PRVNÍ.

Jak se pozná dospělost?

Je to v okamžiku, kdy jste schopni sami platit všechny svoje účty řádně a včas? (zdravím UPC i Vodafone a slibuju, že jednou to bude i bez těch upomínek!) 

Je to ve chvíli, kdy bydlíte sami v bytě 3+1 a všechno zvládáte s prstem v nose? Máte uklizeno jako ze škatulky, nestane se vám, že byste zapomněli koupit toaletní papír (ahoj, kapesníčky s kytičkama!) nebo sáčky do koše, a když vám praskne žárovka, nečekáte do dalšího dne s baterkou jen proto, abyste se zeptali kamaráda v práci, jestli u té výměny musíte vypnout pojistky? (ano, jsou dotazy, na které i Google odmítá odpovídat!).

Nebo je to snad ve chvíli, kdy jste natolik moudří, že žehlíte a myjete nádobí pravidelně, abyste se vyhnuli naříkání (no dobře, spíš kurvahajzlnasratdoprdeleserunato) nad tou obří hromadou?

A nebo je to ten okamžik, kdy víte, že s vínem se pije i voda? Ve stejném množství.

Nebo naopak to, když rozeznáte víc druhů toho vína, než bílý-červený-sladký-suchý? A ano, růžový!

No...a nebo ta fáze, kdy si kupujete boty a oblečení podle toho, jak pohodlné a funkční to je, a ne podle toho, jak to vypadá (no co, ty stříbrný polobotky jsem fakt potřebovala!) nebo jak červená cedulka z toho visí?

Když máte víc rozumu než štěstí? Když je vaše lednička plná? Plná jídla? A ne ve stylu rajčatová omáčka-víno-sýr? 

Nebo když víte, že talířek se zlatým okrajem do mikrovlnky nesmí? 

Že boiler není karma? Že imbusák není šroubovák? Že se do panelu blbě zatloukají hřebíky?

Nebo když si zvládnete sami, se vší elegancí a úrovní, složit IKEA postel?

Nebo když........

No dobře, Čistý svědomí zrovna nemám. a ruku do ohně za to, že jsem mladá dáma a ne zmatený kuře, bych rozhodně nedala.

Ve skříni mám sice spoustu košilí, jedny z nejnavštěvovanějších stránek v mém prohlížeči jsou Lidl (máte pravdu, to je k zamyšlení!) a LinkedIn, a nedávno jsem měla upřímnou radost z nákupu nových utěrek, hader, vůně na záchod a voňavého přípravku na nádobí.

Ale taky jsem si o půlnoci zalomila klíč v zámku, nachladila se jen proto, že neumím odhadnout počasí, ztratila důležitou součástku od mlýnku na kávu, takže teď na ty zrnka jen smutně koukám, a pravidělně zahazuju důležité účtenky. 

Jo, o té dospělosti by se fakt dalo diskutovat.

Ale přesto si připadám alespoň tak dospělá a svéprávná, abych se dokázala rozhodnout, JESTLI a CO budu do konce života nosit na ruce.

A tak jsem se rozhodla.

Kafe, kafe, kafe aneb workshop s kávou Nero

Říká se, že žádná historka nezačíná pitím vody. A tak to prostě je. Naopak pozváním na kávu spousta zábavných historek mnohdy začíná, a u něčeho ostřejšího často končí.

Když se s kamarádkou domlouvám, že musíme probrat všechny ty důležitosti, většinou je to domluva "na kafe", i když vždycky moc dobře víme, že to v překladu znamená litr Pálavy nebo pár skleniček Aperolu. #stanese

No a víte, kdy jsem poprvé uznala, že pracovat v open space pohromadě s desítkami lidí nakonec není tak skvělý, jak jsem říkala? Když jsem se doslechla, že si i lidé z úplně jiných oddělení na konci patra začali všímat, že ta blondýna z marketingu chodí nějak podezřele často ke kuchyňce pro kafe.

Kafe je slovo, co za den řeknu minimálně 577x. Je to něco, co nesmí ve spíži nikdy chybět, nebo je zle. A kofein je něco, co nikdy nesmí přestat kolovat v mých žilách, nebo je ještě hůř. 

Kafe je prostě to,co ke mně patří úplně stejně, jako to, že jsem blonďatá, směju se vlastním vtipům a povídám si se svým mopsem. Je to něco, bez čeho si mě spousta lidí neumí pomalu ani představit, a vidět mě v pracovní dny bez velikýho hrnku s nápisem "It´s getting HOT in here" od milé Blaničky před obličejem je skoro nemožný.

Kafe je zkrátka něco, co nikdy neodmítnu. Ať už je to to nejlepší latté z celého Brna, co se podává V Melounovém cukru, levná Jihlavanka v práci zalitá vodou s vodním kamenem ze staré konvice, břečka na benzínce uprostřed ničeho nebo kvalitní, čerstvě namletá Etiopie připravená pod rukama zkušeného baristy.

#somzávodila Battle of Brno

Snad ještě nikdy se mi nestalo, aby mě nějakej sval bolel 6 dní.

A rozhodně nikdy se nestalo, abych řekla/napsala slovo ring dipy asi tak 56788x za jeden týden. (taky proč bych někdy mluvila o klicích na kruzích, že. To není zrovna téma, kterým někoho zaujmout/okouzlit/sbalit/rozpoutat diskusi. I když ne, že bych takový témata jinak znala #nonepovídej)

A taky se ještě nestalo, abych si u nenáviděného cviku jménem thruster říkala, že mi vůbec nevadí, protože bude mnohem hůř, nebo abych byla ráda za to, že místo normálního plavání plavu se šedesátikilovou (takže o trošku lehčí kamarádkou) figurínou. 

A nebo abych na závodním poli minutu jen tak úplně v klidu postávala, zatímco ostatní vedle dřeli. A taky už se dlouho nestalo, abych si objednala tolik jídla, že by mi to číšník pomalu nevěřil.

Ne, dobře.....s tím úplně posledním kecám, to se stává pravidelně. #avástakysním

Triko propocený jak starej dělník po šichtě a výraz, jako bych si ty dřepy ani neuměla spočítat? Ale kdepak! Princezny se přece nepotí, a takhle vypadá maximální soustředění! #anebotakyne #kočička #IQ12

#somzávodila Don´t Quit Challenge

Minulou sobotu ráno, ještě před snídaní, se mi běželo hodně těžko. To ale nebylo nic proti tomu, jak špatně se mi běželo přesně o týden dřív týdnem. A tenkrát na tom, na rozdíl od té soboty, záleželo.

To se totiž v Ostravě konaly závody Don´t Quit Challenge. Smíšené dvojice. Sportoviště přímo pod vítkovickou pecí. Stovky nazvedaných kilogramů, hromada shybů (ehm v některých případech teda spíš jen pár ubohých kousků), lekce dřevorubectví v podobě osmdesátikolové klády, pot a u někoho samozřejmě i slzy a krev, skvělá atmosféra, pořádně zasloužený pozávodní burger a......a prostě den, na který jsem se tak dlouho těšila.

Krakow, část II. - jak nám chutnalo Polsko #jídlojídlojídlo

Když se řekne jídlo z Polska, spoustě lidí se vybaví nekvalitní čokolády, co kakao neviděly ani přes uličku v supermarketu, levný salámy z prasečích kůží a slepičích nožiček, nebo rozpustněý kafe co chutná jako kůra ze stromu. Polsko rovná se levný potraviny v hnusných levných obalech?

Ale vůbec ne.

Jídlo z Polska = boží serniky, co pořádně šlapou na paty všem cheesecakům, nejlepší čokoládky z čokoládovny Wawel, ve které stoprocentně šlehají čokoládu vodopádem, protože jinak by nebyla tak jemná, výborný pirožky a čerstvý preclíky a spousta dalších víc i míň tradičních dobrot. A navíc za ceny, který vás při placení bolet nebudou.

Když Terka vymyslela, že pojedeme do Krakowa (a taky koupila lístky, vybrala ubytování, a postarala se o všechno, k čemu je potřeba orientační smysl...), hned jsem si vzpomněla na článek, co jsem kdysi četla u Veroniky z Ghetta a ne z toho židovskýho. Pamatovala jsem si, že jsem tam psala o království sladkých mini dortíků Cupcake Corner (co prý není jen na rohu - potvrzeno, zklamání!), o pirožkách, a taky o jakési podivné zapečené bagetě s kečupem.

