LONDÝN, část 3. - Mrakodrap Rozpalovač, cesta do pravěku a umění nebo "umění"

Jak jsem psala i v předchozím londýnském článku - Londýn je prostě drahej. Jídlo, hromadná doprava, bydlení, zkrátka všechno. Všechno vás tam bude stát pravděpodobně víc, než v ostatních evropských městech. 

Ale taky se říká, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. 

No, zadarmo vám v Londýně nikdo anglickou snídani nedá, scones k čaji o páté taky ne, a kdybyste chtěli jít nakupovat na Oxford Street, bez nějaké té Libry by to taky nešlo. Ale vidět zadarmo obrazy Andyho Warhola, tyranosaura Rexe v budově jak z Harryho Pottera nebo zahradu v oblacích? To už by šlo!

LONDÝN, část 2. - ideální rána + jídlo, jídlo, jídlo

Když jsem byla malá, na výletech jsem si nejradši pochutnávala na tatrankách, paštice, rohlících s loveckým salámem nebo s trojúhelníčem mazacího sýra. A když jsme na táborech dostali na celodenní výlet papírový sáček s tatrankou, mandarinkou, rohlíkama, paštikou, trojúheníčkem sýra a kouskem uheráku, s ostatníma dětma jsem kšeftovala a mandarinky měnila za salámy, až jsem toho měla tolik, že bych si mohla složit celou štangli salámu. 

Za ta léta se změnily nejen moje stravovací návyky, ale taky to, na čem si pochutnávám nejradši. A dobrý jídlo je pro mě nedílnou součástí všech výletů - je sice skvělý, když můžete chodit po městě, prohlížet si památky i obchody a užívat si atmosféru toho místa, ALE když si mezi tím můžete sednout na kafe a ruch ulice pozorovat chvíli i z okna a s něčím dobrým, je to všechno ještě lepší. Mnohem lepší.

A na čem jsme si pochutnávali v Londýně?

LONDÝN, část 1. - jak jsme (ne)bydleli, krásy města a náš výlet v 10 bodech

Původně jsme měli s přítelem na tohle léto v plánu slunnou Barcelonu. Pláže, Gaudího, paellu, sangriu, churros, domy s dřevěnými okenicemi a teplé letní večery. Ta představa se mi hodně líbila. 

Ale ceny letenek se mi líbily o něco méně a levněji než za pět tisíc bychom se tam ani začátkem září nedostali. A tak jsme začali vymýšlet, jestli bychom Barcelonu radši nevyměnili za něco jiného.

Třeba Paříž, kde jsem sice byla už čtyřikrát, ale výhled z Montmartu se neokouká ani po stopadesáté? Nebo studený sever? A nebo Londýn? Cihlové domy, červené double deckery, domov královny i Harryho Pottera? James Bond, Jack Rozparovač, Oliver Twist nebo Mr. Bean? 

A tak volba nakonec padla na krásnou Británii a z těšení na pláže s horkým pískem a studenou sangriu se stalo těšení na šedivé anglické počasí a horkou kávu v anglických ulicích. A že jsme se těšili pořádně!

Střípky z kuchyně

Dnešní článek už bude opět na lehčí téma, než ten minulý. Asi tak o 200% lehčí téma.

Takže o jídle.

O tom, co bylo v balíčku radosti, který přijel minulý týden v dodávce PPL, o tom, co za dobroty jsem si koupila ve Vídni a o tom, co jsem vařila, někdy spíš "vařila" v posledních dnech.

36 hodin ve Vídni ve 36 fotkách

Vídeň. Město, kam musím jet alespoň 2x do roka, navštívit oblíbená místa, dát si nějakou sladkou dobrotu, použít pár vět mé uvadající němčiny, ušlapat si nohy a únavou padnout do sedačky žlutého kočáru (kam se mimochodem v létě nechutně lepí stehna v sukni). 

Protože o Vídni toho na blogu bylo napsáno víc než dost, tenhle článek jsem původně ani psát nechtěla, ani jsem si s sebou nebrala pana Nikona, přeci jen něco váží, a já jsem si říkala, že všechno už mám na fotkách stejně minimálně 10x, a navíc když už mám mobil, co nefotí úplně jako kalkulačka...

