla pro týmy. Tak jsem šla alespoň načerpat závodní atmosféru a hlavně podpořit kamarádku Lucku, která je tak šikovná, že se probojovala až do finále a umístila se na krásném 10 místě. 

A konečně jsem se taky potkala s milou a šikovnou crossfiterkou Natty Cholevovou, kterou sleduju už dlouho (na svoji facebookovou stránku dává i spoustu zdravých receptů, podle kterých bych si ráda něco upekla....kdybych nebyla líná), a celkově to byl parádní den, až na chvilkové záchvaty paniky ve stylu "panebože už zítra!". 

V neděli byly na řadě týmy. Kdybych měla shrnout celý závod do několika bodů a být stručná, líbilo se mi tohle:

- závodní trička v růžové barvě (je důležitý mít srovnaný priority)

- část peněz ze startovného šla na dobrou věc, na dětskou onkologii

- nejlepší atmosféra, která mi dala motivaci minimálně na 6554 tréninků

- nejlepší podpora kamarádů

- spousta boleti = po dokončení spousta radosti

- dobrá organizace a WOD s cviky, které jsme zvládli i my jakožto slabší kousky - takže žádné muscle upy, chůze po rukou ani ring dipy

A co se mi nelíbilo?

- žádné zázemí pro závodníky, WOD moc dlouhé, takže se dlouho čekalo

- hudba tam hrála STRAŠNĚ nahlas, že jsme si skoro vyřvali hlasivky, a taky nás to stálo pár trestných angličáků, protože jsme se neslyšeli

- trochu zima a písek všude (stěžovat si můžu, když se náš tým jmenuje Princezny, ne?)

- tlustá a kluzká hrazda, která se mi s mýma hobitíma prstama špatně držela (Markéto dej si facku a přestaň se vymlouvat!)

A když bych měla být stručná o trochu méně?

Tak si uvařte kafe a jdeme na to, bude to dlouhý! 

Ráno mi zvonil budík kolem šesté hodiny. Byla jsem tak nervózní, že mi ráno ani moje nejoblíbenější snídaně v podobě pohankových palačinek s jogurtem a medem nechutnala tolik, jako obvykle. Ale nechtěla jsem si to moc připouštět. Věděla jsem, že Tom a Kristy jsou z toho nervózní ještě víc, a tak jsem se snažila dělat jako že nic a štvát je milionem řečí o tom, jak to bude dobrý (taky proto, že jsem to byla já, kdo s tím nápadem přišel :D). Jirka se buď nebál vůbec, a nebo to na něm nebylo vidět.

Poté, co jsme si vyslechli jak bude vypadat první WOD jsme kupodivu nezačali panikařit. Vypadalo to docela v pohodě a zdálo se, že to nebude žádná prasárna.

Vypadalo to tak, že každý z týmu musel udělat 2x30 výstupů na bednu, holky se dvěma 10kg kotouči v rukách, kluci dostali po 15kg. A zatímco jeden dělal výstupy museli dva členové týmu viset na hrazdě, jinak se ty opakování nepočítali. Časový limit byl 18 minut a pořadí týmů se určovalo podle toho, kdo stihl nejvíce opakování. 

To nezní tak hrozně, ne? Ani mně to tak nepřipadalo. Jen tak si viset na hrazdě a do toho pár výšlapů...

Ale realita byla o dost horší. Ty kotouče strašně klouzaly, že nestačil ani centimetrový nános křídy. Málo kdy se mi podařilo udělat víc než pět výstupů bez toho, abych si to musela přechytit (a utrousit pár sprostých slov). A ta hrazda? Jedním slovem HRŮZA. Jsem zvyklá na tenčí, a tahle se mi dost špatně držela. A hlavně byla úplně nová, neošoupaná a taková jakoby mastná novotou (co to je zase za přirovnání?:D) a pokusy o udržení se byly opravdu zoufalstvím.

(a ne, toto není fotka z natáčení filmu Umučení Krista).

(a kdybyste se divili, co to tam visí za koule - není to vánoční výzdoba, ale vynález, na kterém museli chudáci na závodech jednotlivců dělat shyby)

Natrápili jsme se u toho mnohem víc, než jsme si na začátku dokázali představit. Ale nebyli jsme zdaleka jediní - po vyhlášení průběžných výsledků po prvním WOD přišlo překvapení - ze všech 42 týmů jsme byli přesně v polovině, což pro nás, Princezny v konkurenci spousty zkušených i některých elitních závodníků byl úspěch, který nám hned dodal trochu sebevědomí do dalšího WOD.