Poté, co jsme přijely Polski Busem (byl lepší, než to zní, fakt!:D) na nádraží, jsme hned si všimly několik stánků s preclíkama. Tradičníma, Krakowskýma, co mají speciální tajnou recepturu a prodávají se jen v Krakowě. Bylo jasný, že je budeme muset ochutnat, ale byl čas oběda, tak to chtělo něco většího.

Ve velikým obchoďáku hned u nádraží nám padl do oka nějakej mexickej fast food. Sice nic typicky polskýho, ale ke spokojenosti mi stačilo, že jsem quesadilu nikdy neměla, že to bylo dobrý a zasytilo to. Ale další dobroty už jsme chtěly víc polský, víc místní.

A kam jinam zamířit hned poté, co jsme se ubytovaly, než na ten vytoužený cupcake, co jsme navíc měly jen pár kroků od hostelu. #náhoda #takurčiě

Cupcake Corner
Musím říct, že asi nejsem úplně cupcake-člověk (jasně Markéto, je úplně normální dělit lidi podle dortů!). Cupcaky se mi na pohled líbí strašně moc. Jsou tak rozkošný, tak krásný, fotogenický, prostě ňuňu! Ale krémy na mě bývají ve většině případů až moc sladký (i když bych nevěřila, že to někdy o něčem řeknu!) a až moc máslový. Mnohem radši mám spíš tvarohový dobroty a dortíky jako cheesecake, nebo vláčné jako mrkvový dort. Ale stejně jsem cupcake mít musela, to je jasný!
Po někonečně dlouhým vybírání jsem si dala variantu se slaným karamelem a Terka s burákovým máslem. Nemusím ani říkat, že ten její byl lepší! Ale oba chutnaly dobře, i když jsem si potvrdila, že jiný dortíky mám radši. Ledový kafe taky přišlo vhod, a navíc to uvnitř bylo krásný, jak v domečku pro panenky.
Cupcake Corner je ve městě hned několikrát, a v kažém najdete spoustu druhů cupcaků, a k tomu taky lákavě vypadající zmrzlinu (pořád si nadávám, že jsem neochutnala red velvet!), milk shaky nebo cookies.

#AIRRACE

Na kolik jamek se hraje golf? Jakou rychlostí jezdí závodní formule? Kolik pokusů je při biatlonu na jeden terč? Co všechno patří do desetiboje? Jak velký je volejbalový hřiště? Může se v kick boxu kopat do hlavy? Kolik hráčů je ve florbalovým družstvu? Kolik lidí se vejde do dračí lodě? 

Nevím a nevím.

Jak jde o sporty, teda o ty, který nedělám (a vzhledem k tomu, že sport dělám přesně jeden...:D), zasloužila bych si skoro nálepku ignorant, protože o nich nevím skoro nic. Dokonce si ani nejsem jistá, jak dlouho trvá fotbalový zápas a kolik hokejistů se prohání po ledě (aneb další odstavec z kategorie #tosismělanechatprosebe) a koukat na sporty mě prostě moc nebere. Menší výjimkou je Olympiáda, ale i z té jsem tenhle rok viděla jen úplný minimum. A sportovní šerm zrovna ne. O šermu jsem toho věděla ještě míň, než o ostatních sportech (a to je co říct!) a šermíře jsem si vždycky jako dlouhovlasý chlapíky, co si zrovna odskočili od natáčení filmu Tři Mušketýři.

No, to jsem ještě netušila, že jednou budu s olympijským šermířem Sašou Choupenitchem (ne, jako d´Artagnan opravdu nevypadá:D), sportovníma novinářema, redaktorama a RedBull týmem popíjet až do ranních hodin Aperoly a jeden koktejl za druhým. A že to bude tak super večer i vikend nabitej zážitkama. A tím nemyslím ty koktejly! I když....mmm ten Aperol...

Vlastně ještě v polovině týdne jsem si myslela, že můj program na víkend bude ve znamení úklidu, praní, žehlení, vaření a dalších podobných věcí, co jako #hospodyňkaroku #stepfordskápanička během týdne zrovna nestíhám a nebo to není na žebříčku priorit. Ale když mi napsala Anežka z RedBullu, jestli bych si nechtěla udělat výlet do německa na závody RedBull AirRace, s radostí jsem odložila praní a uklízení na dobu neurčitou a sbalila si věci. Martina Šonku jsem znala z různých rozhovorů dokonce i já, neskutečný záběry z Budapešťského AirRace mi taky neunikly, a věřila jsem Anežce, že to bude opravdu výjimečnej zážitek (a nebo to bylo tím, když mi říkala, že jsou všichni piloti fakt pěkní chlapi? :D). 

Krakow, část I. - náš výlet ve 20 bodech

Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že jednou budu nadšená z dovolené "na východě" v Maďarsku nebo Polsku, asi bych se mu vysmála a dál vysněně koukala na obrázky Anglie, Ameriky nebo Řecka. A pak si sbalila růžový plavky a jela do Chorvatska.

To vůbec neznamená, že by mě teď žádná z těch vyjmenovaných zemí nelákala, ale stejně nadšená jsem i z výletu do míst, kam dřív nebývalo úplně cool jezdit. Není to prostě Ibiza. A teď najednou stačí projíždět Instagram a uvidíte tam víc fotek z Budapešti než z Prahy, a Krakow se svýma kavárničkama a hromadou restaurací taky pořádně šlape na paty jiným městům.

No a 5 hodin cesty a zpáteční lístek z Brna za čtři stovky? To by byla škoda nevyužít! Ve dvoupatráku s názvem Polski Bus jsme sice kafe a noviny nedostaly a fun and relax si musely zařídit samy, ale utekla překvapivě rychle, a brzo jsme vystupovaly na autobusovém nádraží u velkého obchoďáku, kolem kterého bylo snad víc stánků s preclíkama, než lidí. Preclíky já ráda, lidi ne.

Bláto, voda, angličáky...zase!

Počtvrté jsem měla na hlavě závodní čelenku s číslem jak pro nějakýho vězně, počtvrté bláto v uších, počtvrté modřiny na místech, kde se od dob pole dance neobjevily, počtvrté jsem byla u angličáků sprostá jak dlaždič, počtvrté jsem si nadávala, že nemám víc na běháno, počtvrté jsem odmáčela zablácený oblečení a počtvrté jsem si domů dovezla těžkou medaili, kterou nemám kam dát, ale přece to nevyhodím.

Zkrátka počtvrté si můžu odškrtnout „splněno“.

Nejtěžších 400 metrů v životě (po roce zpátky na kopci hrůzy!)

Redbull že dává křídla? No, ty moje jsou spíš ze shybů a vzpírání, ale v Harrachově mi byly přesně na dvě věci. Na nic a na nic. Tam to totiž v sobotu bylo jen o nohách, hlavě a fyzičce. A já jsem neměla pořádně připravený ani jedno.

#tonechceš

43 hodin v Edinburghu - část II. - Spartan Race

Skotsko. Edinburgh. Sobota. Šest ráno. Jeden z těch kamenných domů, co vypadají všechny podobně: 

Zazvonil budík, a mně se TAK nechtělo vstávat! A když jsem si uvědomila co mě čeká, nechtělo se mi dvojnásob. Ale nebylo to nic, co by hrnek kafe a ta nejsladší dobrota (protože rychlá energie na závod a protože je to prostě dobrý!) co jsem v celém Edinburghu našla, nespravily.

Před sedmou už jsme s Adamem, co tam byl za Reebok/Idnes/agenturu/prostě pracovně vyráželi směrem ke Spittal Farm, místu uprostřed zelených kopců, kde nevidíte nic než kamenné statky, tisíce ovcí a o trochu míň krav. Byla hrozná mlha, asi tak o deset stupňů míň než v ČR a já jsem si pořád dokola říkala, jak dobře to nakonec dopadlo. A tím myslím to, že mě čekalo jen něco málo přes 5km, a ne něco přes 20.

43 hodin v Edinburghu - část I.