No a to byla chyba. Hned poté, co nás autobus vyhodil u Stadionu a já jsem chtěla sáhnout do batohu, vytáhnout foťák a vyfotit první zbytečnou fotku ranní zastávky metra (umění, neasi!), jsem si uvědomila, že jsem na foťáku a focení všeho okolo závislá. Kdybych si v tu chvíli mohla vybrat, jestli nechat doma pravou ruku nebo foťák, měla bych jasno.

A tak tentokrát nemám žádné hezké ostré fotky ze zrcadlovky, ani noční Prater plný barevných světýlek, ani Stadpark, kde se slunce odráželo na hladině jezírka, ale jen pár záběrů z mobilu a poučení pro příště. Ale jednu velkou výhodu to přeci jen má - když si nemůžete všude pořídit hezký fotky, musíte koukat o to pozorněji a chodit s otevřenýma očima, abyste si všechno pořádně zaryli do paměti.

Srpnové radosti

Už 15 minut tady sedím nad prázdnou stránkou a přemýšlím, jak napsat úvod. Úvod k článku o radostech. To se mi totiž moc nestává. Jindy sednu k počítači, a prostě píšu, co v hlavě, to na klávesnici.

Takže z toho, že dneska neumím napsat ani blbej úvod radost nemám.

Ale z jiných věcí mám radost velikou - a právě o tom bude dnešní článek.

Zdravé dobroty z Biosféry + střípky z kuchyně

Mám ráda a jídlo má rádo mě!

A když je to navíc ještě zdravý jídlo, mám ho ráda dvojnásob. Jednou za tu dobrou chuť, podruhé za ten budu nejzdravější=nejkrásnější pocit. (i když takovému cheesecaku ten druhý pocit velice ráda odpustím! Jo a o cibulových kroužcích mluvím už dva měsíce, od té doby co jsem měla svůj první a zatím poslední pravej burger).

A balíček plný radosti, tedy plný zdravých dobrot, mi dorazil nedávno i z e-shopu Biosféra, odkud jsem měla možnost si vybrat pár produktů. Už jsem tam objednávala 2x nebo 3x, a vždycky jsem byla spokojená - ještě aby ne, když je to jako prodejna zdravé výživy, kam chodím nejradši, jen v online verzi.

Nejtěžších 400 metrů v životě

Znáte to, jak někdy čas utíká tak neskutečně pomalu, až se zdá, že ho snad někdo musel nějakým kouzelným nástrojem zastavit? Zpravidla na té nejnudnější přednášce nebo při cestě přecpanou tramvají, kde se nemůžete pohnout ani o centimetr. A taky si to si moc dobře pamatuju z dob, kdy jsem dělala hostesku a někde stála jako kůl v plotě. To jsem měla pocit, že muselo uběhnout minimálně 20 minut, ale při pohledu na hodiny jsem zjistila, že to nebyly ani dvě minuty.

A stejnou schopnost nekonečnosti mají někdy i vzdálenosti. Teď to vím jistě - o tom, jak dlouhých může být pouhých 400 metrů jsem se přesvědčila včera. 

BUDAPĚŠŤ, část 2. - kde nám chutnalo a kam jít večer

V Budapešti jsme strávili 36 hodin,ze kterých jsme navíc asi 8 hodin spali.

A to je zatraceně málo času. Ale dost na to, abychom si to tam stihli pořádně oblíbit.

Nestihli jsme navštívit všechno, co bychom rádi, Třeba Markétin ostrov (a to má zrovna tak pěkný jméno!), nevylezli na Citadelu, nenamočili se v žádných lázních, nepůjčili si kolo ani šlapadlo, kolem muzeí jen procházeli.......a taky jsme zdaleka neochutnali všechno, co bychom chtěli. A ačkoliv jsem vůči kofeinu očividně dost imunní (kafe v 10 večer a v 11 spát jak zabitá? Není problém!), ochutnávání kávy ve všech sympatických kavárnách by položilo i mě.

I za těch 36 hodin jsme ale pár pěkných podniků navštívili. Některé tipy jsem si do vytisknuté mapy umělecky zakreslila zvýrazňovačkou podle článku na blogu Minty Finty, spoustu tipů jsem dostala i od některých z vás na facebooku. A pokud se do Budapešti chystáte, koukněte i na kavárenský článek k Biting Hanah. 