WOD číslo 2 byl 400 wallballů (=hod 6kg medicimbalu na vysoký terč), dohromady v týmu. Háček byl v tom (kromě toho, že wallbally jsou hnus!) že se míč nesměl ani předávat, ani zastavit, ale střídání muselo proběhnout tak, že ho další člen týmu chytil a plynule udělal další cvik. Když míč spadl na zem, znamenalo to 5 trestných synchro angličáků. Pro všechny. Tady přišlo první hlasité doprdele. 

Šla jsem na řadu jako první. Udělala jsem 20 wallballů a sama sebe jsem překvapila, že jsem se vůbec trefila - házet na tak vysoký terč zvyklá nejsem, na tréninku to je vždy jen na čáru na zdi, která se trefuje mnohem lépe a není tak vysoko. Jirka po mně míč krásně chytil a nasázel tam neuvěřitelných.....vlastně nevím kolik, ale moc wallballů. Všichni jsme na něj jen křičeli ať nepřestává, že jestli to půjde dál tímhle tempem, tak to vyhrajeme. Tom jich tam naházel taky spoustu, Kristy to šlo krásně......a pak se to zlomilo a přišlo angličákovací období, kdy nám (a zejména nějaké blondýně s růžovou čelenkou, pardoon!) to pořád padalo nebo se to odráželo od hrazdy, a tak jsme museli dělat jeden angličák za druhým.

 V tu chvíli ze mě lítalo víc sprostých slov než za celý život dohromady, ale Jirka mě překonal se svým" dopi**, zku**enáááááá á zas**náááááá hrazda, to bych zakázal ku**aaaaaaa!", co museli slyšet všichni v okolí minimálně 30 kilometrů. Prostě Princezny. 

O dvě kávy, jeden Redbull a dvě tyčinky později....

Dozvěděli jsme se, jak vypadá třetí WOD, respektive třetí a čtvrtý dohromady, protože mezi nimi byla jen minutová pauza.

Během dvou minut jsme měli v týmu udělat maximální počet mrtvých tahů. Jen s jednou osou, kterou jsme si museli předat, nesměla se položit na zem. Bylo jedno kdo udělá kolik a v jakém pořadí - jediná podmínka byla, že každý člen týmu musel udělat alespoň jeden mrtvý tah.

Jestli tam byly nějaké feministky, musely skákat nadšením. Rovnoprávnost mužů a žen jak vyšitá, žádná lehčí váha pro ženy, ale pro všechny stejná váha 60kg. Vzhledem k tomu, že pro kluky to bylo relativně lehký, polovina jejich maximálky, zatímco u mě se to té maximálce nemile blížilo (bohužel, královna mrtvých tahů zrovna nejsem), jsme se strategicky rozhodli že já i Kiki uděláme 3 nebo 4 opakování, a ve zbytku času to kluci doženou. Radši ať to tam nasází rychle jak stroje, než abychom to tam my dvě dělaly pomalu jak dvě dámičky. 

Měla jsem sice tričko lift that shit, ale moje role "stůj, křič a nech pány pracovat" byla tentokrát pro tým přínosnější. 

Tom s Jirkou odvedli skvělou práci, a tak se tým Princezen mohl pyšnit číslem 70 mrtvých tahů za dvě minuty.

Čtvrté WOD znělo "Týmová Fran", což znamená pro každého 21-15-9 shybů a stejný počet thrusterů (dřep a výraz nad hlavu - pro holky 25kg, pro kluky 40).

Když jsme se to dozvěděli, nebyla jsem z toho nijak moc vyděšená.

Kristy chtěla, abychom si šly zkusit shyby na hrazdu, která byla v hale k dispozici na rozcvičení. Moc se mi do toho nechtělo - proč bych se unavovala zkoušením něčeho, o čem vím, že to umím bez problému? 

Kristýnka ale nevypadala, že by se spokojila s tím, že budeme odpočívat, a tak jsem to šla s otráveným výrazem zkusit. Vyskočila jsem na hrazdu a pokusila se udělat pár shybů (vždy děláme crossfitové, ne striktní).

Visela jsem na hrazdě a koukala na Kristy pode mnou, která se mě se zmateným výrazem ptala "co sakra děláš?!"