43 hodin v Edinburghu. Z toho necelé dvě hodiny v kopcích za městem mezi hromadou dalších, stejně zablácených a omlácených závodníků, a tisícovkou ovcí. Za tři dny čtrnáct hodin spánku, 56754 káv a zhruba stejně redbullů. Pár utracených Liber, foťák plný fotek stejně šedivých, jako to typické počasí, a ještě víc modřin. Špínu za nehtama budu čistit ještě dlouho, ale mnohem dýl budu vzpomínat na tenhle parádní a pořádně nabitý víkend ve Skotsku, kam jsem měla možnost letět díky Reeboku na závod Spartan Race. Původně jsem měla běžet Beast (20+ km #tonechceš), ale kvůli komplikacím s registrací a letenkou jsem nakonec bohužel/díkybohu běžela jen kratší Sprint. Ale o tom příště.
Když už jsem měla to štěstí, že jsem se mohla podívat do Skotska, snažila jsem se všechen čas využít na maximum a i samotné město si užít nejvíc, jak to půjde. A tak jsem se třeba první den vrátila z procházky až po desáté večer (a to jen proto, že jsem se bála, aby mě tam nepřepadl nějakej Jack Rozparovač! Jako že by mě zabil, samozřejmě. Nic jinýho by se mnou v těch mých oblíbených roztrhaných džínách, co mi dělaj divnej placatej zadek, fakt vyvádět nechtěl), přestože bych měla radši odpočívat a čerpat sílu na závodní den a vstávání v nechutnou hodinu. Ale spánek je zráta času, když máte na tak krásný město jen pár hodin! #moudro #topovídejkruhůmpodočima 

#zeživota sportovec nebo kavárenský povaleč?

Jsem spíš sportovec, nebo kavárenský povaleč? No, naštěstí se to nevylučuje a můžu být naplno obojím. Teda ne teď, když koleno řeklo sportu NE, ale obecně.

A jestli jsem spokojenější mezi hrazdou a činkou, nebo v pohodlném křesílku, se šálkem v jedné ruce a talířkem ve druhé ruce? Těžko říct. Když ležím na gumové podlaze, špinavá od magnézia a koupu se v kaluži vlastního potu (#princezna) po zvládnutém vražedném WOD, mám pocit, že nic lepšího být nemůže. Zvrácený, já vím. 

Ale když sedím v kavárně v měkké sedačce, s milou společností (se kterou můžu všechny nemile zdrbat!), předemnou je hrníček plný kofeinu, pro který platí čím větší-tím lepší a ze stolku se na mě smějě nějaká dobrota, říkám si, že tohle je rozhodně to nejlepší na světě a jen lituju, že mi ještě na LinkedIn nepřišla nabídka hlásající "staňte se naším profesionálním kavárenským povalečem!".

A právě v kavárensko-sportovním duchu se nesl i můj výlet do Prahy.

 

První měsíc s Albusem ve 12 bodech

Už je to nějaká doba, co jsem byla tak nervózní, že jsem nemohla pomalu ani spát, a zároveň se strašně těšila. Těšila, ale snažila jsem se si to moc nepřipouštět - když si totiž něco moc přeju, bojím se abych se netěšila až moc a nebyla pak zklamaná, kdyby to nevyšlo. V tomhle jsem docela expert - na jednu stranu se vždycky všeho bojím, stresovat se dokážu úplně ze všeho a sama sebe dostávat do větší a větší paniky, a hlavu mám plnou scénářů, jak a proč to nevyjde. Na druhou stranu mám vždycky živé a bohaté představy o tom, jak by to vypadalo, kdyby...

....třeba když nemám jisté, že budu moct kvůli kolenu v nejbližší době pořádně trénovat, natož závodit, ale už přesně vím, co si vezmu na sebe nebo co si pak dám za odměnu (burger, burger s hranolkama a kýblem majonézy, prosím!).

Prostě takový to, když se na vás usměje fešák (12 bodů z 10!) v baru a vy se hned vidíte, jak s ním trávíte dovolenou na Bahamách, vánoční svátky v Jeseníkách a přesně víte, co vám bude nosit za snídaně do postele. Nebo když podáte přihlášku na vysokou školu, ještě ani nevíte, jak budou vypadat přijímačky, ale už víte, jakou barvu bude mít vazba vaší diplomky a kde budete sedět v kantýně a kolik kelímků kafe tam týdně vypijete. Nebo když pošlete životopis do vysněné práce, nevíte, jestli vás vůbec pozvou na pohovor, natož aby vám tam vyklidili stůl, ale vy už víte, o čem si budete povídat s novýi kolegy a jaký druhy cukroví jim přinesete před Vánocema na ochutnání. Nebo když dostanete filmový scénář, a hned víte, co řeknete jako děkovačku na Oscarech  promiň, Leo!, nebo........jo, to jsem prostě já, tyhle představy.

A spoustu představ jsem měla i o tom, jaký to bude, až se mi splní moje veliký přání v podobě ne tak velikého psa. Mopsíka!

#challengeaccepted aneb moje výzva pro letošní léto

Edinburgh, jedno z mých cestovatelských přání. Staré kamenné domy, hrad jako z pohádky (té mé oblíbené, o čarodeji s jizvou na čele), promenáda kolem pláže, spousta kaváren s voňavou kávou a ještě voňavější dortíky...

Poprvé navštívím Skotsko, poprvé budu v Anglii jinde, než v Londýně. Po delší době zase uvidím moře, i když hodně studené. Poprvé uslyším skotský přízvuk, ochutnám místní speciality, budu si procházet město. Někdy s mapou, někdy schválně bez ní. Už jsem si i našla místní CrossFit box, kam si zajdu na lekci, a od milé Lídy jsem dostala seznam nejlepších podniků, od čokoládovny až po vegetariánskou pizzerii a k tomu tipy na místa, kam každý fanoušek Pottera prostě musí. 

A hlavně ta nádherná příroda! Louky, skály, útesy, okolo kterých si půjdu zaběhat pár kilometrů.

No nezní to jako ideální prázdninový výlet?

Zní. Jen to má jeden malililičký háček. 

Zaběhat si pár kilometrů totiž v tomhle případě znamená dvacet. Dvacet PLUS. Třeba dvacet jedna, třeba dvacet osm! No nepovídej. A k tomu angličáky. V mém případě minimálně stopadesát. A voda! Tak ledová, že by mi na zahřátí nepomohl ani panák skotské. A další příjemné věci jako lezení přes milion překážek, šplh na zabláceném laně, plazení se v bahně, plazení se pod ostnatým drátem. Takže odhadem tak čtyři hodiny utrpení, kdy budu střídavě nesnášet Skotsko, nesnášet celej svět, nesnášet každýho, kdo se na mě podívá a střídavě chtít umřít.

Prostě Spartan Race v té nejtěžší podobě.

Rovnou úroveň BEAST, a aby toho nebylo málo - rovnou taková, kterou poběží budoucí mistři Evropy.

 

#zeživota: Praha (přes objektiv kalkulačky)

V Praze jsem byla poprvé až jako trochu starší dítě, myslím že tak okolo 8 let. Do té doby jsem o ní měla jen spoustu představ utvořených podle vyprávění od babičky, z filmů, nebo různých fotek, a strašně jsem si přála to město jednou vidět. Asi tak nějak, jako mám teď spoustu představ o New Yorku, jak jinak než ze všech těch filmů, a sním o tom, až poprvé uvidím domy s požárním schodištěm, dám si pořádně mastnej donut, zaběhám si v Central Parku (v tom spojitost s donutem nehledejte) a ztratím se na hlavním nádraží kam půjdu jen proto, že ho znám z filmů.

Od té doby, co jsem jako malá skoro se zatajeným dechem koukala z Hradu na Malou stranu a snažila se spočítat, jestli je těch věží opravdu sto, jsem tam jela tolikrát, že mých návštěv bylo možná i víc, než těch pražských věží. Teď už se místo počítání věží spíš rozčiluju nad tím, že kafe ve žlutých autobusech je hnusný, ale stejně si ho pokaždé dám, že vždycky z metra vylezu na špatné straně nebo že není nic horšího, než stánky s Matrijoškama v centru. I po tolila letech tam ale vždycky jedu ráda. A to nejen proto, že mám ráda to město samo o sobě, ale taky proto, že když už tam jedu, je v tom nějaký důvod, nějaká zajímavá akce. A nebo alespoň výlet, což znamená taky ochutnávání dobrot v místních podnicích, od burgerů až po dortíky! (princeznu a půl království za burger a batátový hranolky z Dishe, prosím!). A tentokrát to byl spíš ten první důvod, ale hlady jsem taky nebyla.

#končímscrossfitem: FIT MONSTER

Pokud vás crossfit a nějaký moje závodění absolutně nezajímá, tak bohatě postačí, když řeknu, že to bylo strašný. Ale nějakým zvráceným způsobem i strašně skvělý. Víc netřeba.

Pokud vám crossfit moc neříká, ale stejně si to rádi přečtete tak jste zlatí, ne jak ti první ignoranti!, budu se snažit to napsat srozumitelně a ne jen ve zkratkách jako OHS, MU, CTB, T2B, KTB, UB....omg.