I kdybyste si však předem žádná místa nevyhledali, stačí projít ulici Király a obzvlášť Madách Imre v Židovské čtvrti, a hned budete na výběr spoustu možností, kam si sednout.

BUDAPEŠŤ, část první - jaká očekávání jsem (ne)měla a jaká byla realita

Jsou města, kam je tak nějak moderní jezdit. A hlavně zní lákavě tam jezdit. 

V Paříži se točí každý čtvrtý film, panoramata vypadají jak vystřižené z romantického filmu (pokud zrovna nevíte, že schody na Montmartre smrdí močí), a při pohledu na fotky máte chuť tam okamžitě jet, nakoupit krabičku makronek nebo čerstvé croissanty a za zvuku hudby jak z Amélie se procházet po ulicích.

Berlín se v poslední době stává vyloženě rájem pro všechny kavárenské povaleče, a svou divokou historií zní jako ideální město na několikadenní evropskou dovolenou.

No a Londýn? Cihlové domky, stylově oblečení Britové s přízvukem, památky které známe všichni už od 3 třídy, kdy nám do rukou přistála první učebnice angličtiny (mimochodem, Poppy a Beana jsem nenáviděla!), anglické dobroty a nekonečné možnosti nákupů, to bude lákavé vždycky.

Na seznamech vysněných měst se často objevuje taky krásná Barcelona, tradiční Vídeň nebo Řím, a já se tomu vůbec nedivím. I na mých seznamech to všechno bylo, moc jsem si to všechno přála, a jakmile se mi to splnilo, byla jsem nadšená. A nadšeně bych jela znovu.

Ale že by měl někdo na seznamu vysněných měst Budapešť?

Ani já jsem ji tam neměla. Tak nějak jsem znala z fotek Řetězový most, věděla jsem že je tam nejkrásnější budova parlamentu vůbec, že je to Buda a Pešť a že je tam krásný pohled na Dunaj, ale to je tak nějak všechno. 

Mnohokrát, když jsem o Budapešti četla, se tam totiž objevovaly slovní spojení jako "Paříž východu" nebo "východní sestra Vídně", a ačkoliv se snažím nemít předsudky, slovo "východ" je ve mě docela vyvolávalo.

Protože když se řekne "východ", představím si ten jeden jediný styl architektury, který mi zrovna blízký není. A ano, myslím ty šedivé betonové krabice (říká holka z paneláku:D), na kterých je zub komunismu tak patrný, že by se tam krásně dal točit film Good Bye, Lenin!

Zkrátka pro mě znělo tak nějak lákavěji jet do toho Berlína, Paříže, Vídně, než někam na východ.

Za což teď sama sobě nadávám, protože Budapešť je mnohem víc "západní" než to moje Brno, úplně srovnatelné s Vídní nebo Paříží, s tím rozdílem, že je tam mnohem čistěji.

Dávám tomu rok, maximálně dva (ohoho!) a sociální sítě budou právem plné fotek z budapešťských kaváren, selfíček z mostů a skleniček z barů, tak jako je to teď s Londýnem. Takže.... ‪#‎jedtedomadarskadrivneztobudecool‬

Střípky z kuchyně: Jak nevařím, jak jsem si oblíbila zeleninové šťávy a nejčastější obědy

Lidé mají v životě různá období. A já mám už delší dobu období, kdy nevařím.

Teda ne, že bych jedla od rána do večera jen po restauracích a kavárnách (kéž by!), že bych na vyvařování měla lidi, nebo snad že bych se vždycky po cestě stavila někde v Mekáči pro kousek čehosi v umaštěným papírku, nebo pro bagetu s oschlou šunkou z automatu (proboha proboha!).

Snídaně, obědy, večeře i svačiny si sice dělám, ale úplně bych tomu neřekla, že vařím. Prostě jen na ten talíř dám něco, co mi chutná, zasytí to, a je to v rámci možností mého mlsného jazyku zdravé. A hlavně je to HNED.

S minulým létem, kdy jsme doma měli denně jinou krémovou zeleninovou polévku, k tomu čerstvý domácí chléb, na snídani často nějaké ty domácí celozrnné loupáčky nebo nějaký koláč či dortík, a ke svačinám třeba domácí jáhelník nebo nějaké zdravější muffiny, se to nedá srovnat.