První co mě napadlo bylo samozřejmě to, že byly moje shyby natolik okouzlující a boží, až jí z toho spadla brada........haha ne, kéž by. Ukázalo se, že ta tlustá hrazda se mi v kombinaci s namoženým předloktím opravdu držela tak blbě, že jsem ANI JEDNOU nedostala bradu nad hrazdu.

Tedy ANI JEDEN shyb. 

Největší panika.

Hlavně že furt rozhlašuješ, jak jsou shyby tvůj oblíbenej cvik, hrdino! 

Chtěla jsem okamžitě končit s crossfitem! 

Opravdu jsem nevěřila, že v téhle tlustá hrazda-bolavý předloktí-panika situaci udělám alespoň jeden shyb, natož 21-15-9 tedy 45! 

Před očima jsem měla představy o tom, jak náš tým končí kvůli mé neschopnosti poslední, jak to všechno kazím.....a zase jsem končila s crossfitem. 

Začínalo se ve dvojicích - já a Jirka na thrusterech, Kristy s Tomem na hrazdě, a střídání mohlo být až poté, co oba z dvojice dokončili sérii. 

Thrustery jinak nenávidím, ale tentokrát to šlo docela samo, 25kg nebyla zlá váha a hlavně jsem myslela jen na to peklo co přijde - na shyby. 

Na ruce jsem si dala asi tak 50 kilo křídy a k hrazdě přišla s tím, že se pokusím alespoň o jedno opakování.

Tentokrát byla moje rozhodčí nejhodnější Alča, která mě uklidňovala, ať zkusím alepoň pár a klidně si to rozděluju. Třeba po sedmi, což mi přišlo nepředstavitelný, když jsem nedoufala ani v jeden.

Zhoupla jsem se.........a ono to šlo!

10 shybů unbroken! Aaaaaa největší radost na světě! 

Zezadu jsem slyšela podporu známých hlasů, Alča mi počítala opakování a chválila za každý pokus, což mi neskutečně pomáhalo, až jsem dokončila všech 21 shybů a šla na 15 thrusterů.

V tu chvíli jsem už dost trpěla, křídu jsem měla v puse i nose a nemohla se nadechnout, chtěla jsem umřít, ale z davu (no dobře, v mých očích to byl dav:D) jsem slyšela Alču, Lucku, Zuzku a další hlasy, které mě spolu s představou, že to kazím celému týmu, nenechaly nic vzdát.

.....a tak jsem padla na zem přesně půl minuty před koncem časového limitu! Za chvíli vedle mě padla Kristy a mně došlo, že jsme to všichni zvládli! Hned potom, co jsem se nadechla a napila to byl nejlepší pocit! 

Měla jsem z nás radost a byla jsem pyšná, že jsme to zvládli. Dokonce mě to tak nakoplo, že jsem se začala modlit, aby to stačilo na postup do semifinále, jen abychom si ještě mohli zacvičit. Nenormální.

Na postup to samozřejmě nestačilo, tam šlo jen 10 nejlepších týmů a my jsme vybojovali 32 místo ze 42.

To nejspíš nezní tak, že byste měli padnout na zadek, ale náš cíl byl jít si to zkusit a pokud možno neudělat ostudu (a na bednu útočit třeba za rok?:D), přeci jen to byly závody, kde se sešly týmy s úplně jinými zkušenostmi a nějakým tím pohárem na poličce. Takže na to, že to byly první velké a úplně první týmové závody, kterých se účastnila i česká crossfitová elita, jsem spokojená (ale taky trochu naštvaná na sebe, kdyby mi nepadaly ty wall bally, bylo by to místo třeba ještě jiný) a tenhle den řadím na nejlepší sportovní zážitek v životě. 

Ačkoliv jsem byla zničená, upocená a špinavá, byla jsem šťastná jak už dlouho ne. Ty endorfiny jsou kouzelný. A pocit, že můžete dělat něco, co vás tak moc baví s lidma, co máte rádi, je k nezaplacení. 

Každýmu bych přála se dostat do takové fáze, aby pro něj už bylo nepředstavitelný jít do fitka JEN PROTO, aby měl splněno/pro dnešek odcvičeno/spálil kalorie/vybudoval svaly. 

A teď ještě pár fotek....

Kristy vypadá, že ji hrazda nudí a Tom využívá pár vteřin mezi střídáním k masírování předloktí. Což jsem měla dělat taky, dneska je pro mě utrpení i psaní tohohle článku (a to i přes to, že mi kamarádka Alenka ruce masírovala, nejlepší servis! I svačinku jsem dostala! :D)

Čekala jsem, že ty ruce budou mnohem horší. Na 45 shybů tak málo krve? To se jen tak nevidí! 