A pokud máte zálibu ve stejně nepochopitelných věcech jako já, tedy v ničení dlaní na hrazdě, výrobě modřin na klíční kosti nebo mlácení se do hlavy při klikování ve stojce, uvařte si kafe a k tomu něco dobrýho, protože dneska to bude dlouhý! Bez time capu.

Albus

Ze starého bytu po dědovi je byt víceméně nový (až na ty prastarý skříně v ložnici, přes který by se možná dalo dostat i do Narnie), až na pár výjimek to tu už vypadá opravdu jako místo na bydlení a ne jako staveniště nebo výkup sběrných surovin, všechny životně důležité věci jako moka konvička, modem, rýžovar nebo srdíčkový waflovač už mají své místo, holé bílé zdi postupně plním plakáty Andyho Warhola, ze spíže se pomalu ale jistě stává království oříškových másel a čokolád, já do mrazáku nosím zmrzliny a Lukáš zase maso, protože mrazáky by prostě neměly být prázdný, na okně dozrávají avokáda, ve váze (no dobře, vázy ještě nemáme, je to sklenička) jsou první růžové tulipány, už si skoro pamatuju jízdní řád šalin na nejbližší zastávce, a dokonce jsme tu měli návštěvu, která nám jen tak mimochodem zapojila televizi (díky, Martine!), o které jsme si mysleli že ji ani nebudeme nikdy potřebovat, a teď jede pomalu nonstop.

No, kromě toho, že takhle dlouhý souvětí nepíšou snad ani KKRD boys nebo Hrabal, jsem tím úvodem chtěla říct, že teď už je všechno zase v klidnějších kolejích. Těšila jsem se, jak se zase vrhnu do psaní článků, kterých mám teď v plánu až až - od rozepsaného souhrnu poslední doby plného kavlitních fotek jak z National Geographic a sdělení na úrovni 40 minut Zpravodajství na ČT24 mobilových fotek v k pláči kvalitě přes sportovní plány až po články o stěhování a hlavně o bydlení, nebo něco ze čtenářského koutku, ale......copak můžu psát ódy na to, kde mají v Brně nejlepší burgery, o tom jak (ne)běhám nebo o tom, jak bych asi nevyhrála cenu za hospodyňku roku když jsem i sporák se zabudovaným křesadlem zapalovala sirkama, když mi pod nohama leží TOHLE?

Seznamte se, tohle je Albus. Idol vašich fen a postrach vašich psů.

Naše mimino a jedno z mých největších (doslova, čekali jsme ho drobnějšího) splněných přání.

Spartan Sprint Praha

Mám pocit, že všechny moje reporty, ať už z crossfitových závodů, Spartan race nebo i něčeho dalšího, budou vždycky v duchu "Byly tam angličáky. Nesnáším angličáky. Bylo jich moc. Nesnáším, když je jich moc!". 

A něco takovýho bohužel padne i tentokrát, nemůžu si pomoct!

Pokud to neladí, tak se to nepočítá, to si pamatujte! (Reebok od hlavy až k patě)

Pražské radosti (radost = jídlo, samozřejmě!)

Stereotyp nemusí nutně znanenat něco negativního. A dalo by se říct, že já mám stereotyp svým způsobem hodně ráda. Každé ráno se moc těším na ten stejný (teda nikdy vyloženě stejný, ale stejný sport, stejné místo, stejný trenér) trénink se stejnými lidmi, ráda si vařím dokola ta stejná jídla (protože když je to dobrý, proč to měnit), jsem schopná si třeba 10x za sebou den co den pouštět stejnou písničku, za což mě moje sestra dost nesnáší, nedělá mi problém mít třeba 6x do týdne stejnou snídani, když jít do města na kafe, tak ideálně do jedné z pár (a pár jsou dvě) nejoblíbenějších kaváren...

Prostě jsou věci, který jsou tak dobrý, že není třeba je měnit.

V poslední době jsem ale už měla všeho dost. A to jak fyzicky, tak psychicky. Psát texty do práce mi šlo hodně ztuha a kolikrát jsem nekonečně dlouho zírala do prázdné stránky, než jsem napsala první ušmudlanou větu, psát na blog mi nešlo už vůbec, měla jsem miliony různých věcí, co by bylo potřeba udělat, ale místo toho abych se na to vrhla a postupně si všechno úkol za úkolem splnila (od návštěvy pojišťovny až po nákup nových matrací) jsem se jen stresovala tím, kolik různých věcí to je, a klasicky neudělala nic. 

Kuskus, těstoviny, rajčatovej protlak, tofu a vločky jsem už nechtěla pomalu ani vidět, jako skoro-vegetarián jsem měla pořád hlad a neskutečnou chuť na maso že nechybělo moc a klidně bych si okousala ruku, ale největší boj pro mě v posledních dnech byly tréninky.

Jak se blížily závody, snažila jsem se zabrat ještě víc než obvykle, protože jsem věděla, že mám asi tak milion nedostatků, co je potřeba dopilovat. Něco se mi povedlo (zrychlila jsem angličáky, toes to bars už jsou konečně kámoš!), něco zůstalo stále bídný (já a front squaty = neverending story). Tréninky zpravidla 2x denně, k tomu ještě občas běh, abych nahnala fyzičku na Spartan Race, a prostě jsem to všechno přepálila. Tělo to zvládalo v rámci možností dobře, ale horší bylo, když jsem si uvědomila, že přesto jak se snažím, dávám do toho všechno a pořád dřu, se v některých věcech nezlepšuju skoro vůbec (jo jo, ty snatche). Připadala jsem si jako ten nejnešikovnější člověk na světě, tvářila jsem se jak hromádka neštěstí (nebo kyselá prdel, vyberte si) a už jsem přestávala věřit, že se to jednou zase zlomí a bude ze mě snatchová královna se mi zase dařit. Byly zkrátka dny, kdy jsem osu ani hrazdu nechtěla už ani vidět. 

A kdo mě zná, moc dobře ví, že když UŽ I JÁ ztrácím motivaci a chuť k tréninkům, tak to je opravdu co říct!

.....a zrhuba o 72 hodin později už mám zase strašnou chuť trénovat, těším se na tu svoji klasickou svačinu i večeři a mám dobrou náladu i přesto, že jsem se vrátila domů skoro za východu slunce.

Jak se to stalo?

Recept je hodně jednoduchý: výlet. burger. dortíky. 

Ve zkratce.

A v trošku delší verzi? O tom bude dnešní článek - tedy o tom, jaký byl náš výlet do Prahy, kam jsme jeli hlavně kvůli závodu Spartan Race (o tom příště), ale přijeli jsme o den dříve a využili to k tomu, abychom si z toho udělali hezký den.

#končímscrossfitem aneb týmové závody Don´t Quit Challenge

Jsem zničená víc, než kdybych vymetla všechny bary na Stodolní, na hrudníku mám klasické modřiny od cleanů, vychtunávám si nejlepší proteinovou tyčinku, kterou mi Monča přinesla jako závodní svačinku a bolí mě trapézy, mezilopatkové svaly i třísla. U těch třísel nechápu, jak se mi to povedlo, ale moje clean&jerky byly v závěrečném WOD tak na prasáka a tahala jsem je vším možným, že bych se vlastně ani nedivila, kdyby mě z toho bolely i malíčky na nohou. Sedím u stolu v zeleném závodním tričku s nápisem CROSSFIT: WE ARE PROUD TO BE A PART OF IT což sedí jak prdel na hrnec a u další kávy (a že jich včera padlo spolu s nakopávačema víc než zdravé množství!) se s vámi musím podělit o čerstvé dojmy ze včerejších závodů dvojic Don´t Quit Challenge v ostravském Fitparku. I když "quit" bylo přesně to, co jsem chtěla udělat hned po přečtení prvního závodního WOD.

Základ je, aby ladily vzpěračky s kotoučema!

Zápisky z tréninků - největší radost, nová výzva, motivace a tip na akci

"Muscle up? To já nikdy neudělám. Jsem na to moc slabá a navíc moc těžká, nejhorší kombinace!"
"Nikdy to nemůžu umět. Vždyť to kolikrát neumí ani ti, co jsou na úplně jiné úrovni, než já!"
"Až jednou, za sto let, udělám muscle up, budu nejšťastnější člověk na světě. Budu tančit oslavný taneček, volat sláva, tři dny se radovat, a tak".
"Jak mám sakra dostat 64 kilo TAK vysoko?!"

Markéta blogerka?

Uvědomila jsem si, že sem každou chvíli píšu moudra o házení činek nad hlavu, ovesných kaších nebo kafíčkách v kavárnách, ale o sobě a hlavně o psaní tohohle blogu jsem se snad pořádně nerozepsala.