Není to tím, že by mi ta jídla nechutnala, že by mě to nelákalo, nebo že bych na to snad neměla čas.....jen jsem na to v poslední době nějak líná, a radši si udělám během tří minut kuskus (a pak fňukám, že jím pořád to stejné) než zkoušet něco nového. A to mám doma tolik nových kuchařek se záložkami značícími "to udělám". Prostě jen asi nějaké nevysvětlitelné líné nevařící období. (ale jak o tom tak píšu, mám chuť to okamžitě změnit, popadnout novou Ditu a nevařící období okamžitě změnit ve vařící, plné nových receptů).

Běhej Lesy. Tak jsem běžela.

V životě mám několik různých fází vztahu k běhání.

1) Miluju běh. Je to nejlepší pohyb a ideální způsob, jak si užít pobyt venku. A hudbu k tomu! Juhuu!

2) NENÁVIDÍM BĚH. Je to hrozný, otravný, odporný, nudný, nemůžu dýchat a bolí mě všechno, od kotníků přes kyčle až po kolena. Hnus je to! A už nikdy to nechci dělat!

3) Ale tak docela to ujde. Hezká příroda, dobrý počasí...ale jo, třeba to můžu mít i ráda.

A jak často se u mě ty fáze střídají?

Asi tak 655460556x během jednoho běhu.

A jinak tomu nebylo ani tentokrát, na závodě Běhej Lesy v Lednici.

V cíli - největší štěstí a výraz dojetí, jako kdybych si šla minimálně pro Oscara :D

27 hodin v Mikulově

Kdybych měla říct, jaký místo je u nás v republice nejkrásnější, neváhala bych ani vteřinu.

Jižní Morava!

Mikulov a okolí!

Jednou se sem přestěhuju. A na to ve dvou možných případech.

Ten první je případ, že budu strašně bohatá. A když budu tak bohatá, budu mít i několik domů nebo bytů. A jeden z nich bude v Mikulově. 

Druhý případ mého bydlení v Mikulově je ten, až budu v důchodu. To prodám svůj krásný (budoucí, který jistojistě budu mít!) městský byt a na stará kolena se odstěhuju na jižní Moravu. 

Ale nemyslete si, že budu mít vinohrad. Za prvé - v důchodu totiž plánuju být hrozně líná a pohodlná, ne abych se někde krčila a namáhala stříháním větviček! A za druhé - nejsem schopná se postarat ani o kytky na panelákovém balkoně (když jsem doma sama, nějakou záhadou vždycky uhynou), natož abych byla schopná udržet při životě několik keříků révy.

I když....péče o révu s sebou nese o trošku větší motivaci, než péče o muškáty v květináči, takže jistá naděje tam možná ještě je...

Naposledy z Říma: Koloseum, Pantheon a střípky z procházek

Jediný předmět, kde jsem ráda bývala šprt byl dějepis. Už od základky, ale na gymplu ještě víc. 

A pak možná taky trošku čeština a němčina, ale dějepis mě bavil ze všeho nejvíc. Tam jsem si musela přidržovat ruku, aby mi pořád nevystřelovala do vzduchu. A jeden z nejoblíbenějších okruhů byl i starý Řím. Znala jsem nazpaměť všechny vůdce, první i druhý triumvirát, kdo s kým válčil, kdo koho zabil, vzorně nazdobený a několikrát přepisovaný sešit i hlava byly plné letopočtů.........a 4 roky po maturitě tam není NIC. 

Někde vzadu v mozku mi zůstala uložená veledůležitá a zcela osamocená informace "Caesar - 60 až 44 před Kristem".

No, škoda že už muže mám. Na tohle bych jinak stoprocentně někoho sbalila!

      A když jsem přemýšlela, co do posledního římského článku sepsat za zajímavosti, nenapadlo mě nic lepšího, než si vyhledat, kolik lidí a zvířat zemřelo během "představení" v Koloseu. (Vážně Markéto? Jako v Blesku? Vraždy, krev a senzace?!). 

Ale psát o krvi hned od začátku by asi úplně ideální nebylo, a tak vám radši jen ukážu poslední fotky z naší italské dovolené. Miloučkých fotek. Bez krve!

ŘÍM, část 4. - 2 nejkrásnější výhledy na město + jak jsme bydlely

Armstrong přistál na Měsíci a pořídil asi 4 fotky.