Křída. Té padlo během závodů víc než na průměrné základní škole za rok!

Dva dny jsem na ty raw dortíky koukala a říkala si, že si jeden po dokončení dám....za odměnu. Jenže pak se řeklo sushi. Running sushi.

U angličáků nás nejvíc potrápila jejich synchronizace, tedy abychom byli všichni najednou nahoře i dole. Jakmile se jeden opozdil, nepočítalo se to. V tu chvíli byl v našich očích rozhodčí nejzlejším člověkem na světě! (kletby, které jsem k němu v tu chvíli vysílala beru zpět! :D)

RedBully, který do mě padly 3 v naději, že mi narostou křídla na ty shyby a princeznovký kapesníčky. Aby mě provázela síla, to je jasný!

Nervózní úsměvy před startem, a po několika hodinách odměna v podobě dvouhodinového AMRAPU.

#avástakysním

Už několik minut sedím nad prázdnou stránkou bloggeru a přemýšlím, co napsat na úvod. Nenapadá mě vůbec nic, kromě toho, že to ve mě vyvolává hlad. Musela jsem se dvakrát zvednout a jít do kuchyně.

....o pár minut a tři krajíce "večerního chleba" s avokádem a kozím žervé později:

Když už je to jídelní článek, kromě chvalozpěvů na všechna ta nefotogenická jídla neuškodí i pár slov k tomu, co a jak jím.

Jím pořád tak nějak stejně. Převážně zdravě, s nějakou tou malou kostkou čokolády ke kafi, lžičkou medu na palačinky nebo třeba proteinovou tyčinkou, která nemá složení zrovna takový, jako kdyby vyrostla na zahrádce. No a jednou za čas nějaká ta domácí dobrota nebo úplně nedomácí croissant taky neuškodí.

Nejím podle žádného směru, a kromě smaženého a sladkostí se nesnažím omezovat nic. Sacharidy jsou kámoš, tuky stejně tak, a mléčné výrobky v čele s tvarohem jsou základ. Jen občas trochu bojuju s tím, jestli jíst nebo nejíst maso. Na jednu stranu na maso chuť skoro nikdy nemám a představa, že krájím a vařím syrový maso pro mě vůbec lákavá není a nedělala jsem to snad dva roky. Taky si říkám, že když si na mase nepochutnám o nic víc, než na tofu/tempehu/seitanu/sýru, nemám důvod to jíst a rovnou si dám nějakou tu "náhražku", což je z etických důvodů mnohem lepší. Pak ale přijdou chvíle, kdy jsem všech těch tofu a tempehů úplně přejedená a nechci to ani vidět.

Takže zvířátka a svědomí na jedné straně, na straně druhé rozum a často i chuť na to maminčino kuře. 

V souvislosti s jídlem mě taky občas napadne, jestli bych neměla upustit od toho svého všeho s mírou a zkusit jíst jinak. Třeba trochu zhubnout, třeba zjistit, že by mi to jinak vyhovovalo víc. A nebo si alespoň zhruba počítat, kolik toho jím, abych se nešidila, a zároveň nejedla něčeho moc (a tím něčeho myslím burákové máslo :D). A tím zhubnout. Trošku. Mít boží břicho, vyrýsovaný ramínka a tak. 

To je jeden hlas v mé hlavě.

Ten druhý hlas mi zase říká, že nijak hubnout nepotřebuju, a že to nejhorší, co by se mi mohlo stát by bylo být otrokem jídla (tak, jako když jsem byla mladá a blbá) a perfektně vyváženému jídelníčku podřizovat běžný život, od kafe s kamarádkou až po dobrou večeři s mužem. A taky že "Real athletes eat and train, they don't diet and exercise". A že diety jsou pro bikiny, co drtí bicáky malou jednoručkou a ne pro crossfitery. 

A protože je mi momentálně ta druhá možnost mnohem sympatičtější a hlavně příjemnější, v tomhle duchu se ponese i dnešní jídelní článek. Burákové máslo, vločky, med, čokoládka.....a s každým tréninkem maličký zlepšení (Dneska konečně 55kg na Clean&Jerk ojojojojoj!).