Takže jdeme na to.

Markéta, čtyřiadvacetiletá studentka oboru.....ehm, teda počkat, vlastně už ne! Už jen Markéta, čtyřiadvacetiletá. 

Steve Jobs odešel z vysoké hned po prvním semestru, a jeho parťák Steve Wozniak, se kterým založili Apple pro jistotu nedodělal ani střední. Bill Gates se na to vykašlal po třech letech. Quentin Tarantino chodil místo do školy do kina, a Simona Krainová byla už za mlada tak krásná, že místo školy jela dělat modeling do Paříže.

Co nosím na trénink?

"Crossfit? Vždyť to je jenom o tom, kdo si navlíkne barevnější podkolenky a dražší triko od Under Armour!"

"No já bych ten crossfit i zkusila, ale bojím se, že tam na mě všichni budou koukat jak na chudáka, když nemám značkový oblečení."

Něco podobnýho už jsem slyšela a hlavně četla tolikrát! 

Můžete si ale být jisti, že tam má každý tolik práce sám se sebou, respektive se svou činkou nad hlavou nebo s počtem angličáků a box jumpů, že nezbývá čas ani energie věnovat pozornost tomu, co se děje okolo. Sama mám sportovní oblečení jak od Under Armour, Adidas nebo z crossfitové kolekce od Reeboku, tak i z HM nebo třeba z Lidlu a tílka z Decathlonu za sto třicet. 

A opravdu jsem si nevšimla, že bych v Reebok legínách sklízela nekonečný obdiv a slávu (to bych je pak ani nesundala!:D), zatím co v legínách z Lidlu by na mě padaly pohledy plné opovržení. 

A věřte mi, že v dámských šatnách trávím tolik času, že kdyby se tam řešilo kdo v čem přišel, rozhodně by mi to neuniklo! (hešteg drbna , hešteg slepice).

To však nemění nic na tom, že s přibývajícím množstvím tréninků bude růst i vaše potřeba nových a nových sportovních oblečků. S tím pocitem se ale dá bojovat......jen já to neumím, aneb nemám co na sebe!

Jestli ale na něčem opravdu, opravdu záleží, jsou to boty. Za nic jinýho vás nebudou vaše kolena a kotníky nesnášet tak moc, jako za cvičení ve špatných botách (a že vím o čem mluvím - za půlrok crosfitu v běžeckých botách bych si zasloužila facku. Kterou by mi moc rády daly moje kolena, kdyby mohly.) Tím, jak je crossfit komplexní sport, jsou na boty kladeny velké nároky. Musí být hodně stabilní, nohu držet pevně, mít tvrdou patu na vzpírání, ale zároveň musí mít pružnou špičku, aby se dobře skákalo přes švihadlo nebo na bednu, a zároveň nesmí vážit tunu. A taky musí být hezký z odolného materiálu, aby se neodřely hned při prvním pokusu o šplh na laně. A to vám žádný fitness boty, a už vůbec ne boty na běhání, nedají. A přesně to je důvod, proč má v každé crossfitové tělocvičně minimálně 6 lidí z 10 stejný boty.

A dnešní článek bude právě o tom, co se na tréninky osvědčilo mě - od hlavy až k patě, doslova.

Kam v Brně I.

Brno. Město, kde si můžete udělat nemravný selfíčko se sochou Jošta na koni. (taky jsem se o to pokoušela, ale bohužel jsem to neuměla správně naštělovat a trochu mě znervózňovala tvořící se fronta, tak jsem se musela s provinilým výrazem a ještě k tomu s neúspěchem odplížit.)

Město, kde se můžete s kamarádama po pár skleničkách v jednom z mnoha barů dohadovat, jestli ten rádoby Orloj za 12 milionů znázorňuje penis, nebo tampon (sakra, tyhle slova jsem do článku o dortíkách psát nechtěla! Vlastně jsem nikdy nechtěla na blog psát slova penis a tampon!)

Město, kde se tramvaje nazývají podivným výrazem šalina, kde je ukázkové ghetto, ve kterém se nebudete cítit dobře ani ve dne a město, o kterém byste si mohli myslet, že je tu to nejošklivější nádraží na světě.....kdyby neexistovala Hlavná Stanica.

Město, o kterém koluje velká spousta více či méně přiblblých vtipů, město kam nejezdí pěkné žluté vlaky s kávičkou a stevardkami, ale jen nudné České dráhy, město, kde přes semestr slyšíte víc slovenštiny než češtiny nebo město, kde můžete vyhrát volby díky tomu, že píšete na facebook vtipný statusy a nosíte barevný kšandy. (hešteg som volila)

A nebo třeba město, na ktetré píše ódy i New York Times!

V Brně je spousta věcí špatně, spousta míst škaredých jak noc, hromada pobudů a podivínů a v některých čtvrtích pořádně špinavo, a třeba podchod pod nádražím by klidně mohl vyhrát nějakou cenu za hnus roku, ale ještě víc věcí je tu skvělých a krásných. 

Brno je prostě skvělý.

 A velký podíl na tom mají i všechny ty podniky s dobrou kávou, výborným jídlem a nejlepšími dortíky!

A o tom bude dnešní článek. Ráda bych vám představila moje oblíbená brněnská místa, kam ráda chodím na jídlo nebo kávu. Pro brňáky to asi nebude zrovna objevení Ameriky, protože mí oblíbenci jsou nejspíš všem dobře známí, ale pokud z Brna nejste a někdy sem budete mít cestu, nejlepší cheesecake nebo pořádný kyblík kávy rozhodně vynechat nesmíte! 

A předem se omlouvám za fotky ve stylu #focenokalkulačkou, ale musela jsem je sesbírat z nejrůznějších zákoutí mého počítače, mobilu i hluboké historie instagramu, a ze zrcadlovky pochází jen minimum z nich.

Nejlepší dortíky, nejlepší káva, nejlepší Pálava a vždy nejmilejší obsluha

V Melounovém cukru. Kavárna, kterou mám ze všech nejradši. A to i přesto, že nemá nijak zajímavý interiér. Žádný designový nábytek, nápadité detaily, originální doplňky. Nic takového, a to je co říct, protože jindy pro mě hraje prostředí velkou roli. Stolky i židle jsou tady úplně obyčejné, ale o to zajímavější je to, co vám milé slečny nebo sympatický barista k tomu stolku donesou. 

Nejsem sice zrovna coffee nazi, ale kávy už jsem v Brně vypila litry a litry, a nikde jinde mi latté (v sympatické velikosti malého kyblíčku) nechutná tolik. A to víno! Nejlepší a nejsladší Pálava z celého Brna. A nejlepší cheesecaky. Vždycky jsou ve vitríně alespoň 3 v originálních příchutích, a vždycky bych si nejradši dala všechny. Největší favorit ze všech je zatím cheesecake s bílým mákem. A sýrová pomazánka s rukolou je k vínu prostě výborná.

A to nejdůležitější, nikdy se nestalo, že by tam nebyla ta nejmilejší obsluha. Nikdy.

Zápisky z tréninků - nové střevíčky, zlo jménem Open a malé radosti aneb #končímscrosfitem

Na internetu můžete být, kým chcete. Je jenom na vás, jak se prezentujete. 

Někdo se projevuje na Novinkách v diskuzích pod pseudonymem jako ten největší buran a negramota, někdo zase díky filtrům instagramu, pečlivému make-upu, aranžování jídel vedle MacBooku a focení koktejlů v barech posílá do světa iluzi rádoby ideálního života.

A já bych na intetnetu mohla být třeba......třeba nadprůměrně talentovaná crossfiterka. Mohla bych vás tady okouzlit vyprávěním o tom, jak drtím jeden WOD za druhým, jak je u mého jména na tabuli s výsledky vždycky napsáno ohromující skóre, jak mi osa lítá nad hlavou jako by byla z papíru, a jak se u angličáků pomalu ani nezapotím. Doplnila bych to fotkou, kde nemám pokřivený ani vlásek, make-up jak z přehlídkového mohla, k tomu sladěný outfítek a nad hlavou bych ladně a technicky perfektně držela osu. Vy byste měli v komentářích prostor mi skládat komplimenty jak jsem šikovná a ještě k tomu tak krásná. A všechno by bylo krásný.
Jednorožci, duha, třpytky, cukrová vata a tak.