Já jsem přijela do Říma a pořídila jich přesně o osm set víc.

A pořád ještě zbývá dost těch, které bych vám ráda ukázala, a tak je tady čtvrtý a předposlední článek o Římě.

A kdo ví, třeba je v Římě k vidění stejně víc, než na tom Měsíci.

ŘÍM, část 3. - nejoblíbenější kavárna, nejlepší zmrzlina a jídlo, jídlo, jídlo

Autobusy, ve kterých jsou řízky cítit okamžitě po vyjetí z parkoviště a k tomu zvuky cssss značící další otevřenou tmavě zelenou plechovku? To jsou pro hodně lidí naštěstí časy, které jsou dávno pryč.
A pryč jsou naštěstí i časy, kdy bych si s sebou na cesty nejradši brala pytle ovesných vloček a kuskusu.
Protože bez dobrýho jídla ani sebelepší dovolená není AŽ TAK dobrá.
Samozřejmě jsme ale náš výlet do Říma nepojaly ve stylu hostin starověkých Římanů, kdy se jen jedlo, jedlo, jedlo, pilo víno, jedlo....a když bylo plné břicho, tak...........no, však víte, co dělali, aby se dalo jíst dál.
Ale na celodenní poznávání krás města je potřeba mít dost energie. A zrovna v Římě by byla škoda ji nedoplnit nějakou tou zmrzlinou nebo pizzou.

ŘÍM, část 2: Architekti s růžovým baťůžkem na Foru Romanu, kouzelná čtvrť Trastevere a 5x pizza

Co vás napadne jako první, když se řekne Řím?

Koloseum? Koloseum a před ním dlouhá fronta japonských turistů, nebo Koloseum a v něm císař nekompromisně ukazující "palec dolů"?

Svatopetrské náměstí a papež mávající tisícům věřících ze svého papamobilu?(což je mimochodem nejlepší slovo na světě:D)

Andělský hrad a Andělé a Démoni od Dana Browna?

Nádherná Audrey Hepburn na Prázdninách v Říme?

Dvě podivná mimina sající mléko vlčice?

Zmrzlina, pizza, těstoviny?

Pro právníky možná římské právo?

Nebo snad Caesar, Asterix a ten, co spadl do lektvaru jako malej?

Sama nevím, co bych odpověděla jako první. Rozhodně ale vím, co bych vám doporučila, kdybyste si mohli vybrat jen jednu jedinou památku, kterou v Římě navštívit.

ŘÍM, část 1: První večer ve Vatikánu, moje představy o tom, co dělají Římanky ráno, a 12 poznatků

Pro někoho je představa léta ve městě děsivá, já to mám naopak nejradši.

Miluju večerní procházky po městech, kde je stará kamenná dlažba z celého dne tak rozpálená, že je její teplo cítit i přes sandály, od stěn domů se odráží teplý vzduch, a já můžu nosit svoje oblíbené letní oblečení a sledovat, jak slunce zapadá za starými uličkami nebo nějakým kostelem. A přemýšlet, kde si dát výbornou večeři tentokrát.

A přesně takové byly letní večery i v Římě. V jednom z nejstarších měst, kterému se přezdívá i Věčné město, kde vidíte bohatou historii na každém kroku a nevíte, na co koukat dřív. Kdybych byla ten typ, co na něco tupě zírá s otevřenou pusou, bylo by to několikrát právě v Římě.

Hodně lidí po návratu z nějakého města, které vypadá na fotkách a ve filmech nádherně, říká, že ve skutečnosti to takové kouzlo nemá ani náhodou. Ať už je to Řím, Paříž, nebo třeba Londýn.

No, nemá.

Nemá v případě, že jste jen na turistických místech, tlačíte se v davu, abyste viděli tuhle a tamtu nejdůležitější památku, snažíte se toho vidět co nejvíc, ale sami si v klidu neprojdete nic.

Pokud byste byli v Paříži a jen se tlačili ve frontě u Louvru, prošli přecpanou Champs-Elysées a pak se přesunuli spolu s další hromadou lidí k Notre Dame, kouzlo to nemá ani náhodou. 