Zápisky z tréninků

Původně jsem chtěla napsat veledůležitý článek "ze života", s různýma fotkama bídné kvality, co se mi za nějakou dobu nastřádaly v mobilu, aneb #focenokalkulačkou. Pak jsem si ale uvědomila, že by to beztak sklouzlo jedním směrem, a to k crossfitovým tréninkům. Teda hned po jídle. A tak bude jednodušší to nechat rovnou jako článek sportovní a doufat, že svět ještě nějakou dobu vydrží bez mých rozmazaných fotek burgerů a ovesných kaší (protože rovnováha musí být!).

Poprvé na závodech - Bestie Open

Bestie Open, série crossfitových závodů, slovy organizátorů určena začínajícím a hobby atletům s cílem užít si sport. Bestie se koná několikrát do roka, v různých městech, zpravidla v crossfiových tělocvičnách. A letos to bylo poprvé v Brně, na výstavišti v rámci veletrhu Sport Life.

A to se mi hodilo. 

Už je to nějaký ten měsíc, co skoro denně dřu mezi osama, ketltlebellama a hrazdama, a i když vím, že mám ještě strašně moc slabin, na kterých musím zapracovat, rozhodla jsem se to alespoň zkusit, a tak se zdál závod určenej začátečníkům přímo ideální. 

A tak jsem před pár týdny přemluvila (bez použití násilí, fakt!) kamarádku Kristy, Lucku a našeho parťáka Doda, a společně jsme se začali střídavě těšit a bát. A řešit, co si vezmeme na sebe.

A musím říct, že už samotný poslání startovnýho je pořádná motivace. 

Věděla jsem, že třeba takový double unders neboli dvojskoky přes švihadlo jsou základ, bez kterýho se většina závodů neobejde, a taky jsem věděla, že v mým podání jsou docela průser. Nohy věčně zamotaný do švihadla, na rukou šrámy někdy skoro až do krve (jo, tím ocelovým to fakt bolí), a počet opakování, kterej by se dal počítat na prstech. A protože jsem tam samozřejmě nechtěla být za největšího tragéda, na poslední chvíli se mi je podařilo relativně dobře natrénovat (a nakonec se ukázalo, že problém nebyl JEN v mé neschopnosti, ale hlavně v krátkým švihadle:D)

S vidinou závodů jsem si taky zlepšila kliky ve stojce, box jumps a snažila se líp vypilovat toes to bary neboli špičky k hrazdě, a na tréninku jsem se vždycky pokoušela odjet WOD s oficiální předepsanou váhou, která pro mě sice často bývá ještě pořádně těžká, ale je to nejlepší způsob, jak se posunout.

9 důvodů, proč mám tak ráda crossfit

Když jsem si někdy ke konci minulého roku po nějakých těch hodinách mezi jednoručkama ve fitku, kterýma jsem se snažila nahonit svá kostnatá ramínka, stovkách hodin fitboxu a ještě víc hodinách TRX říkala, že by neuškodila menší změna, a že teda zkusím něco novýho, ani náhodou jsem netušila, jak velká změna to bude.
A to jsem ještě zdaleka netušila, že to něco novýho se mi zaryje pod kůži tak hluboko (doslova, od dlaní až po holeně:D), že se z toho stane nedílná součást života, největší závislost i zdroj radosti, a že se o pár měsíců budu chystat na první závody.
A protože už je to tři čtvrtě roku, co se skoro denně dobrovolně týrám, denně si nadávám proč to všechno dělám, neustále se slovy "tak tohle už nikdy" končím s crossfitem a další ráno stejně nadšeně běžím na další trénink, sepsala jsem několik důvodů PROČ.

Podzimní dýňové wafle

Na podzimu je dobrých spousta věcí. Krásné barevné listí. Obchody plné huňatých svetrů a obřích šál a chladné počasí jako jasná záminka, proč si to MUSÍM koupit. Ideální doba pro pečení jablečných koláčů a sypání skořice kam se dá. Týden kávy v Brně. Burčák nebo KofiKofi s nabídkou podzimních sirupů (tady ale platí buď a nebo!). Dřívější a barevnější západy slunce. Nové epizody oblíbených seriálů, které se přes léto odmlčely. Nošení čepic, když máte fakt blbý vlasy, a nikomu to nepřijde podezřelý. A nebo takový ty podzimní činnosti, co už dávno nedělám, ale má svoje kouzlo - třeba pouštění draka (teď už bych se asi zamotala do provázku) nebo výroba zvířátek z kaštanů (teď už bych si asi jen provrtala prsty).
A taky dýně. Všechno z dýní, všechno v oranžové barvě!

A právě snídaně v podobě dýňových waflí je další z důvodů, proč mít podzim ještě radši.