To by si ale nic z těch řádků nesměli číst mí kamarádi, crossfioví parťáci (v ženském rodě především) a všichni ti, se kterýma se denně potkávám v té tělocvičně plné potu, krve a slz (nekecej Markéto, brečet se chce jenom tobě!). Ti totiž moc dobře vědí, že vzpěrač roku zrovna nejsem, že po pár angličácích můj obličej zrudne tak, že se krásou podobá asi tak zadku paviána, že se při slově "thrustery" tvářím, jako by přede mě někdo vyklopil pytel hnoje, že radši budu předstírat dávivý kašel, než abych přiznala kolik (ne)zvednu na mrtvý tah, a že po dokončení WOD ležím na zemi v kaluži potu a jsem u toho všechno, jen ne krásná.

Ale to je na tom stejně to nejlepší. K čemu třpytky, jednorožci a perfektní make-up!
Kdyby mi to pořád nedávalo tak zabrat, kdybych potom neležela vyčerpáním na zemi, kdyby mi všechno šlo hned od začátku a samo jak lusknutím prstu, nemohla bych se tolik radovat (a že se umím radovat pořádně:D). 

Ale dost okecávání na úvod, dneska to bude prostě o tom, co je u mě nového po té sportovní stránce. Z čeho mám největší radost, co se mi daří, a s čím naopak vedu nekonečné boje.

30 pod 30 aneb cestovatelská přání

30 pod 30. A teď nemám zrovna na mysli žebříček úspěšných mladých Čechů, který každoročně sestavuje magazín Forbes (a mně zbývá ještě/jenom 6 let na to, abych vymyslela, v čem být strašně skvělá, boží a okouzlující!). Tentokrát tím myslím seznam 30 bodů více či méně souvisejících s cestováním, co bych si ráda splnila do 30 let. Teda...nejradši bych si to splnila všechno ještě tento rok, nebo ještě lépe tohle léto, ale musím být trošku reálná, aneb pro jednou bez duhových poníků, jednorožců a duhy s pokladem na konci.

V poslední době jsem měla trošku špatnou náladu, prakticky bez důvodu (teď už mi k tomu i jeden velkej důvod přibyl, ale o tom třeba jindy, třeba nikdy:D). Když jsem zrovna nebyla na tréninku s osou nad hlavou nebo nebyla dvě hodiny po tréninku, což je doba, po kterou vydrží zásoba endorfinů, byla jsem taková skleslá.

A pak jsem přišla na to, proč! (#somdetektiv)
Protože nemám naplánovaný žádný výlet! A ještě k tomu teď nejsou kvůli stěhování/(snad) pořizování mini mopse/dalším komplikacím vyhlídky na výletování zrovna příznivé.
A to je pro někoho, kdo je 1) typ cestovací 2) typ těšící nemilé. Protože jen málo co je tak skvělý, jako přemýšlet, jestli sbalit do červenýho kufříku šedou, růžovou, a nebo obě sukně. Jestli jít v Barceloně na snídani na croissant a nebo na mrkvovej dortík, a jestli dneska navštívit Colosseum, Forum Romanum, a nebo radši hledat tu nejlepší zmrzlinu v Římě. A nebo jestli si dát v Mikulově sladkou nebo nejsladší Pálavu. A když se zrovna nic z toho neděje, je nejlepší se na to těšit, že to za pár týdnů nebo měsíců bude.
A protože bych teď nejradši sbalila červený kufřík i růžový květovaný baťůžek s přídavkem výletní, hodila tam průvodce, Eura nebo třeba Forinty a vyrazila na žlutý autobus nebo letiště, pročítám si alespoň články sympatické blonďaté Anetky, která strávila několik měsíců v Chile a navštívila i spoustu dalších zemí, od Maďarska až po USA, blog který píše další blondýnka Bea z Anglie - třeba o Dubaji kde i v obchoďáku jezí taxíky, a nebo kanadské články od Luu (od které jsem taky obšlehla nápad na tenhle článek!).
A co jsou moje cestovatelské sny/plány/přání? Některé jsou reálné hodně, některé alespoň na příští rok nebo dva reálné méně, ale nesplnitelný z nich není žádný.
Možná byste čekali takové ty dobře znějící sny jako plavat s delfínama (jednou jsem se při plavání v přehradě dotkla nohou nějaké slizké ryby a málem mě kleplo!), skákat bunjee-jumping nebo s padákem (proboha PROČ?!) nebo třeba vidět Niagárské vodopády (prý je tam akorát vlhko a davy turistů v přiblblých pláštěnkách), nebo snad vidět Monu Lisu (moc malá, moc selfie tyčí) ale kdepak. Ty moje jsou mnohem méně duchaplné, a obsahují jména jako Harry Potter nebo Carrie Bradshaw.
A jídlo. Hodně jídla. 

#avástakysním

Jídlo na prvním místě. Knížka, díky které byste si měli uvědomit, že tím jediným a správným stravovacím směrem je paleo. Takže ahoj božská slanino, vejce, a zelenino, sbohem rýže a cizrno, ty škodíš! Vědecky prokázáno. Doporučuje Kopčem, Veverčák a 76596 dalších mužů s mamutí kůží kolem pasu.

Raději vidličky, než nože. Dokument, jehož tvůrci moc dobře vědí, že za rakovinu mohou živočišné produkty. Film, který vás přesvědčí, že když do pusy nedáte flákotu masa, nikdy neonemocníte rakovinou, infarktem nebo cukrovkou. A pokud už jste nějaký ten párek snědli a onemocněli dobře vám tak, mrkev a čočka vás uzdraví! Studie by nelhaly.

A to jsou jen dva příklady z nekonečného množství. Knížek, dokumentů, článků na více či méně věrohodných webech a usměvavých odborníků v bílých pláštích jsou stovky.

A všichni to mají podložené nějakým zdrojem. Studií. Nebo třeba přesvědčivým příběhem - Vždyť Jenny z Arizony málem umřela, ale pak přestala jíst maso, a rakovina ustoupila. Juhů. No ale co Helga z Dortmundu? Vždyť tu těsně ze spárů smrti vytáhlo až avokádo s cuketou....ehm teda paleo!

No a pak je tady třeba Mateusz z předměstí Varšavy. Ten zjistil, že mu nikdy nebylo tak dobře, jako když přestal jídlo vařit a začal jíst syrovou stravu. A knížky v jeho knihovničce mu dávají zapravdu - protože jak tvrdí jedna z nich - raw strava léčí. 

Naštěstí tu máme i Ljubu z Petřžalky. Ljuba vám rychlostí blesku vyjmenuje, co všechno se vám stane, když budete jíst tu bílou drogu. A ne, Ljuba tím nemyslí kokain. Ljuba ví, že cukr je mnohem horší. A taky vás velice ráda přesvědčí, že když přestanete jíst cukr, tedy jazykem sociálních sítí budete #sugarfree, váš život bude neskutečně šťastný a vy krásní, štíhlí a plni energie.

No a pak je tady Markéta z Brna. Markéta neví nic o životě. Markéta je mimo. Nečte totiž knížky o výživě. Nezajímá ji to. Neřeší, jestli by si měla vybrat, že ji míchaná vajíčka dají rakovinu, nebo naopak energii a dlouhověkost. Je zdravá (a právě ťuká do stolu, protože si myslí, že je ze dřeva - není.), energie má dost i přesto, že chodí spát v 11 a vstává po 5. hodině. Nevypadá sice tak, že by mohla chodit módní přehlídky a ani na titulní straně fitness časopisu by ji nechtěli, ale jinak to zlý není.

Ráda si zdravě vaří, sportuje možná až nezdravě často, ale skleničku pálavy s kamarádkou nebo třeba nejlepší kokosové Lindt čokoládky od muže taky neodmítne (nejen neodmítne, rvala by se za ně!). Nemá alergii na lepek, a tak si ráda vaří ovesné kaše nebo opéká tousty. Po rýži se cítí dobře, i přesto že by to tak podle vyznavačů palea být nemělo. A problémy jí nedělá ani laktóza, takže jsou jogurty na denním pořádku - přestože by jí z nich podle některých dokumentů mělo být zle.

A moc ráda si dává i wafle z......ne, dobře, to už by stačilo. 

Ale asi jste pochopili, co tím chci říct. V dnešní době je nejrůznějších zdrojů o tom co a jak jíst tak STRAŠNĚ MOC, že si každý může vybrat to, čemu chce věřit, a své přesvědčení podložit hromadou argumentů. Věřím, že byste našli studii dokazující prospěšnost jednorožčího duhového trusu, nebo třeba důkaz, že na konci duhy bývá poklad. 

A tak to není jen ve stravě. Jsou i věrohodné a spolehlivé důkazy, že mimozemšťané už naši planetu navštívili. A nebo taky můžete v knihovně sáhnout po knížce hned ve vedlejším regále, která shruje výzkumy dokazující, že Země je ta jediná planeta, kde je život. 