Ale když si místo toho koupíte bagetu, sýry a víno a uděláte si piknik v parku se sledováním okolního života, projdete si odlehlejší uličky a brzo ráno posnídáte čertsvý croissant na Montmartru, kde v té době ještě skoro nikdo není, je to úplně něco jiného.

A tím se řídím pokaždé. Samozřejmě se snažím vidět ty hlavní památky, ale nemusí být všechny - radši oželím nějaký ten slavný obraz v přecpané galerii (a pak se na něj kouknu na internetu nebo v knížce:D), a projdu místo toho půl města, které tak poznám mnohem víc.

Takže Vatikánská muzea jsme sice neviděly, v Sixtinské kapli nebyly, ale viděly jsme toho spousta, prošly hromadu krásných uliček, ochutnaly nejlepší pizzu i zmrzliny.....a užily si to jak to jen šlo.

Moje cestování ve 12 bodech

Kdybych si měla vybrat, jestli si koupit něco na sebe, novej mobil/tablet/počítač, nebo jet někam na dovolenou, měla bych okamžitě jasno.

(i když ideální možnost by samozřejmě byla jet na dovolenou s kufrem plným nových oblečků a všechno si to tam fotit na ajfoun co má rozlišení foťáku lepší než průměrná kalkulačka:D).

Menší i větší výlety jsou totiž to, co dělá léto, kromě krásnýho počasí a klidu od školy, tím nejlepším obdobím v roce.

I když samozřejmě vždycky záleží kam. Jsou místa, kam bych se podívala ráda moc - od Českého Krumlova až po New York, ale naopak jsou i místa, která mě nelákají vůbec. 

Třeba tolika Čechy oblíbené Tunisko, Egypt, a další státy na vrchu Afriky. 

Protože jestli mi něco přijde jako děsivá představa a největší škoda peněz zároveň, je to ležení u hotelového bazénu v hotelovém komplexu, kde z té země nepoznáte kromě ovoce na švédských stolech a rádoby vtipných animátorů vůbec NIC.

Když jsem byla mladší (dokonce ještě mladší než mlaďounká jako teď :D), bývala jsem hodně naladěna na plážovou vlnu. S rodinou jsme jezdili každoročně do Chorvatska, vždycky na dva týdny, a na dvě místa. Týden na jedno, a potom jsme se přesunuli na druhé, abychom poznali co nejvíc.A to "poznat nejvíc" můj taťka vždycky bral doslova. Neexistovalo, abychom leželi déle jak 3 hodiny na jedné pláži, a tak jsme se klidně i v poledne, v tom největším vedru a skoro s úpalem, museli táhnout na druhou stranu ostrova -  na pláž, kde jsme ještě nebyli. 

A musím říct, že pořádně nasranej výraz jsem uměla ukázkově už od malička!

Ale tyhle dovolené u moře jsem měla stejně moc ráda. Teplo, zmrzliny (to jsem jich ještě měla ráda víc druhů než teď, kdy miluju jen českýho Míšu:D), ryby a mořský dobroty, opálená kůže a vůně mořské vody.

Moje zkušenost s jógou aneb Reebok Yoga Sensation

Sport, ve kterém jsem se našla by se dal popsat třemi slovy: krev, pot a slzy. Doslova.

Rozedřené dlaně, omlácené a do krve sedřené holeně, modřiny všech tvarů a barev.

Oblečení mokré jako bych ho dala pod sprchu.

A ty slzy? Bolestí mám někdy skoro na krajíčku. Jediné, co mě uklidňuje je, že by se to mezi kapkami potu ztratilo. "Jaký slzy prosím tě? Pot, neasi!"

Čím víc před tréninkem nadávám, že nic takovýho teda rozhodně dělat nebudu, čím víckrát mám pocit že už nezvládnu ani jedno opakování (v horším případě spíš že se tam opravdu pozvracím) a čím víc jsem po tréninku zničená, tím lepší mám po dokončení pocit i náladu.

(proboha, je to zvrácená záliba!)

Abych byla nejspokojenější, musí být trénink pořádně náročný, nebo jak říkám - bylo to tak hnusný, až to bylo skvělý. 

(a když to čtu takhle černý na bílým, znovu musím říct - proboha, je to zvrácená záliba!)

A přesně to je crossfit.

NEJLEPŠÍ tričko z jógové kolekce (když už jogín, tak pořádně!:D) od Reeboku