Takže tak.

A proto bude i dnešní jídelní článek prostý, jako vždy. Zkrátka jen to, co mám ráda, co si ráda vařím. 

S lepkem, laktózou, občas i s cukrem, a dost možná jsem snědla i něco, kvůli čemu padla v Indonésii palma. Někdo za týden spořádá celé prase a půl slepičího kurníku, někdo si zase kousne do tyčinky s palmovým olejem, a jiný si denně vozí zadek v autě čímž zamořuje ovzduší.

Takže tak podruhé. 

Celozrnný tvarohový štrúdl

Štrúdl. Štrůdl. Závin. Strudel. Těsto s tvarohem. Tvaroh s těstem. Jak chcete.

Dortíky, cheesecaky, moučníky, croissanty, zákusky a další dobroty, kde se nešetří kostkami másla, kelímky smetany a už vůbec ne cukrem jednou za čas pro radost vůbec neuškodí, ale na každý den to samozřejmě není. Ale to tenhle závin naopak klidně je. K snídani, ke svačině, po tréninku, nebo prostě jen tak ke kafi. 

Doma se dočkal komentářů ve stylu "chutná to tak....hmm...zdravě",  alespoň neubylo ale když jsem ho pekla na crossfitové závody do Bratislavy (jako divák...ale třeba někdy?) tak měl velký úspěch. A pro mě je to v poslední době jedna z nejoblíbenějších svačin. 

Recept je původně od Monči Gavlovské z jejího krásného receptáře plného zdravých sladkých dobrot, kde je jako jablečný závin s ořechy, taková zdravější varianta klasického štrúdlu (a největší dobrota!), který jsem pekla už několikrát. Ale protože mám ze všeho nejradši cokoliv s tvarohem #nasvaly a pudingem, zkusila jsem místo jablek i tvarohovou náplň, což dopadlo taky moc dobře.

#dejtemutohooscara a dva filmy, dvě knížky

Dva filmy, dvě knížky, co mě v poslední době zaujaly.
Paradox je, že knížky, o kterých budu dneska psát jsou úplně miloučké, hezoučké na pohled i co se obsahu týče, a dost možná se budete při jejich čtení přiblble usmívat. Zkrátka ideální čtení třeba k odpolednímu kafíčku a dortíčku na růžovém talířku. Nebo ke čtení před spaním, ve voňavoučkém povlečení a růžovoučkém pyžámku.
Krev. Hnus. Mrtvola sem, mrtvola tam.Vnitřnosti. Kusy masa. Rozstřelenej mozek ve vlasech. Přespávání v koňské mrtvole.
Jo, ty filmy naopak úplně ke kafíčku a dortíčku nejsou, a pastva pro oči zrovna taky ne.
No co, rovnováha musí být.

Před nějakou dobou mi přítel říkal, že si dal předsevzetí nebo spíš slib, že si každý měsíc koupí alespoň jednu knížku. A to se mi moc líbilo.
Zatímco Lukáš si koupil Hobita a pak ještě cosi, já jsem se toho chytla taky a mám obavy, že u jedné knížky měsíčně to zdaleka nezůstane. Ani u dvou. A tohle jsou první z nich...

Zápisky z tréninků

Už jsou to dva měsíce, co jsem vyměnila brněnský CrossFit New Park za CrossFit Destiny. 

Nové prostředí, noví trenéři a noví lidé, a tak mám pocit, že mě to jako takový nový začátek ještě víc nakoplo a zase o kousek posunulo. Dost možná je to i tím, že tam teď bývám na lekcích skoro nejslabší, není výjimkou, že jsem jako jediná holka mezi klukama (ale množství růžové na mých oblečcích vydá minimálně za tři :D), a předepsaná RX váha na jednotlivé WOD bývá kolikrát moje maximálka. Maximálka na jedno opakování. Ne třeba na 70!

Ale spousta věcí zůstává při starém, třeba jako dvě pravidla:

1) Pokud během tréninku nechceš končit s crossfitem, nebyl to dobrej trénink!

2) Pokud si po WOD nelehneš na zem, tak se to nepočítá!

A tak stále končím s crossfitem a válím se po zemi zaprášené křídou minimálně 5x týdně. 

Zničená, omlácená, s modřinama po celým těle a rukama horšíma než 5 dřevorubců dohromady, ale po tréninku vždycky nadšená a natěšená na další.

A v čem je crossfit nejlepší? Je pořád kam se posouvat, v čem se zlepšovat, a nikdy to nebude dost. 

I když někdo umí zdánlivě všechno, od gymnastiky přes vzpírání až po veslování v perfektním čase, stejně je stále co zlepšovat, zdokonalovat, posouvat váhy výš a výš. A co teprve když ani zdaleka neumíte všechno, je spoustu cviků, co neumíte udělat ani jednou, natož za slušný čas v mnoha opakováních, fyzička zdaleka není na jedničku, a váhy na vzpírání taky ne. A to je přesně můj případ. Zvládám toho sice opět víc než před půl rokem i před měsícem, ale zdaleka to nestačí. 

A protože "slow progress is better than no progress" a počítají se i mini krůčky dopředu, dneska to bude o tom, co se mi v poslední době povedlo a z čeho mám radost. 

Když se mi něco podaří, hned je svět krásnější a já mám chuť tančit oslavné tanečky. A je úplně jedno, jestli to bylo třeba to, že jsem si konečně přidala na nějaký cvik o mini pidi kotouč navíc, že se mi něco povedlo úplně poprvé, nebo že jsem ve WOD měla lepší skóre než pár dalších (ale jinak vůbec nejsem soutěživá, haha).

A když se mi naopak vůbec nic nedaří, jsem slabá jak mimino a prostě to nejde? To jsem pak na sebe strašně nas...štvaná, sprostá (myslím, že jen v duchu, ale nejsem si jistá..), a samozřejmě končím s crossfitem. Vždycky říkám, že je blbost se porovnávat s někým jiným, že by se každej měl soustředit na to, co je těžký pro něho samotnýho, bez ohledu na to, jaký to je pro ostatní. Porovnávat se jen sám se sebou, ne s někým jiným a radovat se z toho, co před nějakou dobou nešlo a teď už to jde.

To je teorie. V praxi mi to občas nevychází, a když mi něco nejde, samozřejmě se hned porovnávám s někým komu to jde jak nic, a ne s někým, pro koho je to, co umím já jak nic, těžký. Klasika.

Kokosovo-banánová pečená ovesná kaše

Když už něco peču, nejčastěji to je stylem "vytáhnout věci z ledničky, obrátit to do mísy, zamíchat vidličkou a nalít do formy". Ideálně, aby to nezabralo víc než 5 minut a nebyly potřeba víc, než dva kusy nádobí (o tom, že i při tomhle minimalistickém pečení zašpiním polovinu kuchyně radši nemluvím).

Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dělala kynuté těsto, a nebo pekla něco složitějšího. A nic složitějšího to nebylo ani tentokrát. 

Pečená ovesná kaše - snídaně, svačina, nebo prostě jen dobrota ke kávě, kterou jsem si teď moc oblíbila.

Jasně, není to zákusek, kterým okouzlíte vzácnou návštěvu, nadělíte někomu k narozeninám, a nebo budete podávat k slavnostnímu nedělnímu obědu, ale jako něco, co zasytí a zároveň je to zdravý a dobrý poslouží skvěle. Já si ji teď dávám nejradši jako druhou snídani/svačinu ráno po tréninku, a je to vždycky dobrá motivace, proč všechny ty thrustery, angličáky, snatche a podobný hnusy přežít!

#bydlení

Celá moje rodina je dost technicky zaměřená. Oba rodiče mají před jménem Ing., Terka tam bude mít za dva roky Ing. arch., byt máme plný různých stavebních katalogů, papírů, pravítek, a každou chvíli se v pokoji objeví nový model nějaké stavby.

No a pak jsem tady já. Matematika mi kazila vysvědčení už od druhé nebo třetí třídy, a úplně jsem ji přestala chápat ve chvíli, kdy jako pomůcky na vysvětlení přestaly stačit jablka, hrušky a dílky pizzy. Kvůli matematice jsem málem na gymplu ani nešla k maturitě, a špatnou prostorovou představivost budu mít asi vždycky. Ať už to jsou logické úkoly, kde máte určit, co je na druhé straně kostky, nebo.....nebo třeba rozvržení nábytku v prostoru. 

A to druhé mě v blízké době čeká.

Jako ten nejméně praktický člověk na světě samozřejmě nejsem schopná rozhodnout, jestli je lepší umístit vodovodní baterii na vanu nebo do zdi, jestli dát v kuchyni zásuvky vedle sebe a nebo každou z jiné strany, na kterou stranu kuchyňské linky dát myčku, zda zvolit kachličky rozměrů 15x15 nebo 18x18, jak hluboký umyvadlo, nebo snad jestli je lepší parkety nalakovat či namořit. 

Místo toho mám ale naprosto přesnou představu o tom, jakou si pořídím formu na pečení, jaké hrníčky na kávu nutně potřebujeme, že vaflovač ve tvaru srdíček bude lepší než ten co dělá vafle hranatý, jak pověsím na zrcadlo světýlka, do jakých skleniček budu kamarádkám míchat koktejly (těšte se, kočičky!) nebo do které blízké pekárny budu z nového bytu chodit s mopsem ráno pro snídani.

Takže je vám asi jasný, že praktické informace o zařizování interiéru se ode mě nedozvíte (ale ten recept na wafle vám ráda dám!). Ale co se týče těch nepraktických, ráda se s vámi podělím o úplně první představy o tom, jak by mělo vypadat mé nové bydlení.

Teď probíhá rekonstrukce - nové bytové jádro, nová koupelna, elektroinstalace a takový-ty-věci-kterým-nerozumím, a zhruba do dvou měsíců se budu stěhovat - do nového, i s mým mužem. 

Nebude to nikde do podnájmu, ani do žádného náhodného bytu, a už vůbec ne nikam daleko. Jen o necelé dva kilometry dál, blíž k centru (blíž na Crossfit ojojoj!). Bude to do bytu po dědečkovi, který už bohužel tři roky není mezi námi, a tak je to byt, ke kterému mám moc hezký vztah. Ještě teď si úplně živě pamatuju, jak jsem tam na Štědrý den před dvaceti lety z okna kuchyně viděla Ježíška! Fakt!

Na jednu stranu se strašně moc těším, na druhou stranu z toho mám trošku strach - přeci jen, být oficiálně dospělá má i svůj háček v podobě složenek, účtů za elektřinu, volání opravářů a podobně božích věcí. 

A protože se teď budu zabývat i vším okolo bydlení, zařizování, vybírání ideální barvy na zeď nebo přemýšlení o tom, jak vypadá ideální knihovna, čas od času se i tady objeví nějaký ten článek s heštegem bydlení.

A co jsou moje první plány, které věci v novém bytě rozhodně musí být?

Všechny obrázky jsou z Pinterestu, vlastní nemám....zatím.

#avástakysním

Ještě před pár lety jsem si myslela, že nikdy nebudu pít kafe. Vždyť je to hořký a nedobrý!

Taky jsem si kdysi myslela, že nejlepší herečky na světě jsou dvojčata Olsenovy.

A nejlepší cvičení že je zumba.

A stejně tak jsem byla naprosto přesvědčená o tom, že nikdy nebudu počítat žádný kalorie, makroživiny, nic takovýho, protožeprobohaproč.

......a teď mám v mobilu staženou aplikaci Kalorické tabulky a vážím si burákový máslo. Fakt.

Člověk míní, časy mění, nebo tak nějak. 

Ani teď to ale nechci nijak přehnaně hrotit a řešit víc, než je nutné, a rozhodně to pro mě neznamená nějakou dietu, omezení nebo vzdávání se oblíbených dobrot. Když pojedu někam na výlet, určitě to nebude s hromadou krabiček navážené rýže, a když půjdu s kamarádkou na vínko, nebudu tam pít vodu s citronem. Ale v běžné dny si to teď chci nějakou dobu počítat, protože jsem už delší dobu cítila, že je potřeba to nějak srovnat. Zaprvé jsem měla dost často hlad i přesto, že jsem si myslela jak jím dost, a tak jsem potom pořád chodila něco ujídat. Tady lžíce burákovýho másla přímo ze skleničky, támhle půl balení sýra, pak zase pro kousek čokolády....pořád něco, ale hlad ne a ne zahnat.

Za druhé mám pohybu opravdu hodně, chci lepší a lepší výkony, ale to bez správného jídla půjde těžko.

A za třetí? Nic nečekaného.....asi jako každá slečna/žena/paní/dáma jsem občas nespokojená se svojí postavou a vím, že když bych zhubla třeba dvě, tři kila tůčku bůčku, byla bych mnohem spokojenější. A lehčí na hrazdě! K tomu by mohlo bohatě stačit, že nebudu každou chvíli ujídat kraviny a na úkor toho šidit normální porce.

Sportovní předsevzetí

Dávat si předsevzetí, jak si začnu na přednáškách dělat zápisky, pravidelně obnovovat playlist v iPodu a účet za telefon platit dřív, než mi přijde esemeska s napomenutím? Ehm...spíš ne.

Nakonec se totiž stejně vždycky ukáže, že se to dá očůrat i bez zápisků a všechno si stáhnout, ty ohraný písničky, co mám v iPodu už sto let mám stejně nejradši, a ta napomínající esemeska stejně nikdy není s pokutou.
Předsevzetí, do kterých se pouštím s velkým odhodláním není konec prokrastinace, velký úklid ani procvičování jazyků, bohužel. Jsou to ta sportovní. Jejich plnění mi totiž dělá největší radost - tedy svým způsobem. Zvráceným způsobem. Hned po té bolesti a pocitu že tohle a tamto nesnáším. 

Dát si předsevzetí, že zhubnete 2, 5 nebo třeba 15 kilo? Pokud vás to udělá šťastnými a nebo pokud jste tlustí a opravdu to potřebujete, proč ne. Ale dát si předsevzetí, kterým si splníte něco, co jste dřív nezvládali/neuměli/neudělali vám dá mnohem víc, opravdu!
A je jedno, jestli je to uběhnout maraton, nebo poprvé uběhnout míli bez zastavení.

#2015

Někdy mám pocit, že je u mě pořád všechno tak nějak ve starých kolejích, žádné velké změny.
Pak se ale stačí otočit, podívat se, co všechno se událo a změnilo za pouhý jeden rok, a hned měním názor - děje se toho pořád dost, a o pořádné zážitky rozhodně nebyla nouze. Spousta cestování, ještě víc sportu, poznávání nových lidí, noví kamarádi....a nebo taky nové zkušenosti, nová práce, bakalářka a státnice. A tady je několik hlavních bodů...

Silvestr v Mikulově

Rok 2015 se povedl, a tak si zasloužil i hezké rozloučení. A rok 2016 se taky povede (#somrozhodla), takže bylo potřeba hezké přivítání.

Vánoce hodně prožívám, jsem dost "vánoční člověk", ale Silvestr oproti tomu až tak moc neřeším. Úplně nevyhledávám takový to organizovaný opíjení se, když někam jedete už s tím, že vám bude 1. ledna neskutečně zle. To samozřejmě neznamená, že bych byla abstinent a nikdy si nějakou tu tekutou radost nedala - Naopak, třeba předvánoční svařáky a punče mám moc ráda. A stejně tak veledůležité debaty nad skleničkami vínka a nebo nejrůznější koktejly v baru, kam jdeme s kamarádkama v šatičkách jako princezny a během večera náš vybraný slovník, make-up i chování výrazně upadá. Jo, to mám moc ráda. Jednou za čas.....dlouhý čas

Na žádnou "chlastací chatu" ani velkou párty s nuceným veselím jsem letos jít nechtěla, a tak jsme se s přítelem domluvili, že zůstaneme v klidu doma (aneb jak poznáte, že stárnete:D) , dáme si vínko,  sýry a další dobroty, o půlnoci si připijeme Bohemkou, koukneme z balkonu na rachejtle, zapálíme prskavku, a konec.....a 1. ledna hezky začít dobrou snídaní, s čistou hlavou a dobrou náladou.

Na poslední chvíli jsem si to ale rozmyslela, a i když Silvestr nějak extra neprožívám, chtěla jsem, aby to bylo zajímavější, než být jen doma. A když jsem přemýšlela, kam by se dalo jet na výlet (z těch reálnějších možností, připíjet si o půlnoci s výhledem na Eiffelovku nebo vítat nový rok v teple v Dubai by mě taky neurazilo, ale...:D), jako první mě hned napadl Mikulov - jedno z nejoblíbenějších měst, u krásné Pálavy, s jistotou nejlepšího vínka, od Brna nedaleko....a je jedno, že jsme tam byli už petstotisíckrát. V zimě ještě ne! (a to jsem ještě ani netušila, že uvidím Mikulov poprvé i ve sněhu)